Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sergio Lastres (* 1965)

• narozen 27. března 1964

• on ani jeho rodina nikdy nesympatizovali s režimem

• z Kuby se pokusil třikrát utéct, třetí pokus byl úspěšný

• po několika měsících na Guántanamu se s manželkou dostali do USA

• vždy se snažil pomáhat disidentům

• na Kubu měl možnost vrátit se dvakrát a už tam nikdy více nechce jet

• ne vždy se setkal s pozitivním přístupem Kubánců k revoluci

• svoboda je dle něj plná příležitostí

• pochybuje, že kubánská společnost o politickou změnu stojí

• má stále na Kubě jednu dcera s vnoučetem

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

“La primera vez que salí de Cuba que me capturaron, me sacaron del trabajo que yo tenía. Trabajaba en una panadería. Cuando fui a trabajar me dijeron que no podía seguir trabajando allí por lo que yo había hecho. Practicaba deporte y me sacaron de deporte también. Lo que yo hice no tenía perdón en Cuba - tratar de escapar, tratar de salir de la isla es prohibido y cuando te capturan, no eres nadie. Entonces no te queda otro remedio que volver a intentarlo porque no tienes ninguna oportunidad. Si antes había pocas oportunidades, después de tratar de salir y te capturan, no tienes ninguna”, abre su historia Sergio Lastres.

Huida de Cuba

Sergio nunca sintió que el ambiente en Cuba fuera realmente suyo. Su familia nunca apoyó al régimen ni simpatizó con él, y lamentablemente, por ello enfrentaron muchos problemas. Sergio se puso de acuerdo con algunos amigos para intentar construir una balsa y huir de Cuba. “Armar una balsa en Cuba es peligroso. Primero no hay materiales, tuvimos que comprar unos neumáticos en una terminal de Omnibus. Allí con los mecánicos nos vendieron ilegalmente, por supuesto, los neumáticos. Si los capturan a ellos vendiéndonos los materiales, tienen problemas, son expulsados, presos”, relata Sergio. Lograron escapar en el tercer intento. La primera vez, el grupo fue detenido; la segunda, el motor no funcionó; y la tercera vez, tras circunstancias muy dramáticas, fueron rescatados. Durante la huida tocaron fondo y temieron no lograrlo, temieron que la ayuda no llegara a tiempo. Curiosamente, según cuenta, quienes más entraron en pánico fueron los hombres, mientras que las mujeres intentaban mantener la calma y ser un apoyo. No todos tuvieron la misma suerte que ellos durante intentos de escape, y no todos se encontraron con tiburones como ellos. “Me había mordido un pez. Habían peces que me mordieron y me dolía el pie. Mi esposa me dice ‘sube los pies porque te están mordiendo’. Subí el pie, en segundos vinieron dos tiburones bien grandes. Uno adelante, el otro atrás. El que venía adelante siguió y el que venía atrás se quedó unos cuantos minutos debajo de nosotros. No se si era por la sangre o por la sombra de la balsa pero estuvo un tiempo debajo de nosotros hasta que siguió. Entonces volvió la calma a nuestros cuerpos”, describe los momentos peligrosos Sergio. Pero todo salió bien, y desde 1994, cuando Sergio logró escapar de Cuba, nunca se ha arrepentido de su decisión. Ya ha tenido la oportunidad de regresar a Cuba en dos ocasiones, y espera no tener que volver nunca más.

Éramos amigos de los soldados en Guantánamo

Tras el rescate de la balsa naufragada por los Hermanos al Rescate, Sergio, junto con su esposa y un grupo de otras dieciséis personas, llegó a la base militar de Guantánamo, donde les esperaba una gran tarea: construir desde cero una ciudad en la que se pudiera vivir temporalmente. “Cuando llegamos a Guantánamo, fue bien difícil porque ellos no estaban esperándonos, no estaban preparados para recibir 30 000 personas, más de 30 000 personas. No tenías condiciones, eran muy malas”, cuenta Sergio. La comunidad cubana en Guantánamo levantó una escuela para los niños, tiendas, una iglesia, y trabajaban donde hiciera falta. Sergio incluso tuvo allí su primera galería de arte. La belleza de sus cuadros pronto se hizo conocida por todo el campamento, y no era raro que incluso los generales del ejército vinieran a tomar café con Sergio. En el campamento, los cigarrillos servían como moneda, y el trueque, incluido el mercado negro, tampoco era una excepción. Con el tiempo, los cubanos incluso se animaron a elaborar vino y a invitar a los soldados a compartir con ellos. Finalmente, reinaba un ambiente agradable en el campamento, aunque eso no significaba que no hubiera personas problemáticas, algunas de las cuales tuvieron que regresar a Cuba, ya fuera de forma voluntaria o forzada. “Allí había de todo tipo de persona, había personas delincuentes que lo pasaban mal, las arrestaban y las mandaban de regreso a Cuba. Pero donde habían tantas personas se vivía en harmonía, se estudiaba, se trabajaba. Las personas vivían normal. El que fue delincuente en Cuba también allí cometía delitos pero lo capturaban y devolvían a Cuba, era como un filtro. Yo pienso que los meses que las personas estaban allí fue para filtrar. Devolvieron muchas personas. Muchos se fueron voluntario porque no resistieron.” Debido al estado de salud de su esposa, lograron llegar a Estados Unidos un poco antes de lo previsto, pero no se arrepintieron ni por un segundo.

