„Tatínek byl odvlečen v roce 1942, v červnu. Žil v Poděbradech, ale jel s kolínskými transporty. Šel do Terezína a koncem září 1944 jel do Osvětimi. Babička zůstala v Terezíně a v květnu 1945 ji bratr přivezl z Terezína do Kolína. Nechtěli ji pustit kvůli nákazám v Terezíně, ale nakonec ji vzal. Pamatuji se, že moje druhá babička, matka maminky, mi poslala zprávu, abych ihned přijela do Kolína, protože tam byla babička. Takže jsem s babičkou Sychrovou šla do nemocnice, to už bylo naposledy, kdy jsem babičku viděla. Nemohla jsem jít přímo k ní kvůli možné nákaze. Babička zemřela dva týdny potom, co se z Terezína vrátila.“
„Do páté třídy jsem na Vidláku nechodila, protože pan řídící byl vlajkař a maminka mě nepustila do školy. Potom jsem udělala zkoušku v Kutné Hoře a přijali mě na kutnohorské gymnázium na tři roky. Pak mě vyhodili, když mi bylo čtrnáct, protože jsem byla míšenec prvního stupně. Ve čtrnácti, když mě vyhodili, jsem pak pracovala v továrně na čokoládu v Kutné Hoře, Lidka, Koukol a Michera. Celé jedno oddělení mělo zásobovat německou frontu, já tam loupala brambory, třicet kilo brambor denně.“
„Dětství jsem měla krásné až do roku 1938, do okupace Sudet, a do roku 1939, kdy celá naše země byla okupovaná Německem. To byl začátek velké bolesti nejen naší rodiny, ale všech. Pamatuji se, jak jsem jako devítiletá holka stála na balkoně s naší hospodyní, pršelo, bylo to 15. března 1939, a já povídám: ‚Pavlenko, já bych radši byla stará bába nebo mimino, abych tohle neviděla.‘“
„Měli jsme zvláštní pozici, protože jsme byli částí letectva. Letci a celá jejich organizace byla hodně anglosaská. Žili jsme v Jaffě, kde bylo i velitelství Machane avir be-Jaffo, a Jaffa byla arabská. Byly tam i židovské obchůdky, lidi byli z Maďarska, z Ruska, z Rumunska. Mluvili jidiš a jedině rumunské jidiš jsem moc nerozuměla. Ale uměla jsem ruštinu a němčinu, takže jsem se dobře domluvila a neměla jsem velké problémy. Problémy tehdy byly, že když se člověk zeptal hebrejsky, kam má jít, tak oni pak měli konferenci anglicky nebo česky, jak by to řekli hebrejsky. To byly problémy v roce 1949, tehdy se v ulicích nemluvilo hebrejsky jako dnes, to bylo něco jiného.“
„Pamatuji se na konec války. Byl květen 1945, my jsme byli na Vidláku a v osadě Vidlák byly letní chatičky, kam v posledních měsících Němci poslali rodiny německých vojáků, aby tam žily u rybníka, protože nedaleko ve Zbraslavicích bylo letiště, kde byl výcvik letců, takže ta osada byla po ruce. S kamarádkou jsme byly u nás na zahradě, maminka našla československou vlajku, tak jsme ji vyvěsily na stožár. Okolo šel německý voják s flintou. Nám vůbec nepřišlo, že by mohl flintu vzít a něco udělat. On hledal nějakou svou skupinu vojáků, ale my s tou Vlastičkou jsme šly k plotu a říkáme mu: ‚No jo, je konec války, tak už marš!‘ Byly jsme hloupé, protože nás mohl na místě zastřelit. Ale vzápětí jsme už slyšely dunění tanků, protože po silnicích už přijížděly.“
Ishka Lichter se narodila 5. srpna 1930 v Kolíně jako Jindřiška Žofie Roudnická ve smíšené česko-židovské rodině. Otec Jan Roudnický pocházel z židovské rodiny, patřil mu obchod s uhlím, matka Anna byla křesťanka. Oba rodiče byli bez vyznání a podobně vychovávali i obě děti, dceru a o pět let staršího syna Ivana. V roce 1938 nechala matka děti pokřtít farářem církve českobratrské evangelické a v létě 1939 se manželé dohodli na rozluce. Otec se přestěhoval do Poděbrad a pamětnice s matkou a bratrem žili v obci Vidlák, kde měli původně letní byt. V červnu 1942 byl otec deportován do Terezína a po dvou letech v ghettu odjel v září 1944 transportem do Osvětimi, kde zahynul. Ishka Lichter navštěvovala do roku 1944 gymnázium v Kutné Hoře, po vyloučení kvůli smíšenému česko-židovskému původu pracovala v továrně na cukrovinky v Kutné Hoře. Po osvobození studovala na obchodní akademii v Praze a v létě 1948 se rozhodla k odchodu z Československa. Aby mohla vycestovat, vdala se za amerického leteckého instruktora Georga Lichtera a na jaře 1949 odjela do Spojených států amerických. S manželem, který vedl výcvik izraelských pilotů, žila v letech 1949-1951 v Izraeli. Později se vrátili do USA, kde vychovali tři děti. Pamětnice žije ve městě Boulder v Coloradu. Od roku 1990 pravidelně navštěvuje Českou republiku, především rodné město Kolín, kde před osmnácti lety založila tradici koncertů připomínajících židovské obyvatele města.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
