Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Dagmar Lastovecká (* 1951)

• narozena 24. června 1951 v Brně

• otec, právník Zdeněk Kessler, byl v roce 1953 odsouzen na 17 let za velezradu a špionáž

• vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• roku 1973 se provdala za spolužáka z právnické fakulty Evžena Lastoveckého

• pracovala pro Státní banku československou a podnik Drupos

• před listopadem 1989 se stala členkou rady pracujících v Druposu

• je zakládající členkou buňky Občanského fóra v Druposu a v brněnské městské části

• ve volbách 1990 zasedala ve volební komisi

• v letech 1991 - 2003 byla členkou ODS

• roku 1992 krátce poslankyní Federálního shromáždění

• v letech 1994 - 1998 byla primátorkou města Brna

• do roku 2002 působila v brněnském zastupitelstvu

• roku 1998 zvolena senátorkou za ODS

• v letech 2003 - 2013 soudkyní Ústavního soudu

Bývalá ústavní soudkyně, senátorka a primátorka města Brna se ohlíží za svou kariérou s neobvyklou skromností: “Když se mě novináři ptali, co bych si přála, aby po mém pimátorském působení v Brně zůstalo, odpovídala jsem, že jsem obyčejná ženská. Přála bych si, aby v Brně tekla voda, jezdily tramvaje, svítilo světlo. Aby lidi měli kam chodit nakupovat a opravilo se, co se opravit má. Není potřeba stavět nějaké pomníky,” říká Dagmar Lastovecká. 

Město Brno bylo jejím domovem už od narození, přišla tu na svět 24. června 1951. Její rodiče, Nora Kořínková a Zdeněk Kessler, se seznámili ještě v tanečních a posléze začali společně studovat právnickou fakultu. Hlavně pro otce to znamenalo značné úsilí, protože pocházel z velmi chudých poměrů: “Na kalhotách měl záplaty a místo aktovky nosil síťovku,” vzpomínala její matka. 

 

Otce znala jenom z vyprávění

Maminka byla z vysoké školy vyloučena po prověrkách v roce 1948, zatímco otec k vlastnímu překvapení prověrkami prošel. Patřil ke skupině studentů - národních socialistů, kteří již před únorem 1948 na popud svého profesora psali analýzy politické, ekonomické i vojenské situace v Československu. Pokračovali v tom po komunistickém převratu, dokonce i poté, co dostudovali - přičemž jejich zprávy byly prostřednictvím agentů chodců posílány na Západ. 

Zdeněk Kessler byl za tuto činnost zatčen v roce 1953, v době, kdy jeho dceři Dagmar byly dva roky. Za velezradu a špionáž ho odsoudili na sedmnáct let do jáchymovských dolů. “O vazbě ani o kriminálu doma moc nevykládal. Podobnou zkušenost mají i jiné děti muklů z okruhu mých známých: jejich rodiče o tom, co se dělo ve vězení, raději mlčeli,” říká Dagmar Lastovecká. 

Její útlé dětství tedy poznamenala nepřítomnost otce a také srdeční choroba, kvůli níž jako dítě strávila hodně času v nemocnici i v domácím ošetřování. “Nebyla jsem dítě, které někde rošťačí. Byla jsem jedináček, opečovávaný mazlíček své maminky a prarodičů,” vzpomíná. Láskyplnou péčí se jí matka i prarodiče snažili vynahradit materiální nedostatek,ve kterém žili. Maminka s ní až do nástupu do školy byla doma, rodinu živila babička, která prodávala v mlékárně, a děda, který chodil vypomáhat do skleníku. Od otce z uranových dolů jim chodilo sedmdesát korun měsíčně. 

Maminka zprvu jezdila na návštěvu za otcem sama - a malé Dagmar pokaždé z té cesty přivezla nějaký drobný dárek, o kterém tvrdila, že je od tatínka. “Snažila se, aby náš vztah byl pěkný, i když jsme se neznali. Byl to pro mě cizí člověk, znala jsem ho jenom z vyprávění,” říká Dagmar Lastovecká. Poprvé matku na návštěvě do vězení doprovázela, když jí bylo už přes pět let. 

