Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Začaly houkat sirény a v krytu bylo plno
narozena 12. dubna 1925 v brněnských Židenicích
od roku 1944 opakovaně zažívala četná bombardování Brna
po absolvování gymnázia v roce 1944 nuceně nasazena
osvobození prožila na venkově, židenický dům poničily bomby
v září 1945 začala pracovat jako učitelka, přitom si doplnila pedagogické vzdělání
učitelskému řemeslu se věnovala až do svého odchodu do důchodu (1981)
Její život je úzce spojen s Brnem. Tam zažila prvorepublikové dětství, sousedskou vzájemnost, ale taky hubené válečné časy a neustálé poplachy. Nejednou měla štěstí. „Začaly houkat sirény. To bylo na Falkensteinerově [dnes ulice Gorkého], ve městě. Tak rychle do krytu. No a já jsem si říkala: ‚Tak se půjdu schovat pod Špilberk,‘ to nebylo daleko. Letěla jsem pod ten Špilberk, ale to bylo na poslední chvíli. Letěla jsem zpoza ulice. Byl to opravdu vysokej kopec, tak jsme měli naději, že když tam padne bomba, tak to nepropadne. Tam bylo nacpáno! Ale co bych se tam malá nevešla. Policajt už na mě křičel: ‚Co tady ještě děláte, rychle rychle!‘ Už jsem byla kousek. Tak jsem tam vešla a už to padalo. Tam jsme to přečkali, nikdo nebyl zraněn, naštěstí. Když odhoukali, že už je konec bombardování, tak teď ta spoušť po Brně, to teda bylo strašný,“ vypráví Jarmila Lebedová.
Jarmila Lebedová, rozená Jílková, se narodila 12. dubna 1925 v brněnských Židenicích. S rodiči Ludmilou, rozenou Flesslerovou, a Janem Jílkem vyrůstala v domě dědečka Aloise Flesslera. Ten provozoval stejnojmennou firmu, respektive obchod s topivy – uhlím, koksem a dřevem. „To byl dům s velikým dvorem, poněvadž se muselo dovážet uhlí na velkých povozech. Byla potřeba vrata a dvůr, kde by se otočili. […] Tenkrát byli jenom povozníci s koňmi, nebyli motorizovaní dodavači uhlí. Všechno se vozilo koňmi a my jsme to měli blízko na nákladní nádraží. Vždycky přišlo oznámení, že přijel nákladní vlak, tak aby si přišli odebrat uhlí a koks, co děda objednal. Tak to přišel sedlák ze Židenic a takhle se to dělalo,“ vzpomíná na období prvorepublikového podnikání.
Do židenické školy nastoupila roku 1931. „Ze začátku jsem chodila do první třídy ještě s tabulkou. Tabulka byla malá a na ni jsme začínali psát. Měli jsme přivázanou křídu a začínali jsme se na tom učit psací písmo – houbičkou smazat a zase dál jsme něco psali nebo počítali. To bylo něco úplně jiného než dnes!“ vypráví. Ještě v první polovině 30. let absolvovala dvouměsíční pobyt v přímořském městě Crikvenica v tehdejší Jugoslávii, jako malé dítě totiž prodělala záškrt s vážným průběhem. O možnosti ozdravného pobytu se pak rodiče dozvěděli díky inzerátu v novinách. „Byly tam většinou děti z rodin výše postavených rodičů – lékařů, titulovaných anebo živnostníků, kterým řemeslo dobře šlo,“ přibližuje. „Velice, velice jsem se tam zotavila. Vrátila jsem se úplně jiná.“
Po páté třídě, okolo roku 1936, začala navštěvovat brněnské gymnázium Křenová. Před nástupem na gympl strávila letní prázdniny v německé rodině v Úsově na Šumpersku. „Tam byla samá německá dědina, nebo napůl německá,“ říká pamětnice. Díky tomu se ještě před nacistickou okupací naučila němčinu. „Němců bylo u nás dost, v pohraničí. A byla tenkrát možnost, přes jakousi kancelář, kde se Němci přihlásili o české dítě, že by tam mohlo být na prázdninách a učit se německy,“ vysvětluje. K učení jazyků ji vedla především matka Ludmila, která za Rakousko-Uherska vystudovala německou obchodní školu. „Tady česká vůbec nebyla, tak věděla, jak je to dobré, když zná člověk dvě řeči.“ Matčina slova se v nadcházejících dobách protektorátu potvrdila. V Úsově Jarmila strávila dvoje prázdniny po sobě a s německými manželi – a především jejich dětmi – měla přátelské vztahy. Při druhé návštěvě ale vyšlo najevo, že sílící nacismus přetáhl rodinu na stranu henleinovců. Od té doby se už nikdy neviděli.
