Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Lázoková (* 1945)

• narodila se v roce 1945 v romské osadě Brzotín v jihoslovenském okrese Rožňava

• od roku 1946 žije v Česku (cca od roku 1949 v Brně)

• v 60. letech byla členkou folklorního souboru Poľana

• pracovala jako servírka v hotelu Morava a od roku 1967 v brněnské restauraci Bohéma

• v letech 1969 – 1973 byla aktivní členkou Svazu Cikánů–Romů

• v 60., 70. a 80. letech pracovala v komisích pro otázky cikánského obyvatelstva při NV v Brně (původně Komise pro převýchovu cikánského obyvatelstva), měla na starosti školství, kulturu, rodinu a sociální oblast

• po roce 1989 byla členskou Romské občanské iniciativy (ROI) – stala se předsedkyní ROI v městě Brně

Předválečný život v Brzotíně

Margita Lázoková se narodila v roce 1945 v romské osadě Brzotín na jihovýchodním Slovensku. Předválečnou dobu popisuje tak, jak ji zná z vyprávění svých rodičů a prarodičů.

Před válkou docházeli brzotínští Romové za prací do nedaleké Rožňavy. Bohatší maďarské obyvatelstvo – sedláci i drobná šlechta – si je zvalo na práce, ženy sloužily v bohatých rodinách, brzotínští muzikanti nesměli chybět na žádné oslavě ve městě. Za války se životní situace Romů zhoršila: prohloubila se izolovanost místní romské osady od ostatních obyvatel, lidé v ní byli závislí na chudých přídělech jídla.

Na muže se vztahovala branná povinnost, museli narukovat a bojovat na straně Německa. „Maminka vyprávěla, jak obehnali osadu ploty z ostnatých drátů, aby nikdo nechodil do vesnice. Dávali jim podle počtu osob fazole, aby si uvařili. Vařili slupky, co vyhazovali vojáci, kteří je hlídali a nejhorší bylo, když naše muže brali do německých armád bojovat proti svým...“ Někteří Romové dezertovali z armády a přidávali se k partyzánům, při prozrazení následovaly popravy celých rodin: „Doslýchali se, že popravovali rodiny s dětma, vyvedli je do lesa, museli si vykopat ‚šánco‘ tomu říkali, zákop, no a postříleli je.“ Stejný osud čekal i slovenské a maďarské obyvatele vesnic. „Maminka vyprávěla, že pokud chytli ty vojáky, tak je ve vsi před zraky rodičů, rodinných příslušníků a lidí z obce věšeli nebo stříleli, ty pochytaný dezertéry, ty vojáky.“ Takový osud postihl tatínkova příbuzného Andreje Lázoka. Tatínek Margity, Jonáš Lázok, narukoval a na konci války se dostal do zajetí. Vyvázl živý snad díky tomu, že byl pouze řadový voják. Pamětnice k tomu podotýká: „To zase otec vyprávěl a říkal mně: dceruško, kdybych měl šarži velkou a měl bych rozhodovat o něčem, tak už tady nejsem.“ Domů se vrátil až několik měsíců po válce, začátkem roku 1946.

Nové příležitosti na Moravě

Po válce nebyla pro Romy na Slovensku situace o mnoho příznivější. Osady, které byly před válkou a za války vystěhovávány na odlehlá místa za obcemi, zůstaly i nadále izolované, přetrvával nedostatek pracovních příležitostí. V té době české a moravské firmy pořádaly na Slovensku náborové akce a hledaly mezi Romy nekvalifikovanou pracovní sílu, která by pracovala na poválečné obnově hospodářství a infrastruktury. Romské dělníky pak často firmy ubytovávaly v objektech po vysídlených Němcích. Nabídku náborářů využila v roce 1946 i rodina Margity Lázokové. „Přijeli inženýři s nákladníma autama, tenkrát tomu říkali nábor. Prostě že je práce na Moravě a v Čechách a jestli mají zájem. No, samozřejmě, ano, chtěli pracovat, no tak je naložili. S rodinama i s dětma...“, vzpomíná.