“Návštěvy se konaly dvakrát do roka u Ostrova nad Ohří. Jely jsme vlakem do Prahy, potom do Karlových Varů a odtamtud autobusem. V Jáchymově bylo hodně brněnských vězňů, takže vlak byl plný jejich rodin. Byla to dobrodružná cesta plná očekávání, nikdo nevěděl předem, jestli zrovna ten jeho vězeň nebude na samotce nebo nemocný,” vzpomíná pamětnice. “Návštěvy se konaly v dřevěné budově na kopečku nad Ostrovem. Tam přijížděla nákladní auta, na jejich korbách stáli političtí vězni omotaní lanem. Očima jsme hledali každý toho svého. Potom jsme se mohli setkat v místnosti, kde jsme seděli naproti tim - vždy jeden vězeň a vedle něho jeden bachař.” 

Brněnské rodiny měly se “svými” vězni kontakt také prostředncitvím brigádníků, kteří v jáchymovských dolech pracovali dobrovolně. Na dovolené potom navštěvovali rodiny muklů, kterým mohli předat necenzurovaný dopis nebo naopak od nich dotyčnému vězni přivézt něco na přilepšenou. Někdy se však mezi nimi vyskytl i podvodník, který se chtěl dárky pro vězně sám obohatit. Příbuzní je mohli rozeznat podle toho, že neznali domluvené heslo. V případě Kesslerových bylo heslo “Dada”, zdrobnělá přezdívka malé Dagmar. 

 

Společenství rodin bývalých muklů

V roce 1960 byl Zdeněk Kessler propuštěn na amnestii a devítiletá Dagmar s ním postupně navazovala vztah: “Konečně jsem měla otce a mohla s ním chodit bruslit nebo na hřiště, jako moje kamarádky se svými tatínky. Na druhou stranu jsem i trošku žárlila, protože maminka tu najednou nebyla jenom pro mě, věnovala se i manželovi. Ze začátku to možná bylo trochu rozpačité, ale ty vzpomínky jsou celkově pěkné,” konstatuje. Otec po návratu z vězení pracoval zprvu jako závozník, v období politického uvolnění roku 1968 se pak dostal jako podnikový právník do podniku silničních staveb, v době normalizace pracoval v administrativě i jako projektový dozor. 

Její rodina se i v následujících desetiletích přátelila s rodinami jiných politických vězňů. “Otec říkal, že si vždy nejvíc vážil svých kamarádů, kteří se postavili komunistickému režimu, ale i jejich manželek, které na ně během dlouholetého věznění čekaly,” říká Dagmar Lastovecká. 

V období Pražského jara ji překvapovalo, že se otec příliš neangažuje v nově uvolněném společenském a politickém dění. “Jednou jsem mu vyčetla, že už je asi moc starý a bojí se, a proto se do ničeho nezapojuje. On mi řekl, že to, co se nyní děje [tzv. socialismus s lidskou tváří, pozn. red.], je záležitost komunistů, že si to dělají sami mezi sebou a k žádné demokracii to nemůže vést,” vysvětluje Dagmar Lastovecká. 

Z toho důvodu se Zdeněk Kessler a jeho přátelé - političtí vězni z 50. let - v roce 1968 rozhodli, že nebudou usilovat o rehabilitaci. “Jednou večer se u nás doma sešlo několik bývalých muklů a řešili, zda požádají o rehabilitace. Rozhodli se, že ne. Byli hrdí na to, že patřili k prvním, kdo rozpoznal, jaký bude komunistický režim, a snažili se proti němu něco dělat. Nechtěli, aby jim teď komunisti milostivě dali potvrzení, že nic nedělali.” 

Podle slov Dagmar Lastovecké se otec a jeho přátelé drželi stranou také v době normalizace, nezapojovali se do disentu. “Mnozí z těch lidí byli svými rodinami tlačeni k tomu, aby už se nikde nezapojovali. Strávili léta v kriminálu a už chtěli mít klid,” vysvětluje. Svou roli podle ní hrálo i to, že nevěřili disidentům, z niž mnozí byli bývalí komunisté. 

