Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Lavante (* 1923)

• syn velvyslance v Turecku a Jihoafrické unii

• dětství v exotických zemích

• zemětřesení v Turecku

• nemožnost studovat na vysoké škole po válce

• vývoj prvních československých televizorů

• divákem prvního televizního vysílání 1. 5. 1953

• emigrace do Německa v roce 1969

• práce v továrně Siemens v Mnichově

Narodil se 18. května 1924 v Praze v rodině předválečného diplomata Arnošta Lavante von Lavante. Rodina cestovala po světě a pamětník tak poznával různá kulturní prostředí. Druhá světová válka rodinu přiměla k návratu do Prahy. Od mládí sílil zájem pamětníka o elektrotechniku a posléze se prosadil jako určující. Arnošt Lavante se uplatnil v oblasti rozvíjející se televizní techniky.

Rodiče

Otec Arnošt Vojtěch Adalbert Lavante byl absolventem diplomatické akademie v Melku. Sloužil v rakouské armádě (stejně jako i jeho otec – pamětníkův dědeček, který dosáhl v císařské armádě vysoké funkce a získal šlechtický titul von Lavante) a za 1. světové války bojoval na italské frontě. Jako diplomat byl po vzniku Československa činný na různých místech, mj. v Londýně, v Paříži a v Bukurešti. Dvakrát se oženil. Jeho první žena zemřela i se synem při porodu. V Bukurešti se v roce 1923 setkal se svojí budoucí druhou ženou, Marií Štědroňskou. Ta pocházela z chudých poměrů, ale v době 1. světové války se jí podařilo získat místo sekretářky na rakouském zastoupení v Moskvě. Za první republiky se dostala do Washingtonu, kde dělala sekretářku i Janu Masarykovi. Po bukurešťském seznámení s Arnoštem Lavantem následoval brzy sňatek. V dalším roce přišel na svět jejich syn Arnošt.

Turecko

Když byly Arnoštovi 2 roky, narodila se jeho sestra. V roce 1927 byl otec vyslán služebně do Smirny v Turecku. Odjel s celou rodinou a strávili tam tři roky. Byla to doba mladé Turecké republiky. Staletí trvající Osmanská říše zanikla a na jejích troskách vznikly nové státy, mezi jinými i Turecko. Hranice Turecké republiky vymezila Lausannská smlouva z roku 1923. Nerespektovala požadavky na národnostní sebeurčení Kurdů a Arménů. Turecko se stalo republikou a jejím prvním prezidentem Mustafa Kemal, který se ještě za svého života dočkal čestného příjmení Atatürk neboli Otec Turků. Veškeré politické souvislosti však děti z Lavanteho rodiny míjely. „Ta diplomatická činnost jako taková, o ní jsem neměl žádné tušení, žádný kontakt s ní, pochopitelně,“ vzpomíná pamětník. „To se dělo někde tam v těch kancelářích, kde se pohyboval otec jako konzul, tam měl svůj tým, se kterým spolupracoval a zastupoval zájmy Československa. A pak tam byla spousta služebných, hospodář, který se staral o vodu, a podobně.“ Žádné napětí kolem sebe jako dítě nikdy nepocítil.

Arnošt Lavante v té době dorostl do věku, kdy musel nastoupit do školy. Rodiče ho poslali do veřejné církevní školy, kterou řídili řeholníci z františkánského řádu, vyučujícím jazykem byla francouzština.

S Tureckem má Arnošt Lavante spojenou ještě jednu vzpomínku. Když zemi zasáhlo zemětřesení, poničilo velkou část Smirny a vyvolalo ničivý požár. Dům, v němž rodina Arnošta Lavanteho žila, přestál otřesy bez úhony, ale jinde byly i lidské oběti. Jako vzpomínka mu v paměti dodnes zůstává obraz, jak matka oba sourozence budí a vyvádí v noci před dům. Tam sedí na zemi a čekají, až otřesy ustanou...

