Mária Lendelová

„Jak to chodilo na Slovensku. Jestli gádžové Romy podporovali?" - "No, v mojem věku, v mojem věku můžu říct, co já si tak sama pamatuju, tak to bylo dobré. Bylo mezi lidmi určité pochopení kvůli tomu, co bylo dřív. Gádžové si s Romy polepšili, protože za války si užili své i gádžové. Měli rádi mého tátu. Gádžové Romům věřili, hrozně moc. Navzájem si pomáhali. Gádžové i cizí lidé pomáhali Romům. Když se měla sekat louka, už věděli, za kým jít – za tátou, za bráchou a za dalšími. ‚Pojďte nám posekat trávu, něco vám za to dám.‘ A už si něco vydělali. Tak chodili dělat ke gádžům. Sekat louky nebo potřebovali svážet seno na povozech. Dělali takovéhle práce, protože byl nedostatek, nebyly peníze, nebylo co jíst. A gádžové je takhle podrželi. Nebo když chcíplo tele nebo kráva, tak gádži říkala: ‚Jen si to rozeberte na maso.‘ To si pamatuju – blesk uhodil do krávy na poli. Ženské všecko při sobě, nože, plachty a šly, porcovaly si to na maso. Na vlastní oči jsem to viděla. Máma ne, moje máma ne. Říkala: ‚Vždyť do toho uhodil blesk, to mám teď jíst?‘ Máma byla fajnovější. Ani táta [by to nejedl]. Ale ostatní Romové z toho byli šťastní, že mají maso. No tak si tu krávu celou rozporcovali a rozebrali si ji.“

„Celou noc nespala, splétala ty šňůrky na kroje. Jak gádžovky nosily takové hezké sukně, kroje, krásné [sukně] s růžemi, olemované rukávy na zástěrkách, tak ona to dělala barevně. Červenou, modrou, všelijaké barvy. Zanesla to do vesnice a zpátky přinesla všelijaké jídlo nebo maso, aby bylo z čeho vařit. Každý den tam šla. Ale v noci nespala, protože do rána pletla ty šňůrky. Vždycky mi říkala: ‚Spi, holčičko, já spát nemusím. Já to musím všecko dodělat. Co byste jinak jedli? Není z čeho vařit.‘ Tohle mi říkávala. Já ležela a ona seděla a pletla ty šňůrky.“