Jak se proměnil život po vypuknutí války? „Především všechny maminky, všechny ženy začaly dělat velké zásoby. Protože už byly poučeny od svých maminek, které taky prožily válku. To byla moje babička a děda, ti prožili první světovou, pak druhou světovou. Tak rychle vyzvedávat peníze a dělat zásoby.“ Lidé se museli spoléhat na vzájemnou pomoc – o tři domy dále bydlel obchodník se smíšeným zbožím, „tak donesl na půdu dvě bedny – to byl metrák – cukru.“ Soused Jílkových, Jindřich Šíma, se zase živil jako řezník. „Měli jsme po celou válku od něj přece jenom postrčeno trošku víc, než bylo na lístky.“ V neposlední řadě byli lidé z velké části odkázáni na samozásobitelství. „Kdo mohl, měl zahrádku, tak něco pěstoval, aby si doplnil stravu – zeleninu, salát, kedlubny, nasázely se ovocné stromy, kde se dalo. Přece jenom to nebylo na lístky,“ vzpomíná na hubené časy války.
Totalita rezonovala i ve škole. „Naše mládí bylo těžké. Protože Hitler nechal zavírat každého, kdo dal nějak víc najevo nevoli s Německem. […] Mnoho profesorů bylo zatčeno a popraveno. A museli jsme úplně změnit celou výuku, abychom my už vyrůstali v německé řeči a znalosti jejich politiků.“ O život přišli dle vzpomínek čtyři vyučující z gymnázia Křenová, jedním z nich byl matematik Gregor. „A pátému se potom podařilo nějak emigrovat. Měl štěstí, přešel hranice do Rakouska a potom do Francie, kde měl známé, ti ho zachránili.“ Nejen středoškolští profesoři, ale i jejich studenti zažívali represe nacistické diktatury. Jarmila vzpomíná, jak mnoho jejích spolužáků – coby ročníky 1924 – muselo na nucené práce do třetí říše. „V sextě, to byl šestý ročník, museli všichni nechat studia a odtáhli je do Německa na práci,“ upřesňuje.
Roku 1944 složila Jarmila maturitu, poté byla i ona poslána na nucené práce. Měla však štěstí, zatímco její spolužáci museli – v lepším případě – do Zbrojovky, Jarmilu nasadili na kancelářskou pozici. Díky otcovým známostem byla navíc krátce nato přeložena a působila v sociálních službách. Od srpna roku 1944 se Brno opakovaně stávalo cílem spojeneckých náletů. „To bylo nejhorší období. Brno bylo tak rozbitý! Oni hold už potom nahoře nedbali na to, kam to padá. […] Začal takovej tuhej život. Každej den houkaly sirény,“ vypráví. Jedna z bomb dopadla i na dům Jílkových. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. „Na dvoře byl přístavek, tam měl táta [krejčovskou] dílnu. Tak tam padla bomba, která naštěstí nevybuchla. Prorazila střechu, podlahu.“ Jindřich Šíma, výše zmíněný řezník, který Jílkovým za války poskytoval potravinovou pomoc, takové štěstí neměl. „Sousedům padla bomba tak nějak zešikma. A [řezník Šíma] tam byl, ve sklepě, že to tam má krytý. Tak i sousedi tam šli a všichni tam zahynuli.“
K nejničivějšímu náletu došlo 20. listopadu 1944, kdy bezmála 500 amerických bombardérů shodilo na Brno 2500 pum. 600 lidí zemřelo, dalších 6000 přišlo o domovy.[1] Mezi nimi i Jílkovi. „Měli jsme hrozně, hrozně poškozenej dům. Byl listopad, 20. listopadu, a už byla zima. Nebylo sklo ani v jednom okně. Tlakem vzduchu to všechno popraskalo a to sklo popadalo.“ Nějakou dobu přebývali u příbuzných, „pak se uklízelo a sklenáři nevěděli, kam dřív. To byl velice zhoubný nálet pro Brno, toho 20. listopadu.“ Krátce před osvobozením se rodina z obavy o vlastní bezpečnost rozhodla Brno opustit. Dle vyprávění si na cestu vzali bochník chleba, trochu sádla a v noci se vydali pěšky na dlouhou cestu na venkov za známými – kam přesně, už sama neví. Nešli sami. „To byly davy lidí, šlo se lesem. Jeden tam měl prase na obojku, mezi tím lidi a šli jsme jako vyhnanci z domu, žádnej neměl nic. […] Už jsme byli zničeni, nebylo co jíst.“ Na venkově se rodina dočkala příjezdu sovětských osvoboditelů. V kontrastu se vzpomínkami mnohých pamětníků osvobození údajně nedošlo ani k vítání, ani k násilí:
