Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Liebermannová (* 1936)

• narozena 15. března 1936 na Podkarpatské Rusi

• pochází ze smíšeného manželství Češky a Rusína

• roku 1939 musela rodina odejít do Československa

• prožila osvobození Rožnova pod Radhoštěm roku 1945

• v letech 1951 -1956 studium konzervatoře v Kroměříži

• roku 1963 sňatek s Ing. Emilem Rosendo Liebermannem

• 1967 emigrace do Bolívie, roku 1973 návrat do Československa

• 1982 emigrace do Mexika, do ČR se vrátili v roce 2017

• celý život se věnuje hudbě

• s manželem vychovali tři děti, v době natáčení žila v Rožnově pod Radhoštěm

Život Jiřiny Liebermannové by vydal na román. Jako tříletá musela s rodiči po zabrání Podkarpatské Rusi Maďary odjet do Československa. V Rožnově pod Radhoštěm se jí začal otevírat svět hudby, když se nechala zapsat do místní hudební školy, poté vystudovala na konzervatoři hru na cimbál, klavír a varhany. Hudbou se živí celý život. Roku 1961 se seznámila se svým budoucím mužem, Emilem Liebermannem, který pocházel z Bolívie. V roce 1967 se se dvěma malými dětmi vypravila na cestu do Rio de Janeira. Šest let pak prožila v Bolívii a bezmála čtvrt století v Mexiku. 

Z Podkarpatské Rusi do Protektorátu Čechy a Morava

Jiřina Liebermannová se narodila 15. března 1936 ve městě Berehovo na Podkarpatské Rusi do smíšeného manželství Češky a Rusína. Otec, Michal Kuklišin, byl četníkem, matka Libuše, roz. Kružíková, pocházela z Rožnova pod Radhoštěm. Rodiče se seznámili přes sestru babičky, Žofii Dobiášovou, roz. Drdovou, která si vzala četníka a odjela s ním na Podkarpatskou Rus. Po jeho smrti zde zůstala jako kuchařka, jejich dvě děti zatím vychovávala v Rožnově babička Anna. Tato příbuzná si mezi četníky všimla Michala Kuklišina a dala mu adresu své svobodné neteře Libuše Kružíkové s tím, ať jí napíše. Začali si dopisovat, Michal Kuklišin přijel na návštěvu do Československa a roku 1934 se vzali a později společně odjeli na Podkarpatskou Rus. Žili ve městě Berehovo. Rodině se dařilo dobře, přišel však rok 1939 a s ním druhá světová válka.

14. března 1939 odhlasoval slovenský sněm vytvoření Slovenského štátu v čele s Tisem. Maďarsko předalo československé vládě ultimátum požadující vyklizení Podkarpatské Rusi. Zároveň na toto území vstoupily maďarské jednotky, které se na mnoha místech střetly s odporem československé armády. Češi byli vystěhováni. Rodina Kuklišinových opustila svůj domov roku 1939. Jejich cesta vedla do Rožnova pod Radhoštěm k matčiným rodičům. „15. března Němci obsadili Československo, v ten den museli odejít. Maminka vzala mě, peřinku a nočník, nasedla do vlaku a přes Polsko se dostávala na Moravu. Můj tatínek (nevím z jakého důvodu) nemohl přes Polsko a jel přes Rumunsko, takže se dokonce museli rozdělit. Pro maminku to bylo těžké v takové nebezpečné situaci,“ vzpomíná Jiřina Liebermannová.

Po příjezdu do Rožnova bydleli v malém domku, kde kromě prarodičů Kružíkových žili dva synové babiččiny sestry. Ta později přijela z Podkarpatské Rusi také. Rodina držela při sobě. „Nepamatuji si, že by tam bylo nějaké napětí, že by soužití bylo nepříjemné, měli jsme dvorek, zahradu, celá ta krajina kolem, všechna čest mým prarodičům, jak nás přijali dobře,“ popisuje.

Dům byl zasažen při osvobozování Rožnova

Po vzniku protektorátu nebyla situace jednoduchá. Rodinu z velké části živila zahrada. Chovali hospodářská zvířata. Otec byl záhy poslán jako četník do Německa k hasičům. Po válce mluvil o bombardování Hamburku, Brém a dalších míst, kde museli zasahovat. Domů přijel jen občas na návštěvu. Roku 1941 se narodil Jiřinin mladší bratr Jaroslav. Rodina zatím hospodařila bez otce. Pěstovali brambory, dědeček nakládal zelí, někdy tajně zabili doma chované prase. Roku 1942 malá Jiřina nastoupila do obecné školy, výuka za války probíhala v provizorních prostorách. Učili se i v rožnovském kině.