No le debo nada al régimen cubano

Sergio ni su familia nunca simpatizaron ni apoyaron al régimen. Sin embargo, no dudaron en ayudar a la disidencia, ya fuera recolectando firmas para la liberación de presos políticos o pegando carteles. Sergio y otros miembros de su familia fueron detenidos en varias ocasiones, pero solo se llegó a un juicio después del primer intento de escape de Cuba. Sergio nunca se dejó intimidar por nada y siempre procuró depender principalmente de sí mismo. Aunque finalmente rechazó ingresar a la escuela de arte en Cuba, continuó dedicándose al arte más adelante y hoy en día tiene su propia galería en Estados Unidos. Todo lo que ha logrado en su vida se lo debe a sí mismo. Nunca necesitó la ayuda del régimen ni colaborar con él, a diferencia de otros que han vivido y siguen viviendo en Cuba con gran comodidad.

La diferencia, sin embargo, es que esas personas no pueden decir, como sí puede hacerlo Sergio, que no le deben nada al régimen, ni pueden afirmar que están luchando por su libertad. En ese contexto Sergio cuenta una anéctoda: “En Cuba un amigo mío que siempre estaba hablando contra Fidel. Yo y mi mujer le llevábamos los papeles para firmar el proyecto Barrera. No quería firmarlo y me decía ‘Estás loco! Yo no puedo hacer esto. Yo trabajo en un lugar donde me van a botar. Yo hablo mal de gobierno pero esto no lo voy a hacer.’ Y en Estados Unidos me lo encuentro un día en la ciudad donde vivía y nos ponemos a hablar de política, de Cuba y él me dice: ‘La gente en Cuba, hablando, no van a tumbar el gobierno, hay que coger armas y tumbarlo a la fuerza.’ Y yo le dije: ‘Tú estás hablando eso conmigo?’ – ‘Sí, claro!’ – ‘Te acuerdas que tú no quisiste dar una firma?’ – ‘Sí, es que yo no podía en ese momento.’ Le dije: ‘Mira, no hables más eso conmigo.’ Es una anécdota. Cuando la gente sale de Cuba, ya son valientes  pero no fue capaz de firmar un papel. No quiso poner su nombre y su número de su identificación en algo que lo comprometiera pero hoy me está diciendo que hay que tumbar el gobierno con las armas.”

Libertad ofrece posibilidades

La vida en una sociedad libre es muy diferente. En un país libre, una persona puede dedicarse a lo que le apasiona sin ninguna limitación. Sin embargo, ese todavía no es el caso de Cuba. Muchas personas que en Cuba no podían dedicarse a lo que realmente les gustaba, han encontrado su camino profesional tras llegar a Estados Unidos. Sergio no entiende por qué tanta gente simpatiza con el comunismo y, lamentablemente, teme que algunos ni siquiera deseen su caída. Se siente feliz y satisfecho de poder dedicarse al arte y de que sus hijos y nietos vivan y crezcan en un país libre. “Cuando tu ves tus nietos que nacieron aquí, que tienen todas las oportunidades del mundo, las aprovechen o no pero nacieron en un país de oportunidades que pueden estudiar. Que pueden estudiar que no tienen que afiliarse a un partido para tener oportunidades, es total libertad. Valió la pena el riesgo que corrimos. Mis nietos nacieron aquí por mi porque yo me arriesgue en una balsa”, afirma Sergio. No deja de tener fe en que su hija, que aún vive en Cuba, algún día cambie de opinión y también elija la libertad.

