Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mária Lendelová (* 1944)

• narozena 10. ledna 1944 ve slovenském Telgártu

• během druhé světové války přišla o část rodiny

• s otcem jezdili od padesátých let do Čech za prací

• v šedesátých letech se vdala a zůstala v Čechách natrvalo

• pracovala v dělnických profesích a v zemědělství

• zpívala s romskou kapelou Horváthovci

• žije v Lovosicích

Válečné dítě Mária Lendelová vděčí za svůj život bratrovi. Nebýt jeho duchapřítomnosti, nejspíš by v lese umrzla. Její otec přišel během druhé světové války téměř o všechny sourozence i oba rodiče. Všichni byli zastřeleni. Zůstal sám s jedním bratrem. Takový byl osud mnoha Romů na Slovensku. Dodnes neznáme přesný počet obětí.

Mária Lendelová přišla na svět 10. ledna 1944, ještě před vypuknutím Slovenského národního povstání. Situace Romů byla tehdy velice neutěšená – nastupovali na nucené práce nebo byli popravováni Hlinkovými gardisty. Za podporu partyzánů bylo obvyklým trestem zastřelení. Později přišly deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů v Polsku.

Pamětnice se narodila v Telgártu (okres Brezno, po válce Švermovo). Tato malá vesnice se v září roku 1944 stala místem významného střetu účastníků Slovenského národního povstání pod vedením kapitána Staňka a partyzánů skupiny Jánošík (vel. Ernest Bielik) s německými jednotkami. Následkem bojů vesnice vyhořela a zničeno bylo 263 domů.

Dětství na Slovensku

Své vyprávění začíná Mária Lendelová příběhem, který se vztahuje k události ze zimy roku 1944. „To jsem byla v peřince, byly mi tři měsíce. Hrozné mrazy, já malinká a oni se utíkali skrýt do lesů. To mi říkala maminka. Vždycky u toho brečela. Letělo letadlo. Blížilo se k nim a máma si myslela, že shodí bomby, a tak se vylekala. Letadlo přeletělo a neshodilo nic. Ale máma byla tak bez sebe, že nevěděla, co dělá – skrčila se k zemi a mě zahodila do křoví. Ale starší brácha se ke mně doplazil, pak se mnou došel k mámě a pak utekli dál do lesa. Byla tam taková bouda z drnů, tam se máma se mnou a dalšími dětmi schovala a zacpala mi pusu prsem, abych neplakala. Aby nepřišel nějaký voják a nezačal střílet.“

Život v Telgártu, kde se střídali Němci s partyzány, nebyl pro Romy vůbec jednoduchý. Žili v chudobě v malých dřevěných domcích, vysídleni na okraji vesnice. O způsobu obživy své maminky pamětnice říká: „Na Slovensku nebyla nějaká zaměstnání. Maminka poklízela gádžům, hnojili jim zahrádky kravským hnojem, dostala brambory a kus špeku. Nebo jim vymazávala pece. Dostala mouku, fazole, čočku. Dělali za jídlo, ne za peníze.“

Její babička byla zase šikovná obchodnice se šňůrkami ke krojům, které u ní kupovaly převážně Slovenky. „Kdyby mě to naučila, třeba bych se tím živila. Dělala nádherné šňůrky. Zabalila je do papíru a ráno s nimi šla do vesnice. Domů se vrátila, až když všechno prodala, v poledne. To byl její kšeft. No, ale uživila se.“ 

Otec Julius Harvan se živil tradičním způsobem – hudbou, kterou učil i své dva syny.  Mladšího z nich si oblíbili ruští vojáci (nejspíš příslušníci partyzánské brigády Jánošík) a chodili si ho k nim domů poslechnout. „Máma mi říkala, jakou písničku hrával. I u toho zpíval. Nosili mu za to sladkosti. Ale tohle se u toho stalo – máma udělala zavářku z kukuřice (tzv. pepa). On měl kluk stoličku z pařezu. Teď horký hrnec se zavářkou, místnost beze světla – to se tenkrát dělávala taková svítilna z brambory. Dali do ní lůj, do loje knot nebo hadr a to se zapálilo. No, a brácha přišel domů, sedl si, ale na místě, kde míval židli, byl ten horký hrnec. On byl jak lunt, tak do toho hrnce zapadl a nikdo nebyl doma. Křičel, ale nikdo ho neslyšel. Šel kolem jeden stařík, tak ho z hrnce vytáhnul, no ale ta kůže a maso, to se mu stáhlo. Fuj! Máma omdlela. Polili ji vodou. A teď co, doktor tam nikde nebyl. Tak gádži dala vajíčka a máma kluka mazala žloutkama. Dva dny ho mazala, ta bolavá místa. Po dvou dnech přišli ti Rusové. A on zabalený v prostěradle se postavil a hrál jim. Tu písničku, co jim hrával. Ti Rusové pro něj brečeli, litovali ho. Umřel na druhý den.“

Školní léta

Negramotnost u generace rodičů pamětnice nebyla ničím neobvyklým. Ani její otec, ani matka neuměli číst ani psát. Dokonce i v době, kdy Mária Lendelová chodila do školy, se na dodržování školní docházky příliš nehledělo. Záleželo spíše na jednotlivých učitelích, jak přistupovali k romským dětem a jak moc se snažili v těch nadanějších podnítit zájem o vzdělání. 