 

Dubček u nás nebyl obdivovanou postavou

V den invaze vojsk Varšavské smlouvy, 21. srpna 1968, byla rodina Kesslerových s dalšími dvěma rodinami bývalých politických vězňů na dovolené v Telči. Den předtím rodiče podepsali prohlášení KAN (Klubu angažovaných nestraníků). “Když v noci na 21. srpna začalo noční vysílání v rozhlase, tatínek se smál, jestli KAN už nepřevzal vládu. Pak přiběhla maminka, že nás obsadili Rusové,” říká Dagmar Lastovecká. Když Alexander Dubček a další členové vlády v Moskvě podepsali tzv. moskevské protokoly, pro jejich rodinu to znamenalo zklamání, ale nikoli velké překvapení: “Dubček u nás nikdy nebyl obdivovanou postavou. Nečekali jsme, že by u nás mohlo dojít ke skutečně demokratickým změnám, pokud to Rusové nepovolí.” 

Její rodiče v té době hovořili o možnosti emigrace: otcův bratranec, který žil v USA, poslal letenky pro celou rodinu. “Rodiče mě do těchto hovorů nevtahovali, ale myslím, že mezi nimi probíhaly dost živé diskuse. Otec chtěl odejít do zahraničí, matka ale cítila zodpovědnost za prarodiče, kteří jí pomáhali v době jeho věznění. Nechtěla je tady nechat, a proto nakonec z emigrace sešlo,” vysvětluje. 

Ona sama v roce 1969 odmaturovala na gymnáziu (tehdy Střední všeobecně vzdělávací škola) a v srpnu 1969 ještě stihla vyjet do Velké Británie na brigádu na sběr jahod. Jednadvacátého srpna 1969 se tak ocitla v Londýně, kde se zúčastnila demonstrace před sovětskou ambasádou. 

Na podzim 1969 začala studovat na tehdy čerstvě znovuotevřené právnické fakultě brněnské Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. “První rok studia byl úžasný, učilo nás mnoho inspirativních osobností a atmosféra na škole byla velmi přátelská díky tomu, že fakulta vznikala ještě v atmosféře roku 1968,” vzpomíná. V následujícím roce, během nastupující normalizace, však mnoho zajímavých profesorů muselo odejít. 

“Já sama jsem normalizaci příliš nevnímala. Rodiče ani předtím neměli bůhvíjaké možnosti, takže jsme neměli o co přijít. Navíc jsme měli srovnání s padesátými lety, kdy byla naše rodina postižena daleko hůře,” vysvětluje Dagmar Lastovecká. “Nicméně ztratili jsme naději na jakékoli zlepšení.” 

 

Normalizaci jsem příliš nevnímala

V roce 1971 měla jít Dagmar Lastovecká poprvé k volbám. Šlo nejen o její první volby, ale také první volby po roce 1968, takže na ně byla upřena velká pozornost státních orgánů. “S přáteli z právnické fakulty jsme se domluvili, že ve volební místnosti půjdeme za plentu,” říká Dagmar Lastovecká. V té době šlo o značně odvážný krok. Zatímco dnes je jít za plentu u voleb povinností, před rokem 1989 byl každý volič, který šel za plentu, automaticky podezřelý, že někoho z jednotné kandidátky Národní fronty vyškrtne. “Přišli jsme k volební místnosti seřazení v jednom šiku a vzájemně jsme se v tom utvrzovali,” vypráví Dagmar Lastovecká. “Před vchodem ale hlídalo několik lidí z fakulty. Jeden z nich k nám přišel a řekl nám, že nás upozorňuje, že když to uděláme, bude to mít pro nás nedobré následky. Ztratili jsme odvahu a za plentu jsme nešli,” říká Dagmar Lastovecká. Byly to zároveň její na dlouho poslední volby - od té doby až do roku 1989 volit nechodila. 

