Ing. arch. Martin Laštovička

„No ne, to je k neuvěření, tohle je opravdu k neuvěření. Co říct, já jsem si říkal, vždyť to je strašný, oni nám pořád říkali studenti, jo, studenti, pořád jsme byli studenti, nám bylo skoro padesát let a my jsme byli studenti, jo, až nás to štvalo. Ale nejhorší je to, že když jsem třeba někde řekl, že mám soud, tak lidi to nebrali moc pozitivně. Jo, to nebylo pozitivní. Bylo to opravdu na nervy, bylo to takové, prostě jako kdybych něco udělal. Není to normální. Ta společnost hrozně těžko bojovala sama se sebou, dodneška má problém vyrovnat se s tou revolucí, dodneška se neumíme vyrovnat ani s tím komunismem, dodneška se neumíme vyrovnat pomalu s Protektorátem Čechy a Morava, jako s tou mnichovskou zradou a tak dále.“

„No byli jsme rozhodnutí neustoupit, protože my jsme to pořád říkali, a jedna hlavní argumentace byla, za nás se postavil současný studentský akademický senát, že jsme jeho zakladatelé. A dokonce, to byl taky takový majstrštyk našeho pana advokáta, že přizval vysokou školu jako vedlejšího účastníka. A to bylo až potom v následujícím dějství, která se za nás taky postavila. My jsme říkali, to nebyla naše vůle, to byla vůle studentstva tehdy, to vyjádření nedůvěry. A on, Snášel, říkal ne, tam byly podepsané soukromé osoby, které mě chtěly poškodit. A soudci mu dávali za pravdu. Že žádná organizace tehdy nebyla a že ty soukromé osoby jsou za to zodpovědné. A nechtěli slyšet nic o revoluci!“

„My jsme teda začali na fakultě přespávat a první noc začali lidi sami chodit a třeba přišel pán a předal nám ruční cyklostyl i s blánami, barvou, se vším. Takhle nám to dal a říkal: ‚Já to teď nepotřebuju, vy to budete potřebovat.‘ My jsme byli nadšení a říkali jsme: ‚Jak vám to vrátíme?‘ ‚Ne, dobré, já se ozvu, já přijdu.‘ Takže celou první noc okupační stávky jsme tiskli plakáty. Byl na nich prvorepublikový pořádný dvouocasý lev a pod ním bylo napsáno: ‚Za naši hrdost.‘ My jsme opravdu chtěli žít jiný život, ne takovýto pokrytecký, ale chtěli jsme žít barevný život, na který budeme hrdí a budeme hrdí i na náš národ. To jsme vylepovali, vím, že hned druhý den ráno, i na Gottwaldové, to byl Cejl, to teď nikdo nezná. Tam je hodně továren, tak jsme to vždycky lepili na vrata továren. ‚Za naši hrdost‘, lva. A vyšel ten vrátný a strhl to. My jsme mu říkali: ‚Pane, proč to strháváte? Koukněte se, co tam je.‘ On se na to koukl: ‚Za naši hrdost.‘ Teď absolutně nevěděl, protože toto nečekal. Tak to tam zase nalepil a říkal: ‚Jo, dobrý kluci.‘ A šel zpátky.“

„Začali jsme stávkovat od 20. listopadu od rána. Ten byl takový stěžejní i v Brně, protože v Brně byly připravené pohotovostní pluky, že demonstranty zmlátí. Tehdy brněnský pan primátor tomu zabránil. Já si to dobře pamatuji, byl jsem na okraji demonstrace na Svoboďáku. Viděl jsem, jak esenbáci z pohotovostního pluku byli naštvaní, že nás nemůžou zmlátit, jak tam devastovali jejich autobus pendreky, naštvaní, že primátor jim to znemožnil. Předtím, kdy oni čekali, že vyběhnou, že nás zmlátí, ten strach se dal krájet. Byl vedle mě kamarád, spolužák, který nedokázal mluvit. On ze sebe vyrážel jen skřeky, to dokáže strach. Ten první den jsem šel na záchod a najednou si říkám: ‚To se tak rozjelo, že mě tady zavřou hned na začátku. To bude strašné, skončím se školou, kdo ví, jestli budu moct někde pracovat.‘ Něco mi tak říkalo: ‚Hele, z toho záchodu běž pryč a už se nevracej na fakultu.‘ Ale překonal jsem to a vrátil jsem se, už kvůli mé rodině, už kvůli těm studentům, s kterými jsem to začal. Chci vám říct, to je takové mé poznání, že statečnost je o překonání strachu.“

„Pokrytectví ve společnosti bylo strašné v tom, že jí vadil jiný názor. Vadil jí jiný názor i u dětí. To znamená, že když babička chtěla, abychom chodili do náboženství, tak škole to vadilo. Dokonce jsem jeden čas ministroval tady u Matky Boží, ale komunisti si pozvali mého tátu, který teda není věřící, a tlačili na něj, ať přestanu ministrovat v kostele. Může devítiletý kluk v kostele, když tam pomáhá knězi, ohrozit komunistický režim? To je postavené na hlavu, ale tyto drobnosti jim vadily, lidem kvůli tomu vyhrožovali. Jim vadilo, když jste chodil do náboženství. Ve třídě se znevažovala víra, v občanské nauce byly protináboženské testy, potom bylo vyprávění paní učitelky – to si stoupli všichni, kdo chodili do náboženství, bylo to třeba čtyři, pět lidí z celé třídy, ti stáli a soudružka učitelka jim vysvětlovala, jak je to špatné, jak mají špatné názory. To mohlo ohrozit socialismus tady u nás? To je úplně postavené na hlavu. To bylo zřízení, které samozřejmě bojovalo s takovými věcmi a samozřejmě jim vadil jakýkoliv jiný názor, který se neslučoval s vedoucí úlohou komunistické strany, byl potírán, byl znevažován a lidi za to byli pronásledovaní.“