Jihoafrická unie

Po ukončení otcova funkčního období se rodina vrátila do Československa. Žili v Praze v Jiráskově ulici v Dejvicích. Rozdílnost výuky ve Smirně a v Praze působila Arnoštovi potíže ve škole, a to především ve dvou předmětech: českém jazyce a dějepisu.

V létě roku 1937 odjela rodina znovu do zahraničí, tentokrát do Kapského města v Jihoafrické unii (dnešní Jihoafrická republika), která byla pod nadvládou Britů. Otec zde působil jako československý konzul. Přestože sociální situace domorodého obyvatelstva byla špatná, Arnošt napětí v zemi nepociťoval. Ke standardu, pravda, patřily četné krádeže, ale konflikty mezi černým a bílým obyvatelstvem nezaznamenal. Atmosféra byla celkově uvolněná, pro středoevropské dítě byla atraktivní zejména tradiční domorodá festivita spojená například s novoročními oslavami. „Z mého tehdejšího hlediska, jinošského, si nebylo na co stěžovat.“

Arnošt zde pokračoval ve školní docházce, tentokrát v anglickém jazyce. Z české školy odešel v sekundě, do jihoafrické školy přišel v 5. třídě, ale neměl s výukou problémy, angličtinu rychle dohnal, takže mohl opakovaně přeskakovat ročníky. Moc nechybělo a byl by zde i odmaturoval. Plánoval, že bude pokračovat na vysoké škole. Zasáhly ale politické události. Poté, co byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, otec rozhodl o návratu do Československa. Pamětník vzpomíná, že matka navrhovala variantu exilu, otec však namítal, že situace emigranta je velmi těžká a bude lepší se vrátit.

V Praze během války působil otec na protektorátním ministerstvu obchodu, Arnošt ukončil maturitou reálné gymnázium. Vadilo mu, že nemůže pokračovat dále na vysoké škole.

Magické elektrony

Už před válkou se Arnošt Lavante zajímal o elektrotechniku a pravidelně četl časopis Radioamatér, nechal si ho dokonce posílat do Jižní Afriky. „Elektronům jsem propadl,“ ohlíží se dnes. Během války do Radioamatéra dokonce přispíval, psal menší články a posílal fotografie. Postupně se do oboru propracoval. „Nebýt elektroniky, dělal bych pravděpodobně medicínu.“

Neměl však vhodný původ. „Na původ se začalo hledět v roce 1948. Ten buržoazní původ rodiny, a navíc ještě otcova svázanost s diplomatickým sborem první republiky, to byla špatná nálepka.“ Lidí schopných pracovat v oboru elektroniky byl ale nedostatek, dostal proto v roce 1950 příležitost. Tehdy byl totiž založen podnik Elektronik.

Arnošt Lavante pracoval jako laborant, proměřoval cívky. Vyvíjely se tu radiostanice pro armádu či zajištění komunikace s letadly. Podílel se na vývoji mezifrekvenčních zesilovačů.

Později byla Tesla Elektronik přejmenována na Výzkumný ústav A. S. Popova. Vyvíjely se zde první televizory. Technicky málo zdatný vedoucí ústavu Josef Pohanka však zapříčinil, že se televize vyvíjely na bázi přímého zesílení, což pamětník označuje jako paskvil. Progresivnější byl typ superhet, který se v budoucnosti jednoznačně prosadil.

Cejchovaný šroubovák a nasliněný prst!

V Západním Německu v Hamburku začala televize vysílat už snad v roce 1951. Brzy na to i ve Východním Německu. Československá vláda proto přišla v roce 1952 s usnesením, že bude připraveno vysílání k 1. květnu 1953. To byl šibeniční termín. „My byli všichni troubové, chcete-li to takhle, co se týče televize. Nikdo nic nevěděl. Čili kde se našla jaká informace, honem jsme po ní sáhli...“

Celý hektický vývoj probíhal v obtížných podmínkách velmi zaostalého průmyslu. „Měli jsme k dispozici cejchovaný šroubovák a nasliněný prst,“ shrnuje Lavante. Chyběly i základní součástky, a ty, které se daly sehnat, neodpovídaly vždy uvedeným technickým parametrům a kus od kusu velmi kolísaly v kvalitě. Takže v situaci, kdy dostali k dispozici pokročilejší přístroj Grundig, aby se inspirovali jeho řešením, nemohli nové poznatky uplatnit, protože nebylo možné opřít se o stejné součástky, jaké potřeboval konkurenční přístroj. Vymýšlely se proto náhradní metody, které umožnily obejít tyto nedostatky. Pamětník uvádí jako příklad transformátor, jehož jádro kolega sestrojil z nastříhaného zahradnického drátu.