Rodina Margity Lázokové bydlela společně s dalšími brzotínskými Romy na neobydleném statku v jihomoravské vsi Kutiny. Muži odtud jezdili za prací na stavbách: pracovali na železnici, opravovali ve válce zničené tratě. Na dětství v Kutinách vzpomíná s nostalgií: „V Kutinách se narodil můj druhej bratříček Jenda. Bylo to krásný dětství. A je zajímavý, že jsme tam byli velice oblíbení. Ty rodiny, které tam přišly, dostaly statek, který byl po válce neobydlený, prázdný. No tak si to zařídili. Pomohli ti inženýři, z vesnice přišli pomoct, dali lidem, co bylo potřeba. A s tama chodili naši chlapi do práce, tam se vařilo, pralo, všecko prostě, byl to život jako v těch osadách na Slovensku. Zase byli všichni pohromadě, několik rodin, vařilo se společně. No a do práce chodili. Opravovali tunely, koleje, cesty a postupovalo se až do Brna a tady to skončilo.“

Když skončila práce na železnici, usadili se Lázokovi v Brně. Margitin tatínek, strýcové i dědeček dostali práci v teplárnách. Margita tu začala chodit do školy. První třídu opakovala, protože ještě neuměla česky - doma se mluvilo romsky a maďarsky. Když překonala jazykovou bariéru, byla už ve škole vždy úspěšná. Bavily ji hlavně jazyky, které později využila ve své profesi.

V té době se připojila společně se svým tatínkem, dědečkem a strýci k aktivitám folklorního souboru východoslovenských písní a tanců Poľana. Do souboru, který založil v roce 1949 Milan Križo a jehož tradice trvá dodnes, přivedli vyhlášené brzotínské hudebníky inženýři z Vysokého učení technického, s nimiž Romové pracovali na stavbách. Margitin otec, Jonáš Lázok, byl v 50.-70. letech aktivním členem souboru: působil zde jako primáš a podle pamětnice obohatil jeho repertoár o maďarský a romský folklor.

Po absolvování základní školy začala studovat na střední zdravotní škole. Studium musela přerušit, když její otec vážně onemocněl a nastoupila místo něj jako recepční v hotelu Astoria (později Morava). Tady si jí všiml vedoucí hotelu a protože mluvila maďarsky a do hotelu často jezdili maďarští hosté, přijal ji na zkoušku jako servírku do hotelové restaurace. V roce 1967 s ním přešla do nově vzniklé a později vyhlášené brněnské restaurace Bohéma. Časem si při práci doplnila vzdělání v oboru kuchař-číšník.

Práce pro Romy

Margita Lázoková se vedle práce servírky, která ji živila, celý život angažovala v práci pro Romy. V 50. letech nabídli jejímu tatínkovi možnost spolupráce s brněnským národním výborem, s Komisí pro převýchovu cikánského obyvatelstva. Měl spolupracovat na řešení „cikánské otázky“, při práci ale narážel na jazykovou bariéru. Věděl sice, jaké problémy Romové potřebují řešit, neuměl se ale vyjadřovat česky. Doma se mluvilo romsky a maďarsky, češtině v té době ještě příliš nerozuměl. Poprosil tedy svou tehdy třináctiletou dceru Margitu, aby chodila do Komise s ním a tlumočila mu. Pamětnice vzpomíná, jak díky práci na úřadě získali brněnští Romové časem prostory, v nichž se mohli scházet: „Chtěli jsme, aby o sobě Romové věděli, aby se scházeli a nebyli izolovaní. Pamatuji se, že otec trval na tom, že abychom těm Romům mohli něco říct, musejí mít nějakou místnost, kam by docházeli. Tak se určila Pekařská 20, tam byla jedna místnost, kterou si dali do pořádku a tam jsme se scházívali. A tam za náma přicházeli třeba i doktoři, kteří potřebovali dát očkování dětem – a to bylo něco úžasnýho tenkrát. My jsme přišli, lidi si posedali i na zem, Romové i s dětma, staré ženské, pouštěly se pohádky, kreslené filmy... Tam se scházeli každé pondělí. No a tam jsme přicházeli s lidma z úřadu a ptali jsme se: co potřebujete, jaké máte problémy? No a tak se pracovalo. No a Romové, ti starousedlíci, na to vzpomínají dodnes.“

Margita Lázoková spolupracovala s národními výbory až do konce 80. let, s výjimkou let 1969-1973, kdy působila ve Svazu Cikánů–Romů. Po celou dobu měla na starosti sociální odvětví, školství, kulturu a rodinu. V době, kdy pracovala v restauraci Bohéma, měla navíc jako „romská poradkyně“ na starost celé Brno. Docházela do rodin, pomáhala jim řešit problémy při styku s úřady, se školou, spolupracovala s odbory sociálně-právní ochrany dětí. Pravomoci Romů při práci v Komisi byly nicméně omezené, jednalo se zejména o sbírání podkladů k problémům klientů, o komunikaci s nimi, o dalším osudu lidí pak rozhodoval někdo jiný. Margita nebyla jediná Romka, která s národními výbory spolupracovala. Podle jejích odhadů se na práci Komise podílelo asi 10 Romů, docházeli do ní ti romští zástupci, kteří měli blízko k lidem z ulic, kde Romové bydleli.

