Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Lepaříková (* 1935)

• narozena 6. června 1935 v Ostravě

• dětství a válku prožila na Hutisku-Solanci

• rodinu živilo provozování zájezdního hostince

• otec Josef Baroš byl členem Obrany národa a roku 1939 pomohl s převozem Fr. Fajtla a dalších budoucích letců do Polska

• po válce se rodina přestěhovala do pohraničí

• Aloisie vystudovala pedagogickou školu a učila v MŠ na Hutisku-Solanci

Aloisie Lepaříková se narodila roku 1935 a vyrostla na Hutisku-Solanci na Valašsku. Její rodiče Josef a Aloisie Barošovi provozovali zájezdní hostinec, který jim pronajímal otcův strýc František Zubek z Nového Jičína. Takto vzpomíná Aloisie na všeobecnou mobilizaci roku 1938, kdy jí byly tři roky: „Bydleli jsme v hospodě a moje stařenka bydlela z kopečka o takových padesát metrů níž – tam měli hospodářství. A tatínek tehdy narukoval. Vím, že maminka plakala,“ vypráví a pokračuje: „Nevzpomínám si, jak to všechno probíhalo, ale pamatuji si, jak jsem si hrála u stařenky před chalupou a po cestě šel proti mně voják. Strašně jsem se ho bála. Šla jsem se schovat ke stařence pod stůl. A on to byl tatínek v uniformě. Přifáral zpátky, jelikož se obrana nekonala.“

Krátce po zabrání pohraničí se do hostince přistěhoval strýc s manželkou a třemi dětmi. V kuchyni a dvou místnostech pak prožily dvě rodiny celou válku. V hospodě se také promítalo a poslouchal se i zakázaný zahraniční rozhlas. Otec Josef Baroš, zklamán tím, že se Československo nakonec neodhodlalo bránit, vstoupil do odbojové organizace Obrana národa a spolu s přítelem řídícím učitelem Cyrilem Machem se zapojil skutečně aktivně: „Tatínek měl auto tatrovku. Byla taková hranatá a měla kvílivý zvuk – to bych ještě dnes poznala,“ uvádí své vzpomínky pamětnice. Jednalo se o auto, které rodina pořídila za maminčino věno a které se používalo k svážení a odvážení hostů. A roku 1939 výborně posloužilo k převozu budoucích pilotů RAF.

Přišel Cyril a řekl: „Pojedeme do Bílé“

„Bylo krásné. Vzadu mělo dvě sedadla a dvě skládací a řidič byl oddělen sklem. Tatínek v té době vozíval do Žiliny na trh takzvané koňské handléře. To ještě nebyla nová cesta na Soláň, jen stará, kterou stavěla meziříčská hrabata Kinští. Kdybyste to viděli, ten kopec. Když přijeli pod Soláň, tak chlapi museli vystoupit a vytlačit to nahoru,“ přibližuje podobu a možnosti vozidla pamětnice. Vypráví také, jak jako malá přišla na tajemství, které se skrývalo u nich na půdě: „Nesměla jsem u nás na hůru chodit. Ale když mi to zakazovali, tak jsem tam samozřejmě lezla. A jednou jsem zjistila, že tam je udělaná nějaká dřevěná komůrka za skříněmi a v ní jsou postele a peřiny.“

Komůrka sloužila k ukrývání partyzánů, osob hledaných gestapem anebo k přespání zmiňovaným budoucím letcům, kteří tehdy o své kariéře ještě neměli tušení. Byl mezi nimi i tehdy poručík František Fajtl. To vše ale rodiče vysvětlili Aloisii až později: „Zřejmě přijeli, předpokládám, spali tam a pak nasedli s Machem a jako turisti jeli na Bílou. Tatínek je jakože taxikář vezl i s jeho kluky, dvojčaty. To byly takové mimikry. A tam je zase někdo převzal a dovedl do Polska a [Mach] se s kluky zase jako turisti vrátili zpátky. Jak se Mach dostal [k převaděčům]? To on měl zase svoje styky, o kterých pravděpodobně ani tatínek nevěděl. Samozřejmě se kryli. A takto jeli několikrát.“

Po celou válku se u nich v hospodě také promítalo. „Z extrovny byly dveře do sálu, a protože už tehdy bylo u nás kino, tak přes dveře se dalo plátno a za plátno zvuková aparatura. A u těch dveří jsme měli postel, takže když se hrálo a dali nás s bráchou spát, tak jsme poslouchali celé filmy. A dodneška, když vidím starý film, si pamatuji, co kdo [v příští replice] řekne, “ směje se pamětnice. Vybavuje si především komedie s Oldřichem Novým, Adinou Mandlovou nebo Věrou Ferbasovou.

S kinem se pojí i jedna vzpomínka z doby ústupu německých jednotek na konci druhé světové války: „Přišli k nám do hospody, vzbudili tátu, měli pušku a že chtějí promítat. Asi aby si ti vojáci odpočinuli… Byly tři nebo čtyři hodiny ráno. Ale otec řekl, že neumí promítat. Promítač bydlel tady na kopci Poskle, tak tam s ním šli až nahoru, aby ho vytáhl z postele a dovedl. Hráli jim pak nějaký německý film.“

I na Hutisko však v květnu 1945 dorazila Rudá armáda. Ze Soláně pak její členové ostřelovali Rožnov pod Radhoštěm, kde se vojáci wehrmachtu dlouhých 42 hodin nehodlali vzdát. Za oběť bojů mezi jednotkami padlo 20 civilistů. „Moje stařenka si strašně zakládala na oblečení, měla spoustu fěrtochů a třeba Zubkovi, co se přistěhovali, tak si za války část věcí ve sklepě zazdili. Byli hodně bohatí. Ale stařenka nestihla nic zazdít, měla ty sukně jen v truhle. A milí Rusi, když přišli a viděli tu nádheru – brokát –, tak to pobrali, ozdobili si tím bryčku a tradá pryč,“ líčí pamětnice zkušenost s ruskými vojáky ve dnech po osvobození.

Do pohraničí a zpět

Po válce strýc Zubek zvýšil Barošovým nájemné, a tak se rodina odstěhovala do pohraničního Rýmařova. V domě po odsunutých Němcích pak žili asi deset let. Otec získal práci jako zaměstnanec státní správy v úřadovně pro pozemkovou reformu ve Frenštátu pod Radhoštěm. Aloisie vychodila měšťanskou školu a nastoupila na pedagogické gymnázium v Přerově.

V polovině 50. let se rodina vrátila na Hutisko. V domě pak zůstala po svatbě žít Aloisie s manželem a narodily se jim dvě dcery. Pracovala jako ředitelka mateřské školy, která za jejího dlouholetého působení až do 80. let prošla velkými stavebními a organizačními změnami.

V průběhu 50. let se díky paní Machové, v té době už vdově po Cyrilu Machovi (padl v květnu 1945 v Praze u rozhlasu), podařilo navázat spojení mezi Františkem Fajtlem a Josefem Barošem. Pravidelně pak do Hutiska-Solance jezdíval společně i s dalšími letci, například plukovníkem Karlem Mrázkem anebo v té době plukovníkem Zdeňkem Škarvadou, pozdějším brigádním generálem. Společně se roku 1969 zúčastnili i setkání s tamější veřejností. Ze dvou setkání jsou dochované fotografie a věnování v rodinném albu. Za pozornost stojí také komentáře psané Josefem Barošem na rubu fotografií, které jsou jeho vlastní výpovědí o životě v době německé okupace.