4. května 1945 prožívali obyvatelé Rožnova jako každý jiný den, zpočátku nic nenasvědčovalo dramatu, ke kterému se schylovalo. Z dostupných zdrojů je zřejmé, že starosta Rožnova obyvatele včas nevaroval před blížící se frontou, život ve městě ještě dopoledne běžel jako obvykle. Před polednem začala palba sovětských vojáků na město směrem od Hutiska, kde měli rozmístěná děla. Zasažen byl trén s municí v tehdejší Stodolové ulici. Munice začala vybuchovat a rozlétala se do všech stran. Vypukly přímé boje. „Najednou začala fronta, výbuchy, začala hořet Bayerova ulice, dívali jsme se na to z okénka sklepa. Jiné domky asi sklep neměly, tak k nám přišli sousedi, bylo nás asi patnáct, seděli jsme na bobku,“ vybavuje si Jiřina Liebermannová.

Ve svahu před domem se usadil Němec, který střílel na sovětské vojáky, blížící se od Hutiska. Zřejmě proto byl jejich dům zasažen. Maminka, která zůstala s čtyřletým bratrem v přízemí, měla velké štěstí, protože hořet začalo v patře. Zanedlouho se objevili sovětští vojáci. Rožnov pod Radhoštěm byl osvobozen 6. května 1945, město bylo poničeno boji. Zásah dostala například radnice, textilní továrna, Fassmannova papírna, hotel Radhošť na náměstí nebo střecha kostela. Otec, který se vrátil z Německa až po osvobození, rodině popisoval, jak procházel s hrůzou městem a bál se, co najde doma.

Po válce jí do života vstoupila hudba

Jiřina Liebermannová má dosud květen 1945 spojený s krásným, rozkvetlým jarem. Mezi lidmi panovala euforie, život se pomalu vracel k normálu. V listopadu se dozvěděla, že v Rožnově bude založena Městská hudební škola, téhož měsíce proběhl zápis. Vznikla sloučením dvou soukromých hudebních škol varhaníka Vladimíra Včelaříka a klavíristky Květoslavy Seferowiczové. Ředitelem se stal Vladimír Včelařík. Zpočátku se vyučovalo u něj doma. Jiřina Libermannová začala docházet na hodiny klavíru. Měla štěstí na učitele, kteří v ní vzbudili lásku k hudbě. Kromě hudební školy chodila cvičit do místní sokolovny.

Když si měla vybrat, kam půjde studovat po základní škole, věděla, že chce na konzervatoř. Složila zkoušky na kroměřížskou konzervatoř, kde strávila následujících pět let. Původně si chtěla jako hlavní obor vybrat klavír, uchazečů však bylo více, a proto jí nabídli cimbál, na který do té doby nikdy nehrála. Přijala, začala se učit hře na varhany a pokračovala ve výuce hry na klavír. Bydlela na internátě v bývalém klášteře. Studium bylo náročné, celý den měla rozplánovaný do poslední minuty, cvičila šest hodin denně. Ocitla se ve zvláštním mikrosvětě lidí, pohlcených hudbou, kteří příliš neřešili věci zvenčí.

Roku 1956 školu dokončila a začala učit na hudební škole v Novém Jičíně. Strávila zde necelý rok, během kterého se dozvěděla, že ostravská konzervatoř hledá učitele hry na cimbál. Přihlásila se a konkurz vyhrála. Bylo jí dvacet jedna let, když se stěhovala do Ostravy. V roce 1961 se v menze VŠB, kam chodila na obědy, seznámila se svým budoucím mužem Ing. Emilem Liebermannem. Pocházel z Bolívie, v Ostravě studoval. Přeskočila jiskra a začali spolu chodit. Roku 1962 neplánovaně otěhotněla a rozhodli se, že se vezmou. Na Vánoce představila svého budoucího muže rodičům, byla překvapena, jak krásně ho přijali. Povolení ke svatbě dostali v lednu, svatba se konala v únoru v Ostravě. Zúčastnil se jí i Jiřinin bratr Jaroslav, který byl tou dobu zrovna na vojně. Roku 1966 tragicky zahynul na motorce.

Do narození dcery žili odděleně, sehnat bydlení byl problém. Pak se jim podařilo dosáhnout přidělení bytu bez topení, s kamny v jednom pokoji. Manžel zvládl dostudovat VŠB s červeným diplomem, získal titul CSc. Roku 1966 mu skončilo vízum a musel se vrátit do Bolívie. Tou dobou čekali druhou dceru. Jiřina Liebermannová požádala o možnost vycestovat. Roku 1967 se se dvěma malými dětmi vypravila na cestu do neznáma. V Rio de Janeiru je už čekal manžel.

