František Lhotský

„Šli jsme s tím studentským průvodem na Hrad. Do Nerudovky. Tam to šlo v takovém neuspořádáném stavu a začalo se to v podstatě [uspořádávat] až na té Malé Straně, kde lidi mávali a pokřikovali ahoj apod... [Šlo] se přes malostranskej rynk nahoru do té Nerudovky, až jsme došli nad ten kostel, co tam je po pravé straně a zhruba - byli jsme kluci zvědaví - jsme šli asi dvacet metrů za tím čelem, které se zarazilo o řady toho Pohotovostního pluku SNB. K té rampě a k tomu oblouku jsme nedošli, to už ti esenbáci byli níže, s kvérama v ruce. Vepředu šli ti hoši, co nesli ty vlajky, začal se zpívat Kde domov můj, oni pochodovali dál i přes tu hymnu, až teprv tam na ně začali volat a hvízdat. Vlastně pak už neměli kam pochodovat, když se ty dvě skupiny dostaly na dotyk k sobě. Pak někdo začal vykřikovat něco v tom smyslu, aby se rozešli, jelikož ale my jsme byli těch dvacet metrů níž, tak nebylo nic srozumitelného slyšet. Došlo tam ke strkanici a pak se v tom ozval výstřel. Dodnes není jasné, ani není žádné autentické svědectví, jestli byl někdo zraněn, nebo nebyl. Samozřejmě se začalo pokřikovat, že střílej do študáků atd... Ten výstřel byl znamením, že začal ten průvod couvat zpátky, jenomže ty spodní řady to asi neslyšely a tlačily to zase nahoru. Skutečně tam byl šílenej pres. Vím, že nějaký děvčata se chtěly jít schovat do toho kostela, ale ten byl zamčenej. No, postupně jsme se z toho presu dostávali a šli jsme zpátky přes Karlův most. To už se ale soudruzi vraceli z toho shromáždění z Václaváku, kam přišel Kléma a [hřímal]: ,Právě se vracím z Hradu, pan prezident mé návrhy přijal‘. Tam jsme na sebe pokřikovali, my jsme byli plní vzteku a oni se nám vysmívali. To byli v dobré náladě.“

„Ten velitel praporu byl bývalý vládní voják. Měl za sebou například Itálii. Skončil jako kapitán a furt u těch pétépáků byl kapitán. Taky měl zaražený postup, nebyl sám. Ale navíc tam prohlásil jednu „moudrost“: Přiznal se k tomu, že oni jako velitelé jsou se svými odměnami, ne základním tarifem, ale odměnami, závislí na našem plnění procent, výkonu, respektive nadvýkonu. ,A když budete dělat, resp. mít nadvýkon, tak my budeme mít prémie a vy budete mít klid. Když nebudete mít výkony, tak my vám uděláme vojnu. Asi takhle. Bylo to sice ne upřímně řečený, bylo to v rámci toho, já jsem poručík a kdo je víc‘ a v rámci toho alkoholu. Ale bylo to upřímný...“

„Jela parta, asi na dovolenku, z toho Martina domů. Tam v kupé byli asi čtyři hoši a přistoupila taková ta typická babka s nůší a [spustila]: ,Hoši, kam iděte a čo robíte na tej vojne‘... ,Ale babičko, to vám nesmíme říct, to je vojenský tajemství.‘ ,A já mám tiež vnuka a ten je (já nevím, támhle...) u tych kanonýrov a on má tuna takový ten znáček a vy tu němáte nič a čo to znamená...‘ ,Ale babičko, to je tajný...‘ ,A veď mi to hovorte, já som vám tiež vravela, že ten moj vnuk je u tych kanonyrov...‘ ,No dobře babičko, je to sice tajný, ale: nás je jenom třicet v republice.‘ ,A čo to?‘ ,Babičko, my jsme popravčí četa...‘ No, babka neříkala nic, za chvíli spakovala tu nůši a měli v kupé volno...“

„Zhruba po těch čtrnácti dnech jsem takhle večer psal dopis své tehdejší studentské lásce, jak je to hrozný, že je všecko na povel, sednout na povel, vstát na povel, jít na latrinu na povel.. a takhle jsem to básnicky líčil. A mezitím, jak jsem zrovna psal o té latrině, tak jsem si náhle ucítil potřebu si tam odskočit, nechal jsem rozepsaný dopis (to bylo v hodině osobního volna) na kavalci a odešel. Když jsem se vracel, otevřu dveře a tam stál desátník Orságh - pamatuji si to jméno, ačkoli byl Hanák, měl takové maďarské jméno, od té doby jsem neměl Hanáky rád - a říká: ,Kdo to psal?‘ Nikdo se k tomu nehlásil. [Už se ptal asi] potřetí, když já už jsem stál v těch dveřích: ,Já soudruhu desátníku.‘ ,Zítra ráno půjdete k politrukovi na koberec...‘ Nevěděl jsem, co jako a proč, nedomýšlel jsem si to. Druhý den ráno jsem byl předveden k soudruhovi poručíkovi Cintlovi - ještě tam měl jednoho, to byl asi taky nějakej ZVP - zástupce pro věci politické - ,Vy jste chtěl odsud utéct za hranice...‘ Já jsem se div nerozesmál, ale protože jsem byl zvyklý říkat pravdu a co si myslím a nemoderovat vyjádření podle okolností, které jsou, tak jsem říkal: ,Soudruhu poručíku, pokud bych chtěl utéct za hranice, tak jsem utek dávno a ne, až pojedu do Krumlova.‘ ,Ne, jak tady píšete o té vojně, to je vidět, jaký máte vztah k našemu zřízení a proto jste chtěl utéct za hranice...‘ Tak jsem to zopakoval ještě jednou: ,Soudruhu poručíku, kdybych chtěl utéct za hranice, tak jsem utekl dávno. Vždyť to, že jedu do Krumlova, jsme se dověděli v Budějovicích ve vlaku, nemohl jsem vědět, že pojedu někam sem. Tím byl pravděpodobně učiněn první krok k tomu, aby [vzešlo] nějaké to oznámení nebo žádost o přeřazení takového nespolehlivého člověka“