"Dcera brečela už ve vlaku z Ostravy. Jedenáctiletý syn ji ještě utěšoval. Bylo to snad od nás i kruté. Starší dcera už byla vdaná. Musela se vdávat, když měla dvacet let. Nechali jsme tam i naši první vnučku, která se narodila roku 1982. Bylo to náročné. Ale jak já už jsem vyprávěla poprvé, jak jsem odjížděla do té Bolívie, já mám před sebou nějaký úkol, je to tak a ten musím splnit. Už jsem to nerozebírala a nepochybovala o tom. Teď to všechno dělám, ať ten úkol splním. Už jsem nerozebírala, jestli zůstat nebo se rozdělit. Myslím, že během našeho manželství nápad na rozvod nepadl, ať se dělo, co chtělo."
"Manžel úspěšně skončil VŠB, měl vízum jen do určité doby a pak musel pryč. Odjel v srpnu 1966. Už jsem čekala naši druhou dceru, musela jsem tady zůstat deset měsíců. Během našeho manželství jsme zažívali velké zkoušky soužití. Mohla jsem tu zůstat, ale já jsem to brala, ani nás nenapadlo se rozvést. Komunikace přes telegramy, to byla hrůza. Manžel mi poslal letenku do Bolívie, kam jsem se vydala sama letadlem začátkem srpna. Dcera měla osm měsíců a druhá čtyři a půl roku. Teď se létá běžně, tehdy to bylo úplně do neznáma. Letěla jsem přes Dakar, kde jsem musela přestoupit, byla to společnost ČSA Dakar. Naše aerolinka zde měla hotel, vzdálený od letiště asi třicet km. Nikdo tam nebyl, kuchyně zavřená. Říkala jsem si, že musíme něco jíst, tak jsem vyšla s dětmi na ulici a poprvé jsem poznala třetí svět. Sedí tam černoch, má před sebou noviny a pět cibulí. Dívala jsem se na to a říkala si: 'Ježišimarjá'. Tak jsme byli hladem a šli zpátky do hotelu. V noci jsem se musela probouzet ve dvě hodiny, kufry jsem měla nahoře, dvě děti, došlo mi, že to nesnesu. Šla jsem dolů do vrátnice, kde spal na lavici jeden černoch. Řekla jsem mu, ať mi pomůže s kufry. Šel se mnou, vlezeme do výtahu a v tom výtahu mi pohladil ty blond vlasy. Řeknu Vám, nikdy jsem neměla větší strach než tehdy, byla jsem úplně odevzdaná. Nikdo nikde, děcka spaly, jen si pohladil vlasy. Pak jsem odjela, v Rio de Janeiru na mě čekal manžel, pak jsme letěli do Bolívie. Bolívie, teď už to každý zná, už ovládáme celý svět, ale pro mě to bylo strašné překvapení."
"V jednom okamžiku se fronta Rusů blížila od Hutiska. Trefili se, představte si, do naší chalupy. Mám takovou vizuální vzpomínku, naštěstí to nevzplálo. Jak byly okna na půdu, to se celé vyvalilo, velká díra, je to zapsané v kronice, že náš dům byl zasažený. Před naším domem je svah, tam si zasedl Němec, který střílel směrem do Rysové na ty Rusy. Trefili se do naší chalupy, protože tam asi zjistili toho Němce. Potom se objevili v našem domku Rusové. Vím, že pan Románek šel tomu Rusovi v ústrety. Bál se, nevěděl. Šel za maminkou, která spala s bratrem v obýváku a měla tam kolo, dal si ruku na sedadlo, ale nechal ho být. Asi se mu maminky zželelo. Jeden z těch Rusů zemřel, byl zastřelen u nás v ulici, potom ho položili k protějšímu stavení. Ležel tam, celý bledý. Jako děcka jsem se šli podívat."
Jiřina Liebermannová se narodila 15. března 1936 ve městě Berehovo na Podkarpatské Rusi jako starší ze dvou dětí manželům Kuklišinovým. Narodila se do smíšeného manželství, maminka byla Češka, tatínek Rusín. Tatínek, Michal Kuklišin, pracoval jako četník, maminka Libuše, roz. Kružíková, byla v domácnosti. 15. března 1939 museli Podkarpatskou Rus opustit a odjeli do Rožnova pod Radhoštěm k rodičům matky. Otec byl povolán do Německa, kde musel pracovat jako hasič. Rodina v Rožnově prožila osvobození, jejich dům byl zasažen a poškozen. V letech 1951 – 1956 Jiřina studovala hru na klavír, cimbál a varhany na konzervatoři v Kroměříži. Roku 1957 byla přijata jako učitelka cimbálu na ostravskou konzervatoř. V Ostravě se roku 1961 seznámila se svým budoucím mužem, Emilem Rosendo Liebermannem, který pocházel z Bolívie, v Ostravě studoval VŠB. Roku 1963 se vzali. V letech 1967 – 1973 žili v Bolívii, 1983 – 2017 v Mexiku. Jiřina Liebermannová celý život vyučuje hudbu. S manželem vychovali tři děti, v roce 2021, v době natáčení, žili v Rožnově pod Radhoštěm.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