Na právnické fakultě se také seznámila se svým budoucím mužem Evženem Lastoveckým. Ve čtvrtém ročníku se vzali a o rok později, dva měsíce před státnicemi, se jim narodil syn Richard. Necelé dva roky nato přišla na svět dcera Nora. “Těšila jsem se, že budu mít děti, nevadilo mi, že vypadnu ze studentského života. Navíc moje vyhlídky na možnost zaměstnání nebyly příliš růžové, takže mi nevadilo, že zůstanu doma. Ale když jsem chodila s dětmi s kočárkem na Zelný trh pro brambory a potkala jsem spolužačku v kostýmku, s aktovkou, jak šla k soudu, trošku se mi zastesklo,” konstatuje. 

Na mateřské dovolené byla celkem šest let a po jejím skončení hledala práci dosti nesnadno. Ne kvůli politickém “škraloupu” svého otce, ale zejména proto, že tehdejší systém nepokrytě diskriminoval matky s malými dětmi. 

“Můj otec mi jednou ráno telefonoval, že v novinách je inzerát, že památkáři hledají právníka. Požádala jsem sousedku, aby mi pohlídala děti, a vyrazila jsem tam,” vzpomíná Dagmar Lastovecká. “Přivedli pana náměstka, ten se na mě zkoumavě díval a ptal se, jakou mám praxi. Řekla jsem, že pracuji externě na dohodu o pracovní činnosti. ,A jak jste angažovaná?’ ptal se dál. Odpověděla jsem, že jsem v Červeném kříži. Dali mi vyplnit nějaký dotazník a řekli mi, že se ozvou. Teprve cestou zpátky domů jsem si koupila noviny a přečetla si ten inzerát. Stálo tam: ,Hledáme právníka, muže s desetiletou praxí, politická angažovanost nutná.’ A tam mě otec poslal!” směje se Dagmar Lastovecká. 

 

Taky budete brzy svobodní

Nakonec nastoupila jako úvěrová pracovnice do Státní banky československé, kde, jak říká, získala přehled o ekonomické situaci v zemi: “Byla to zajímavá zkušenost, vidělal jsem, jak ten stát ekonomicky stojí na hliněných nohou. Všechna zdánlivě skvělá čísla byla jenom fikce na papíře,” vysvětluje. V roce 1986 potom přešla do podniku Drupos, výzkumného pracoviště problematiky družstevního bydlení. 

Její manžel v první polovině osmdesátých let onemocněl rakovinou a ve dvaačtyřiceti letech zemřel. Dagmar Lastovecká ve čtyřiatřiceti letech ovdověla “Snažila jsem se nepřisluhovat režimu, ale nebyla jsem zapojená do disentu. Byla jsem ráda, že zvládám běžný život,” říká. Jako matka-samoživitelka se potýkala nejen s materiálním nedostatekm, ale také s osamělostí. Nejvíce jí pomáhali rodiče a kamarádka, která s ní a s jejími dětmi často jezdila na víkendy nebo se navzájem navštěvovaly. 

Poprvé se veřejně angažovala nicméně ještě před listopadem 1989. V podnicích se v té době v rámci perestrojky volily tazvané rady pracujících. V Druposu měla být tato rady sedmičlenná. Zaměstnanci zvolili šest lidí, mužů, z nichž ani jeden nebyl členem KSČ. Z výboru KSČ přišel pokyn, že sedmý člen rady musí být komunista. Zaměstnanci však přišli s tím, že sedmou členkou by měla být žena. Oslovili Dagmar Lastoveckou, jejíž předností bylo právní vzdělání i ekonomické zkušenosti z práce v bance. “Řekli mi, že já jediná mám šanci toho komunistu porazit,” vzpomíná. “Nakonec jsem v jídelně vylezla na stůl s umakartovým ubrusem a přednesla jsem svou první volební řeč. Dostala jsem skoro všechny hlasy,” usmívá se. 

Její první protirežimní demonstrací byla účast na tichém protestu v centru Brna 28. října 1989, kdy občané korzovali v ulicích Česká a Masarykova. “Poprvé jsem viděla, jak v bočních ulicích stály autobusy a v nich seděli policisté, připravení zasáhnout. Když viděli, že někdo jde těmi ulicemi už poněkolikáté, kontrolovali občanské průkazy,” vzpomíná. 

