Otakar Leiský

„Jak to, že vás ten normalizační režim nerozpustil?“ – „On nás rozpustil nakonec, ale ono se mu to pořádně nepovedlo. Podívejte se, když několik let pracujete ve Zpravodajské brigádě, tak se naučíte takových fíglů, že proti vám nemají šanci. Oni když nás rozpustili, tak to vypadalo, že jsme rozpuštění, ale ono to nadále fungovalo v tzv. zeleném disentu, jako by se nic nestalo. To správně říkal můj vnuk Leša, že se komunisté trochu báli do nás rýt, protože nám sem přijížděly zahraniční výpravy a různé osoby konstatovaly, že některé věci vyřizujeme ve spolupráci s jinými státy. Například kvůli Šumavě jsem dostal samozřejmě vynadáno, protože soudruzi na ÚV KSČ mi řekli: ‚Soudruhu, ty ses snad zbláznil, ty buduješ národní park přesně na hranici železné opony, to snad nemyslíš vážně.‘ Já jsem říkal: ‚No já jsem to myslel vážně, ale už se mi zdá, že to asi vážné nebude.‘ Šumavu jsme vybudovali de facto celou my, dobrovolníci, protože stát si to netroufl.” – “A čemu říkáte zelený disent?” – “Zelený disent byl, že jsme dělali totéž, co jsme dělali předtím, ale vynechávali jsme z toho politické řeči. Ale ty jsme tam stejně moc nikdy neměli.“

„[JUDr. Václav Hrabánek, člen TIS, přišel na zasedání v únoru 1972] celý rozčílený a obrátil se na mě a říkal: ‚Tak jsem zjistil, že vlastně nemáme na celé zeměkouli huculské koně. Ježíšimarjá, co uděláme?‘ Já jsem říkal, že nevím, a jestli ještě nějací jsou, jinak by to byla katastrofa. Tenkrát jsme napočítali necelých tři sta. Ale byl to odhad, ono jich bylo ještě o malinko míň na celé zeměkouli. A já jsem říkal: ‚No, co se dá dělat, tak je zachráníme.‘ Neměli jsme nic, neměli jsme peníze, neměli jsme místnosti, ba ani dostatečné vědomosti, to musím přiznat. No ale řekl jsem ‚zachráníme‘. A oni se na mě spolehli, když jsem tedy ten generální tajemník, tak přece musím vědět, co říkám. Tak jsme se do toho v tom únoru 1972 pustili. Ovšem Hucul Club, který to měl zachraňovat, jsme založili až 15. listopadu téhož roku 1972, protože jsme museli napřed zjistit, že ti koně vůbec jsou, zadruhé jestli by se dali u nás někde koupit. To se podařilo, protože se zároveň rozsypal muráňský hřebčín, ten byl na Slovensku, speciálně huculský. A všechny ty poměry byly trošku neutěšené. Z Muráně jsme nakoupili zbytky starých koní, protože mladé už neměli. Ale zároveň byli vůči nám velmi ohleduplní. Říkali nám: ‚Ano, vy jste naši bratři a my vám to dáme za režijní cenu.‘ Takže jsme ty koně neměli tak drahé. Ředitel toho muráňského hřebčína, tehdy to byl Ing. Zoltán Toperczer, říkal: ‚Já vím, že vy jako Češi nenecháte ty koně vymřít. Já vám je dám za nejmenší možnou cenu.‘ A opravdu to udělal. Bylo to sice pár tisíc, ale nebylo to tak vysoké, protože by se dalo říct, že tehdy už měl jeden hucul cenu několika set tisíc.“