*** Český příběh ***

„Když jsem se poprvé pokusil opustit Kubu a chytili mě, vyhodili mě z práce, kterou jsem měl. Pracoval jsem v pekárně. Když jsem tam přišel do práce, řekli mi, že tam už nemůžu dál pracovat kvůli tomu, co jsem udělal. Dělal jsem také sport a vyřadili mě i ze sportu. To, co jsem udělal, nemá na Kubě odpuštění – pokusit se utéct, pokusit se opustit ostrov, je zakázané, a když tě chytí, nejsi nikdo. Takže ti nezbývá nic jiného než to zkusit znovu, protože nemáš žádnou šanci. Jestliže předtím bylo příležitostí málo, po pokusu o útěk a tvém dopadení už nemáš žádnou,“ začíná svůj příběh Sergio Lastres.

Útěk z Kuby

Sergiovi nebyla atmosféra na Kubě nikdy zcela vlastní. Jeho rodina režim nikdy nepodporovala, ani s ním nesympatizovala a bohužel kvůli tomu čelila i mnoha problémům. Sergio se s několika kamarády domluvil, že zkusí postavit vor a utéct z Kuby. „ Postavit vor na Kubě je nebezpečné. Za prvé, nejsou žádné materiály. Museli jsme koupit nějaké pneumatiky na autobusovém nádraží. Tam nám je mechanici samozřejmě prodali nelegálně. Kdyby je při tom chytili, měli by problémy – byli by vyhozeni z práce nebo uvězněni,“ popisuje Sergio těžkosti při výrobě voru. Útěk se na potřetí podařil. Poprvé byla skupina zadržena, podruhé nefungoval motor a potřetí byli po velmi dramatických okolnostech zachráněni. Během útěku si sáhli na dno a báli se, že to nezvládnou, báli se, že pomoc nedorazí včas. Nejvíce prý paradoxně panikařili muži, ženy se snažily být klidné a být oporou. Ne všichni totiž měli během pokusu o útěk tolik štěstí jako oni a ne všichni se setkali se žraloky jako oni. „Kousla mě ryba. Byly tam ryby, které mě kousaly, a bolela mě noha. Moje žena mi říká: ‚Zvedni nohy, protože tě koušou.‘ Zvedl jsem nohu a během pár vteřin přišli dva opravdu velcí žraloci. Jeden vpředu, druhý vzadu. Ten vpředu plaval dál, ale ten vzadu zůstal několik minut pod námi. Nevím, jestli to bylo kvůli krvi nebo stínu voru, ale nějakou dobu pod námi zůstal, než odplaval. A tehdy se naše těla zase uklidnila,“ vykresluje nebezpečnou situaci Sergio. Vše ale dobře dopadlo a od roku 1994, kdy Sergio z Kuby utekl, svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Měl možnost se již dvakrát na Kubu podívat a doufá, že už tam nikdy nebude muset jet. 

S vojáky na Guántanamu jsme byli kamarádi

Po záchraně troskotajícího voru letadly Hermanos al Rescate (Zachraňujících bratří) se Sergio spolu s manželkou a skupinou dalších šestnácti lidí dostali na vojenskou základnu Guántanamo, kde je čekal velký kus práce, a to vybudovat z ničeho město, ve kterém se dá přechodně žít. „Když jsme dorazili do Guantánama, bylo to opravdu těžké, protože nás tam nikdo nečekal, nebyli připraveni přijmout 30 000 lidí, vlastně víc než 30 000. Nebyly tam žádné podmínky, byly velmi špatné,“ líčí Sergio. Kubánská komunita na Guántanamu vybudovala školu pro děti, obchody, kostel a pracovali, kde bylo potřeba. Sergio se tam dokonce dočkal své první umělecké galerie. Krása jeho obrazů se brzy po táboře rozkřikla, a tak nebylo výjimkou, že za Sergiem chodili na kávu i armádní generálové. V táboře sloužily cigarety jako peníze a směnný obchod včetně černého trhu také nebyl výjimkou. Postupem času se Kubánci ani neostýchali vyrobit víno a zvát mezi sebe vojáky. V táboře nakonec panovala pohodová atmosféra, ale to neznamenalo, že tam nebyli problémoví jedinci, kteří se ať dobrovolně, či nedobrovolně museli na Kubu vrátit. „ Byli tam lidé všeho druhu, byli tam i delikventi, kteří to měli těžké – zatkli je a poslali zpět na Kubu. Ale i když tam bylo tolik lidí, žilo se v harmonii, studovalo se, pracovalo. Lidé tam žili normálně. Kdo byl zločinec na Kubě, páchal trestné činy i tam, ale byl dopaden a vrácen na Kubu – bylo to jako filtr. Myslím si, že ty měsíce, co tam lidé byli, sloužily právě k tomu, aby se filtrovalo. Mnoho lidí bylo posláno zpět. Někteří odešli dobrovolně, protože to nezvládli.“ Kvůli zdravotnímu stavu jeho manželky se do USA dostali o něco dříve než měli, ale ani na vteřinu toho nelitovali.