Na svou učitelku ze základní školy v době, kdy maminka vážně onemocněla, vzpomíná Mária Lendelová takto: „Když jsem chodila do školy... no, já chodila tak, že jeden týden jo, druhý ne. Máma byla nemocná, měla nález na plicích, tak šla do Vyšných Hágů do nemocnice. Mně bylo tak dvanáct let, tou dobou už ale měl brácha ženu a švagrová se o nás starala. Vařila, žehlila, prala. Já chodila do školy, ale učitelka chodila i k nám domů mě učit. Věděla, že máma není doma, tak za mnou chodila, jmenovala se Lorencová: ‚Marčo, ty jsi chytrá! Máš na to, budu tě chodit učit domů.‘ Tak chodila k nám a to bylo: ‚Sedni si!‘ A už to jelo. Učila mě z čítanky, slabikovala jsem. Chodila jsem dva tři roky do školy. Měla jsem knížku, písanku, tužku a šmytec.“

Život v Čechách

Ke sklonku padesátých let se rodina Harvanových, tak jako mnoho jiných rodin ze Slovenska, vydala za prací do Čech. Otec našel uplatnění v různých dělnických profesích a také zbytek rodiny se zapojoval, jak to jen šlo. Krátce nato se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Milanem Lendelem (původním jménem Lengyel) a společně založili rodinu. Žili a pracovali porůznu v Jihočeském kraji. Manžel byl zaměstnán u koní, pamětnice jako dojička. V polovině šedesátých let přesídlili do severních Čech, kde žili v Litoměřicích. Manžel se stal funkcionářem Svazu Cikánů-Romů[1] a Mária Lendelová navázala na své působení v dětském pěveckém sboru ještě na Slovensku. Svůj talent uplatnila coby zpěvačka s kapelou Horváthovci.

„Já to měla ráda. Muziku jsem milovala. U nás se ostatně taky hrálo! Takže jak jsme byli v Čechách, tak jsem v Litoměřicích mezi Romy zazpívala a už mě všude chtěli. Tak jsme se takhle z různých měst dali dohromady. Dostávali jsme pozvánky na hraní. Bylo to někdy spojené se schůzováním svazu. Pak byly taky každou sobotu zábavy. Potom jsem to pustila, když jsem potřetí otěhotněla. Vlastně do té doby ten můj život byl o něco bohatší. Vystupovala jsem s nimi dva roky a pak jsem přestala.“

V současnosti žije Mária Lendelová s rodinou dcery v Lovosicích. Své vyprávění uzavírá slovy: „Je důležité, aby se Romové poučili a měli nějaké vychování, aby věděli, jak se žilo dříve, oproti dnešku. Dneska je to pro smích a pro ostudu a je chudoba. A nemusí to tak být. Práce je dost, jen chtít a vydělat si na sebe. Aby se měla rodina dobře.“

[1] Svaz Cikánů-Romů

Tento spolek byl prvním úspěšným pokusem Romů o založení vlastní organizace. Z celospolečenského hlediska se svaz stal produktem demokratických tendencí roku 1968, ale vznikl až na jednání ustavujícího sjezdu Svazu Cikánů-Romů (SCR) o rok později z iniciativy jihomoravských zástupců romské inteligence. Již v době přípravy SCR se objevila myšlenka na zřízení výrobního družstva, které by zaměstnávalo Romy. Tak vznikl Névodrom, podnik, jehož předmětem činnosti byly stavební práce, učňovská střediska, automobilová doprava, ale i tradiční řemesla. Névodrom fungoval téměř dva roky a zaměstnal přes 1200 lidí. Ke konci roku 1972 byla jeho činnost ukončena a jednotlivá družstva přešla pod jiné podniky. K dalším aktivitám SCR patřilo rozvíjení kulturní činnosti Romů – zakládání hudebních a tanečních souborů, pořádání soutěží, vznikl svazový zpravodaj Romano l‘il nebo byla uspořádána výstava o romském kovářství a nastolena myšlenka na založení muzea romské kultury. Vzestup romské kultury se podařilo zviditelnit i v tehdejších sdělovacích prostředcích.

Bohužel, po likvidaci Névodromu státními orgány došlo v dubnu roku 1973 k ukončení činnosti celého Svazu Cikánů-Romů z důvodu reorganizace Národní fronty, pod kterou svaz spadal, a omezování činnosti národnostních organizací. Na rozvoj plánů na vybudování památníků romského holocaustu v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu tehdy nedošlo a nestalo se tak dodnes. Za oběť nacistické genocidy padlo na Slovensku v průběhu druhé světové války tisíc Romů.

Schuster, Michal; Závodská, Milada. 2009. Svaz Cikánů-Romů 1969–1973. Doprovodná publikace k výstavě Muzea romské kultury. Brno, Muzeum romské kultury.