Mgr. Anna Levová

„Naše rodina Doležalova se to dozvěděla od strýce Větrovce. On byl obuvníkem, tak se asi dostával k různým drbům snáze nežli lidé, kteří nebyli tak nějak mezi lidmi. Že se něco chystá, takže se sebraly ty dvě rodiny, sbalily a utekly se do lesa schovat. A další rodina Mikulcova tomu nevěřila a zůstala v baráku, takže skutečně prožili v baráku hrůzu nepředstavitelnou, protože kdo vyběhl ven, toho zastřelili, kdo nevyběhl ven, tak mu zapálili dům. Takže Janova Dolina lehla popelem. Oni to přežili. Oni to přežili a vyprávěli. Nevěřili, že se něco může stát, ale přeci jenom si udělali maximální zásoby vody, takže se jim asi podařilo hasit a uhasit, že přežili. Potom i dodávali už úplně jako poslední (vzpomínku), že jim hořel nějaký trám, tak tam si pomohli i muži močením.“

„Bratranec Jiří Větrovec zjistil – protože jezdil jako turistický průvodce do Sovětského svazu, tak v těch místech byl a zjistil – že Janova Dolina jako taková neexistuje, že to je prakticky Bazaltovo.“

„Udělala jsem tady školu, vystudovala jsem pajdu (pedagogickou fakultu – pozn. aut.). Končila jsem v osmašedesátém a v devětašedesátém můj bratr odešel z republiky. Když mě zavolali na okres a ptali se: ‚Soudružko, jaký styk máš se svým bratrem?‘ Já jsem huba nevymáchaná, tak jsem řekla, že pohlavní ne, že to nejde. To jsem už tam šla s rozvázáním pracovního poměru, protože mi bylo jasné, že když neskousnu přátelskou pomoc sovětské armády, tak mě těžko nechají učit. Nenechali. Jakmile zjistili, že mám tyto názory, tak jsem měnila zaměstnání.“

„Naše rodina potom po válce reemigrovala. Takže všichni, o kterých vím, byli tady. Co vím, tak jedna moje teta šla do Polska, protože si vzala Poláka. Tam na Ukrajině byly všechny národnosti. Ještě moje babička a dědeček se narodili tady a odvedli je tam (do oblasti Volyně – pozn. aut.) jako malé děti. (To se ještě potom dostali zpátky do Československa takhle?) Babička ještě zpátky ano, dědeček ne. Ten už tam zemřel. Ale babička se ještě vrátila.“