Kubánskému režimu nic nedlužím

Sergio ani jeho rodina s režimem nikdy nesympatizovali a nepodporovali ho. Nebránili se ovšem disentu pomáhat, ať sbíráním podpisů za propuštění politických vězňů nebo za vylepování plakátů. Sergio i další členové jeho rodiny byli několikrát zadrženi, ale k soudu došlo až po prvním pokusu o útěk z Kuby. Sergio se nikdy ničeho nezalekl a vždy se snažil spoléhat hlavně sám na sebe. Ačkoli nakonec odmítl nastoupit na uměleckou školu na Kubě, umění se věnoval i později a dnes má v USA vlastní galerii. Za všechno, čeho v životě dosáhl, vděčí sám sobě. Nikdy k tomu nepotřeboval pomoc režimu ani spolupráci s ním, na rozdíl od jiných, kteří si na Kubě žili a žijí velmi spokojený život. Rozdíl je ale v tom, že tito lidé nemohou tak jako Sergio říct, že režimu nic nedluží a ani nemohou tvrdit, že bojují za jeho svobodu. Sergio v této souvislosti vypráví jednu příhodu: „Na Kubě jsem měl kamaráda, který pořád mluvil proti Fidelovi. Já a moje žena jsme mu nosili papíry k podepsání projektu Barrera. Nechtěl to podepsat a říkal mi: ‚Ty ses zbláznil! Já tohle nemůžu udělat. Pracuju na místě, odkud mě vyhodí. Já o vládě mluvím špatně, ale tohle dělat nebudu.‘ A pak jsem ho jednou potkal tady ve Spojených státech, ve městě, kde jsem bydlel, a začali jsme se bavit o politice, o Kubě. A on mi říká: ‚Lidi na Kubě, mluvením ten režim nesvrhnou, je třeba vzít zbraně a svrhnout ho silou.‘ A já mu říkám: ‚Ty tohle říkáš mně?‘ – ‚Jasně!‘ – ‚Vzpomínáš si, že jsi tehdy nechtěl ani podepsat jeden papír?‘ – ‚Jo, ale tehdy jsem nemohl.‘ Tak jsem mu řekl: ‚Hele, už se mnou o tom nemluv.‘ To je taková historka. Když lidi odejdou z Kuby, najednou jsou všichni odvážní — ale tehdy nebyl schopný ani podepsat papír. Nechtěl napsat svoje jméno a číslo průkazu na něco, co by ho mohlo ohrozit, ale dneska mi říká, že je třeba svrhnout vládu se zbraní v ruce.“

Svoboda nabízí příležitosti

Život ve svobodné společnosti je velmi odlišný. Ve svobodném státě se člověk může věnovat všemu, co ho baví a nijak se neomezovat. To ovšem ale zatím není případ Kuby. Mnoho lidí, kteří se na Kubě nemohli věnovat tomu, co je opravdu baví, se ve svém zaměstnání po příchodu do USA našli. Sergio nerozumí tomu, proč tolik lidí sympatizuje s komunismem a bohužel se obává, že někteří o jeho pád ani neusilují. Je šťastný a spokojený, že se může věnovat umění a že jeho děti i vnoučata žijí a vyrůstají ve svobodné zemi. „Když vidíš své vnoučata, která se narodila tady, která mají všechny příležitosti na světě – ať už je využijí nebo ne – ale narodila se v zemi příležitostí, kde mohou studovat. Kde mohou studovat, aniž by se musela přidávat k nějaké straně, aby měla šanci – to je naprostá svoboda. Stálo to za to riziko, které jsme tehdy podstoupili. Moje vnoučata se narodila tady díky mně, protože jsem riskoval na voru,“ uzavírá Sergio. Nepřestává věřit, že i dcera, která stále bydlí na Kubě, jednou změní názor a rozhodne se také pro svobodu.