Svaz Cikánů-Romů

Politické změny a částečná demokratizace společnosti na konci šedesátých let umožnily vznik Svazu Cikánů-Romů, první romské organizace, která byla v letech 1969-1973 součástí Národní fronty a jejímž prostřednictvím se Romové mohli částečně podílet na realizaci politiky namířené vůči jim samotným. Poprvé tak na krátkou dobu nebyli pouze pasivními příjemci státní politiky. Pamětnici v srpnu 1969 oslovil asistent prokurátora Dr. Tomáše Holomka a pozval ji již na první setkání přípravného výboru Svazu do Dělnického domu v Brně. Na zasedání byli kromě jiných přítomni i čelní představitelé romské brněnské elity: JUDr. Tomáš Holomek, Ing. Miloslav Holomek, romský učitel Antonín Daniel, který byl ředitelem zvláštní školy, kam chodila většina romských dětí. Byl tam také Zikmund Vágai, romský zástupce z Ostravy.

Margita měla již v té době zkušenosti s prací ve státní správě, a proto jí nabídli, aby se věnovala problematice, které rozuměla: ženám a dětem. Měla na starosti školství, rodinu a sociální oblast. Byla tenkrát doslova v centru dění. Důležité schůze funkcionářů Svazu s vládními činiteli se totiž často konaly v Modrém salonku restaurace Bohéma, v níž zároveň pracovala jako servírka. Během několika let existence Svazu se podařilo jeho činnost rozšířit do všech krajů Československa, byla navázána spolupráce se školami, s úřady, vypracována koncepce další práce mezi romským obyvatelstvem. Z brněnského ústředí se práce delegovala do menších, městských organizací a výborů. A právě tehdy byla práce Svazu ukončena příkazem shora. Margita na tuto dobu vzpomíná: „Jednou nás pozvali na Žerotínovo náměstí, na Jihomoravský krajský národní výbor, no a oznámili nám ukončení působení Svazu Cikánů-Romů. Představitelé města se mě tenkrát ptali, co tomu říkám. Co bych tomu říkala, bylo mi z toho smutno, jako by nás někdo vyhodil z jedoucího vlaku. Měli jsme plány, měli jsme koncepci, máme moře věcí rozdělaných a teď to všechno zůstane stát a problémy budou narůstat.“ Důvodem ke zrušení Svazu mělo být podle tehdejšího zdůvodnění špatné hospodaření přidružených hospodářských zařízení Névodrom. Jiné zdroje dávají zrušení Svazu do souvislosti s vyslovením požadavku na uznání Romů jako národnostní menšiny v Československu. Margita Lázoková uvádí ještě další neoficiální důvod, proč se mohl stát SCR pro ÚV KSČ nepřijatelným: se Svazem totiž spolupracovali i lidé, kteří se v době normalizace stali nepohodlnými, byli propuštěni ze své práce a nové zaměstnání našli právě v SCR, kterému pomáhali realizovat jeho aktivity.

Po roce 1989

Další samostatná práce Romů na řešení vlastních problémů byla možná až po roce 1989. Paní Lázoková zůstala nějaký čas pracovat na úřadě. Změny, které převrat přinesl, vnímá rozporuplně. Otevřely se sice nové možnosti, na úřadech se ale zase změnili lidé, kteří měli romskou agendu na starost a rozdělaná práce tím podle ní utrpěla. „Člověk v těch komisích něco naplánoval a zase se změnil personál. Vždycky, když jsme my Romové něco nachystali, tak do toho přišla nějaká politická bouřka,“ říká.

V práci pro Romy v rámci nově vznikajících romských organizací se Margita Lázoková angažovala i po roce 1989 – stala se předsedkyní ROI pro město Brno, aktivně také spolupracovala se Sdružením Romů na Moravě (SRNM). Práci pro Romy vnímá jako vlastní příspěvek k tomu, aby se zmenšila propast mezi Romy a majoritou: „Pracovala jsem pro Romy - ať už s majoritou nebo s Romy, s romskými funkcionáři, jenom proto, abych pomohla zlepšit soužití mezi majoritou a Romy. A dneska říkám: tenkrát to bylo špatné, ale dneska je to ještě horší.“ Zároveň zdůrazňuje, že to, co prožívá v současné době určitá část romské společnosti (chudoba, problémy s bydlením atp.), se týká i určité části společnosti majoritní. „Nikdy jsem nechtěla pro Romy víc, než má většinová společnost, jsme na tom všichni stejně.“