„Přijelo naprosto, naprosto nepoškozený auto – nákladní, veliký. Na náklaďáku seděli vojáci, ani nedutali. A ten vedle šoféra vyskočil a rusky mluvil, že když by jim chtěli lidi dát nějaké jídlo nebo pití, tak ať jim to donesou k autu, ale že oni nesmí slézt z auta. Takže to byla teda kázeň!“ popisuje. Hned poté se vydali zpět do Židenic, v naději, že mají kam. „To bylo to nejhorší, ten pocit, že vy vlastně nevíte, jestli jdete domů. Ale naštěstí – měli jsme ho hodně poškozený, tam nebylo jedno sklo, všechno vysypané, dveře pokroucené, nešly odemknout… – ale dalo se to opravit. A to bylo to důležité.“ Vyprávění z prostředí válečných Židenic uzavírá Jarmila vzpomínkou na následné odsuny. „Židenice mají velké kasárny. […] A oni je soustředili, ty Němce, v těch kasárnách a potom šel velký průvod z těch kasáren a odváželi je. V hytláku, kde se přepravují zvířata, tak tam místo zvířat dali lidi. Byli to Němci, ale jsou to lidi, není to zvěř.“
Po válce se chtěla vydat na dráhu učitelky, na což nejprve potřebovala získat pedagogické vzdělání. Ale „protože nebylo kantorů, tak vyhlásili, že maturanti z reálných gymnázií mohou jít učit hned v září [1945], ale budou v sobotu a v neděli dopoledne chodit na přednášky a potom skládat zkoušky. Jak na vysoké škole – měli jsme index a chodili jsme tam [na pedagogickou fakultu].“ Tehdy dvacetiletá Jarmila začala učit na měšťance v Nedvědici (okrese Brno-venkov). „Když si na to vzpomenu, tak se musím smát. Věděla jsem, že tam musím zůstat týden, nešlo jezdit každý den do Brna a z Brna. Měla jsem kufr a do takového pytle mi dali naši deku a peřinu a jela jsem do neznáma.“ Vzpomínky na první den ve škole pokračují: „Ředitel byl sám v ředitelně, tak jsem tam zaklepala a nechala jsem pytel a kufr u dveří, protože jsem se styděla [smích]. ‚Tak vy jste ta paní učitelka? Tak co umíte?‘ ptal se tehdy ředitel. A to bylo, jako kdyby mi dal facku! A já jsem si říkala: ‚Lidi zlatí, tak co umím?‘“ vypráví s úsměvem.
Souhrou smutných okolností rodinu nepoznamenalo zabavování majetku po nástupu komunistů k moci. Dědeček, který se živil velkoprodejem uhlí, koksu a dřeva, zemřel před rokem 1948. Otec – pánský krejčí – zase přišel o živnost poté, co jeho dílnu zničilo bombardování v roce 1944. Od té doby pracoval v hotelu. Zcela stranou komunistického režimu se však žilo jen obtížně. „Byli jsme nakonec nuceni být ve straně, protože bychom nedostali svoje děti do škol,“ vysvětluje své nedobrovolné členství v KSČ. Nedlouho po únorovém převratu, okolo roku 1950, se Jarmila Jílková provdala za Milana Lebedu, profesora veterinární medicíny na brněnské univerzitě. Společně vychovali dceru Jitku a syna Aleše.
Za svou profesní kariéru Jarmila vystřídala vícero působišť. Krom zmíněné Nedvědice učila například v Dolních Loučkách nebo na obecných školách v Brně. Ráda vzpomíná na své angažmá ve Šlapanicích, kde měla na starost třicet chlapců. „Jako mladá učitelka jsem si říkala: ‚No to si, holka, teda dáš.‘ A já jsem se tak zmýlila! Na tu třídu nezapomenu. […] Moc dobře se tam učilo – ve třídě klavír, a když jsem viděla, že už jsou unaveni, tak: ‚Kluci, otevřete okna, zazpíváme si písničku a už bude zvonit.‘ Pak jsme měli třídní schůzku, tak jsem jim řekla, co a jak, pochválila je. A jedna maminka vstala a říkala: ‚Paní učitelko, ti kluci jsou do vás snad zamilovaní. [smích] Přijdu z práce, a už mně Vašek hlásí: ‚Paní učitelka měla dneska modrý šaty s bílýma puntíkama, mami!‘“ vypráví s nostalgií. Do důchodu odešla v roce 1981, ve svých šestapadesáti letech. „Kantořina mi zůstala na celej život. Měla jsem to ráda,“ dodává Jarmila Lebedová závěrem.
[1] K 9. 9. dostupné z: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=117
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Václav Kovář)