Těžkosti způsobovaly i obrazovky. Obraz měl být černobílý, ale dosáhnout bílé barvy nebylo snadné. Luminofor se mechanicky nanášel na stínítko a často se stávalo, že různě silná vrstva luminoforu měnila odstín světla do žluté, zelené a podobně.

První vysílání na Den práce roku 1953 trvalo půl hodiny. Jeho protagonistou byl herec František Filipovský, který zahrál ukázku z Moliérovy hry Lakomec. Bylo vyrobeno prvních 100 kusů televizorů, které se nedaly ladit, byly přednastaveny na vysílací frekvenci a na nich směli vybraní jedinci sledovat vysílání. Arnošt Lavante byl mezi nimi. Obsah ho tolik nezajímal, spíš technická kvalita...

Celé období před zahájením vysílání bylo podle Lavanteho vražedné: „Zvlášť když vezmete v úvahu ty podmínky, které byly, možnosti, které se naskytovaly, a byla to neuvěřitelně obětavá práce všech zúčastněných. Nehleděli na časové omezení, materiální omezení, finanční, viděli v tom opravdu otázku osobní ctižádostivosti. Tak to bylo a bez toho by se to nebylo dalo dát dohromady.“

V té době se objevilo i pár amatérů, kteří si sestrojili domácí televizní přijímač a mohli také sledovat vysílání. I Lavante připravil návod na výrobu amatérského přijímače a otiskl ho v časopise Radioamatér. Získal za něj tehdy dokonce státní cenu.

Do Německa natrvalo

S manželkou a dvěma syny vyjeli v roce 1969 do Jugoslávie. Jako technik měl povolený výjezd na stáž do Siemensu. Jejich cesta proto pokračovala do Vídně. Na německé ambasádě Lavante požádal o azyl a upozornil úřady na německé kořeny své rodiny. Na kladné vyřízení čekali do října, pak odjeli do Německa. Rodina byla umístěna do registračního tábora pro navrátilce ve Friedlandu. Pak měli být na první období rozstěhováni do speciálních středisek, do severní části Německa blízko Hannoveru. Lavante se ale snažil dostat spíš do Bavorska. Odjel do mnichovské pobočky továrny Siemens a požádal zde o práci. Měl štěstí, získal práci i byt, který byl nedostatkovým zbožím, a pracoval v podniku, kde se vyráběly součástky pro barevné televizory, takže navázal na svoji dosavadní kariéru. V Německu při zaměstnání konečně vystudoval i vysokou školu. V následujících letech se setkal i s rozvíjející se digitální technikou. Věnoval se vývoji paměťových elementů.

Co považuje za své největší profesní úspěchy? Jednoznačně vývoj televizorů v Československu, od prvního přijímače až po Mánes a Ametyst. V podniku Elstroj sestrojil také zařízení pro rektifikaci pentasilonu a silanů na křemík, což bylo důležité při výrobě některých elektronických součástek. A také v éře digitální techniky vývoj paměťových elementů, nejprve statických, později dynamických.

Ať se věnoval čemukoliv, v různých životních i pracovních situacích se mu osvědčilo, že když se člověk do něčeho s odvahou pustí, situace se podaří zvládnout. „Není nic, co by se nedalo řešit. Každý má určitou dávku příležitosti, ale rozdíl je v tom, jak dotyčný příležitost rozpozná, jak s ní naloží a jak ji dovede k výsledkům, které přinesou užitek.“