Blažena Lébrová

„Tatínek mě schovával u skříně, tam že je nejlepší úkryt, a když všechno skončilo a ukončil se nálet, to bylo dlouhý houkání, tak jsme všichni zůstali jak sochy, až nás přišel probudit městský úředník, abychom okamžitě opustili dům, že se musíme vystěhovat, že ve vedlejším dvoře, který byl jenom přes plot, je bomba. Tak hned se evakuovalo a teď se čekalo tři dny, co ta bomba udělá, a náš tatínek tam měl králíkárnu a v ní 50 králíků a to byla za války naše obživa a tam se nesmělo a co králíci, velká starost. Tak potajničku se plazil ke králíkárně a krmil králíky. Trvalo to tři dny a něco, vrátili jsme se zpátky a představte si, že ta bomba nevybuchla. Byla to bomba, kterou bojkotovali při výrobě, a bomba zůstala celá, tím pádem i my, náš dům, všechno, akorát jsme měli vysypaná okna.“

„Přišla jsem do první třídy a tam byla paní učitelka a byla strašně hodná. Byla to naše sousedka shodou okolností a snažila se nás česky přivítat, Němce německy. Ale tu češtinu jsme mohli ještě používat. I když nám vysvětlovala německá slovíčka, tak to vždycky srovnávala, jako vy se to učíte, když se učíte angličtinu. To byla první třída. Krása, všechno v pořádku. Přišli jsme do druhé třídy a tam jsme dostali pana řídícího. A to byl esesák. Chodil do školy v uniformě. Vysoký boty a za holinkou měl rákosku. A my nesměli mluvit ani o přestávce česky. A když se objevil někdo, kdo to na nás řekl, tak jsme museli na stupínek, to byly stupínky, ty už teď nejsou, kleknout si, nastavit ruce a on nás tou rákoskou švihal přes ty ruce. Prostě jenom německy.“