Lidé u nás tehdy nevěděli, co je třetí svět

Po příletu do Bolívie ji čekal šok. Jak dnes říká, tehdy neměli lidé u nás povědomí o nějakém třetím světě. Kromě rozdílného klimatu a velké nadmořské výšky ji zaskočily propastné rozdíly mezi společenskými třídami. Žili ve městě Oruro, 3750 m. n. m. Vídala chudé děti indiánů, v první chvíli se rozběhla domů pro oblečení po dcerách, pak jí však došlo, že několika svetříky se problém nevyřeší. S manželem, který získal dobré zaměstnání, žili od začátku v hezkém, pronajatém domku. Jak zde bylo u střední třídy zvykem, měli služku. To pro Jiřinu Liebermannovou znamenalo možnost věnovat se hudbě. Tchyně jí půjčila klavír, takže během měsíce mohla opět cvičit. Postupně začala koncertovat a dávat hodiny. Organizovala hudební programy pro univerzitu a rozhlas, začala ve městě pořádat varhanní koncerty, později různé přednášky a kulturní programy. Naučila se hrát na místní varhany (byly bez píšťal a hrálo se na ně odlišně). „Každému radím, když má krizi, ať se do něčeho ponoří, já jsem tam byla aktivní jako hudebnice a to mě zachránilo,“ vzpomíná. Tatínek jí do Bolívie posílal gramofonové desky. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do rodné země roku 1968 prožívala na dálku. „Televize nebyla, něco jsem o tom věděla, ale moc ne. Rodiče mi posílali Květy, ve kterých pak vyšly fotky,“ vzpomíná. V Bolívii se jim narodil syn.

Zpět do Československa

Roku 1973 došlo k puči v sousedním Chile. To byl pro Jiřinu Liebermannovou zlom, po němž se rozhodla vrátit do Československa. Manžel v té době pracoval ve výzkumném ústavu na velkém projektu, týkajícím se zavedení hutnického průmyslu v Bolívii. Nemohl odejít ihned, a tak roku 1973 odjela jen Jiřina Liebermannová s dětmi.

Cesta se třemi malými dětmi a několika přestupy byla vysilující, na letišti ji čekal tatínek. Vrátili se spolu do domku v Rožnově. Doma zjistila, že maminka je těžce nemocná, bylo třeba o ni pečovat. Sháněla dětem školy, což se brzy podařilo. Úřady jí kupodivu vycházely vstříc. Po návratu neabsolvovala ani žádný výslech na policii. Záhy se jí podařilo získat místo na základní umělecké škole a začala opět učit. Manžel, který za rodinou dorazil později, už takové štěstí neměl. Nedařilo se mu skoro rok najít zaměstnání, soudruhům bylo podezřelé, proč se člověk z tak významného postu, jaký zastával v Bolívii, stěhuje do socialistického Československa. Nakonec se mu podařilo sehnat místo v Hutním projektu v Ostravě. Protože už nechtěla zažít další odloučení, vypravila se Jiřina Liebermannová do Ostravy osobně a podařilo se jí přemluvit nějakého úředníka k přidělení bytu. Po čase manžel už zůstávat nechtěl, neviděl zde další perspektivu a dostal pracovní nabídku z Mexika.

Návrat do Latinské Ameriky

Roku 1982 se začali opět připravovat na cestu. Tentokrát to bylo složitější, měli školou povinné děti, Mexiko vyžadovalo spoustu úředních formalit a přeložení veškerých dokumentů. V roce 1983 vycestovali. Doma museli nechat nejstarší vdanou dceru s téměř roční vnučkou i ovdovělého tatínka. Mladší dceři bylo sedmnáct let, odjet nechtěla a cestu proplakala.

Po strastiplné cestě je přivítalo pulzující Mexico City. Jeden z místních krajanů jim na první měsíc pronajal svůj dům, s manželkou odjížděli do Evropy. To jim pomohlo zvládnout začátky. Manžel měl nějaké peníze z dědictví, a tak si ještě téhož roku koupili vlastní dům. Jiřina Liebermannová začala opět učit hru na klavír. Ve zdejších domácnostech měli místo klavírů keyboardy, se kterými se setkala poprvé. Musela se tedy nejprve naučit, jak fungují. Ani hledání škol pro děti nebylo jednoduché, Mexičané se na české vzdělání tvářili nedůvěřivě a děti byly nakonec přijaty na placené, soukromé školy.

Manžel učil na vysoké škole, před jejich příjezdem ale devalvovala měna a slibovaný plat nebyl zdaleka tak závratný. V partě místních, kterou většinou tvořila smíšená manželství, potkali i rodinu, přes kterou se Jiřina Liebermannová seznámila s ředitelkou umělecké školy a začala zde jeden den v týdnu učit. Ředitelka, původem Rakušanka, jí nabídla, zda by nechtěla docházet do místního pěveckého sboru Convivium Musicum. S radostí přijala. V roce 1984 jela navštívit rodinu do Československa, poté jezdila na návštěvy pravidelně. Zdržet se mohla maximálně měsíc, po příjezdu se musela hlásit ve Vsetíně na policii.

Listopadové události roku 1989 vnímala s nadšením. Semkli se s místními krajany a založili spolek T.G. Masaryka, zaměřený na české zvyky a tradice, pořádali akce pro veřejnost. Do Rožnova p. R. se vrátili v roce 2017. Žili zde i v roce 2021, v době natáčení.

 

https://is.muni.cz/th/v1gdz/Bakalarska_prace-Petruzelova.pdf

https://www.tka.cz/tka/doc/2015/osvobozeni_roznova.pdf

https://valassky.denik.cz/zpravy_region/boj-o-roznov-trval-42-hodin-pri-osvobozovani-zemrelo-20-mistnich-lidi-30150507.html