Krátce nato, 12. listopadu, pak měla možnost zúčastnit se zájezdu na svatořečení Anežky České do Říma. Přestože nebyla věřící katoličkou, setkání s papežem Janem Pavlem II. a atmosféra celé události na ni nesmírně zapůsobily. “Byly tam statisíce zahraničních Čechoslováků. Všichni jsme plakali, oni nás objímali a říkali: ,Nebojte se, i vy budete do roka svobodní.’” Vzpomíná také na nevidomou dívku z jejich skupiny, které papež osobně požehnal a daroval jí růženec: “Byla jako prozářená, prožitek z toho okamžiku je jí nádherně zračil v obličeji.” 

 

Mít možnost volit a rozhodovat

Do listopadového dění roku 1989 se zapojila hned v pondělí 20. listopadu, kdy v podniku Drupos založili stávkový výbor a večer vyrazili na první demonstraci. Účastnila se založení Občanského fóra v Druposu i ve své městské části. 

Brněnské Občanské fórum hned v prvních týdnech po revoluci podle jejích slov rozštěpil spor antikomunisty Petra Cibulky a bývalého reformního komunisty Jaroslava Šabaty. Šlo o to, zda má ve funkci setrvat komunistický primátor Brna Josef Pernica. “Ten spor Šabata-Cibulka, který dnes zní směšně, byl tehdy dost významný, a nejen pro Brno,” vysvětluje Dagmar Lastovecká. “Jaroslav Šabata považoval pana Pernicu za slušného člověka a byl nakloněn tomu, aby zůstal na radnici. Zatímco Petr Cibulka byl radikálně proti tomu. Jeho názory mi konvenovaly víc, byly ráznější,” říká a oceňuje Petra Cibulku i za to, že později ve svém plátku Rudé krávo zveřejnil seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti. “Kdyby to neudělal, kdo ví, jak by to dopadlo a zda by se společnost později odhodlala ty seznamy zveřejnit,” říká. “Ve spoustě věcí měl pravdu, i když později se bohužel jeho názory vyhranily do extremismu.” 

Ona sama však neměla ani tehdy, ani později jednoznačný názor na to, zda měla být zrušena KSČ. “V první euforii si člověk možná říkal, že by měla být komunistická strana zakázána nebo rozpuštěna. Ale byly tu i jiné argumenty: že komunisté si vzápětí založí jinou stranu, rozptýlí se v několika stranách, nebudou čitelní. Teď, s odstupem let, už to zase hodnotím trochu jinak.” Dodává nicméně, že v mnoha případech mělo proběhnout trestní stíhání lidí, kteří se podíleli na zločinech komunismu: “Mělo být jasně vysloveno, že se dopustili trestního jednání. I kdyby potom vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nemuseli jít do vězení. Ale ty věci se neudělaly, oddalovalo se to a domnívám se, že naše společnost to má pořád v sobě. Nemá to na ni dobrý vliv.”

Před volbami roku 1990 se Dagmar Lastovecká účastnila rozpouštění uličních výborů, které se v době totality podílely na sledování a udávání občanů. Zjistila, že uliční výbory měly v plánu ve své činnosti pokračovat: “Oni už se chystali připravovat volby a roznášet volební lístky. To jsme ale nechtěli. Obávali jsme se, aby neovlivňovali voliče a aby starým lidem nedávali jenom komunistické kandidátky,” říká. 

První svobodné volby v červnu 1990 pro ni osobně byly velkým zážitkem: “Mít možnost volit a rozhodovat, to bylo něco neuvěřitelného. My, celá ta první garnitura politiků, jsme byli ti, kterým bušilo srdce a měli jsme pocit, že musíme udělat všechno pro to, aby se nevrátil komunismus a aby se naše země vyvíjela správným směrem,” říká. Zasedala ve volební komisi a spolu s dalšími členy komise dokonce přespávala ve volební místnosti, protože se šířily zvěsti, že někdo se pokusí volební urny ukrást. 

 

Spory o pořadí na kandidátkách

Ještě před volbami se ovšem znovu ukázalo, že brněnské Občanské fórum zdaleka není jednotné, což vyšlo najevo ve dvou kauzách. 

První se opět týkala Jaroslava Šabaty, který byl původně jedničkou na kandidátce brněnského Občanského fóra do České národní rady. “Zasedání, které mělo schvalovat kandidátní listiny, se zúčastnila celá řada politických vězňů z padesátých let, kteří byli tehdy vyloučeni z filozofické fakulty. Začali proti němu vystoupovat, protože jejich na vyhazovu z vysoké školy se Šabata podílel. Tvrdili, že by se měl stáhnout z politiky. Vznikla tam naprosto strašná atmosféra, Šabata byl v obličeji úplně popelavý. Po hlasování skončila asi na pětadvacátém, nevolitelém místě,” popisuje Dagmar Lastovecká. “Ale on měl ty věci propracované a promyšlené, takže lidé, kteří byli na kandidátní listině před tím, začali odstupovat. Nakonec skončil na pátém místě a do České národní rady byl zvolen,” dodává. I ona sama má k Šabatovi rozporuplný vztah: “V období normalizace vykonal hodně, ale otázka je, jestli měl být po revoluci hned v první řadě a hnát se do politiky. Myslím, že to nebylo slušné.” 

V druhé kauze šlo o jejího otce Zdeňka Kesslera, který na kandidátce Občanského fóra do Federálního shromáždění reprezentoval Konfederaci politických vězňů. Původně byl na jednom z předních míst, posléze ale vyšlo najevo, že volební manažer ho přesunul asi o dvacet míst dozadu. Konfederace politických vězňů ale prosadila, aby mu jeho místo bylo vráceno. “On to vnímal tak, že v politice zastupuje politické vězně z padesátých let. Jako pro člověka, který většinu života prožil v ústraní a opomíjený, to pro něj bylo velmi významné,” říká Dagmar Lastovecká. Ve Federálním shromáždění se její otec zabýval zejména agendou rehabilitací a jako právník pomáhal s žádostmi o rehabilitace mnoha bývalým politickým vězňům. 

 

Klaus mi imponoval svou pracovitostí

V období malé privatizace se Dagmar Lastovecká stala členkou okresní privatizační komise, která dohlížela na veřejné dražby jednotlivých podniků. “Začátky byly spíš úsměvné,” říká. “Nikdo z nás nikdy dražbu neviděl, leda v americkém filmu. Všechno jsme se museli učit.” 

Když se v roce 1991 Občanské fórum rozštěpilo, Dagmar Lastovecká vstoupila do ODS, která vyhovovala jejímu pravicovému, konzervativnímu smýšlení. “Václav Klaus jako předseda mi imponoval svými názory, svou rozhodností, svou pracovitostí,” říká. “Byl vždy samozřejmě autoritativní, ale v řadě věcí obdivuhodný. Kolikrát uměl být velmi nepříjemný, vyslechla jsem si od něj i těžkou kritiku, jednou jsem dokonce plakala na chodbě. Říkal: ,Jsem skoupý na chválu, ale spravedlivý.’“ 

K jeho antagonismu s Václavem Havlem poznamenává: “Vždycky jsem si říkala, že Česká republika má obrovské štěstí, že má Václava Havla a Václava Klause. Člověka vizí a hodnot, a vedle toho pragmatika, ekonoma, schopného v exekutivě. Myslím si ale, že ta jejich,  jak by řekl Václav Klaus - neláska  - nakonec přinesla hodně zlého. A podíleli se na tom oba dva.” 

V roce byla za ODS několik měsíců poslankyní Federálního shromáždění, brzy nato však došlo k rozdělení Československa. Dagmar Lastovecká se na něj dívá střízlivě: “Byla jsem přesvědčena, že tato země nemůže dlouho fungovat pohromadě. Požadavky, které přicházely ze slovenské strany, se stále stupňovaly,” říká a dodává: “Lidsky to bylo složité. Se slovenskými poslanci jsme se přátelili, ale když nás potkali ve společnosti Vladimíra Mečiara, měli hrůzu, abychom jim netykali, aby Mečiar nezjistil, že se s námi kamarádí.” 

 

Chci, aby Brno fungovalo

V roce 1994 Dagmar Lastovecká kandidovala v čele kandidátky ODS do zastupitelstva města Brna. Brněnskou ODS v té době zmítaly vnitřní spory a neočekávalo se, že vyhraje volby. K překvapení všech zúčastněných k tomu ale došlo a Dagmar Lastovecká se stala primátorkou. 

“Když jsem se první den po volbě probudila doma a zjistila, že mám jít na radnici, kde je tisíc úředníků, patří pod ni pět set strážníků, hasiči, hygiena, devětadvacet městských částí, měla jsem chuť dát si peřinu na hlavu a nevylézt,” přiznává s úsměvem. Její první kroky na radnici směřovaly ke stabilizaci rozpočtu: “Abychom ušetřili, zrušili jsme náměstka pro finance. Jeho agendu jsem vykonávala já, protože jsem měla zkušenosti z práce v bance. Při sestavování prvního rozpočtu jsme z toho měla hrůzu, ale správa města je podobná, jako když spravujete rodinu: když jeden rok jedete na dovolenou k moři, nekoupíte si nový koberec. Když se opraví pět škol, nemůže se opravit jedna nemocnice.” 

Na radnici působila koalice s ODA a KDU-ČSL, Dagmar Lastovecká se však snažila vycházet slušně i s opozicí, představovanou KSČ a několika dalšími malými stranami. Vždy zdůrazňovala, že jí nejde o realizaci ambiciózních projektů, které by se staly jejím “pomníkem”, ale o to, aby ve městě vše fungovalo. “Po předchozích letech, která byla politicky výbušná, se situace zklidnila. Byly to čtyři roky dělání pořádku,” říká. 

 

Na cestě do Senátu

Na konci svého volebního období se rozhodla už na primátorku znovu nekandidovat: “Byla jsem strašně unavená. Během těch čtyř let jsem chodila do práce v půl sedmé ráno a odcházela v půl desáté večer. V sobotu a v neděli byly veřejné akce ve městě. Bála jsem se, že takový výkon bych už znovu podat nemohla. Když člověk vyhasne, není to dobré,” říká. 

Namísto toho se rozhodla kandidovat za ODS do Senátu. Přispěl k tomu i fakt, že dosavadní brněnský senátor Luděk Zahradníček odešel z ODS do Unie svobody. Dagmar Lastovecká chtěla senátorský post získat zpět pro ODS. V druhém kole zvítězila nad sociálně-demokratickým kandidátem Václavem Božkem, nicméně musela čelit kampani, která proti ní byla vedena. Voliči dostávali do schránek dopisy se lživými obviněními na její adresu. 

Vzápětí po vyhlášení výsledků senátních voleb podali sociální demokraté stížnost k Nejvyššímu soudu pro porušení volebního zákona a žádali, aby byly volby prohlášeny za neplatné. V médiích totiž došlo ke dvěma porušením dvoudenního předvolebního moratoria na předvolební agitaci: Lidové noviny během těchto dnů zveřejnily text, v němž byla Lastovecká označena za jednoznačnou favoritku. Televizní zpravodajský pořad Jihomoravský večerník navíc odvysílal její vystoupení, v němž hodnotila svou senátní kampaň (přestože Dagmar Lastovecká se domnívala, že její vyjádření odvysílají až v pondělí po volbách). Nejvyšší soud výsledek voleb zneplatnil a tři měsíce se potom čekalo na rozhodnutí Ústavního soudu, který rozhodl, že volby jsou platné, protože Dagmar Lastovecká tato mediální pochybení nezavinila. 

“V Senátu se mi moc líbilo. Snad i vzhledem k vyšší věkové hranici pro vstup do Senátu tam vládne větší pokora a slušnost než v Poslanecké sněmovně,” konstatuje Dagmar Lastovecká. Podílela se zde například na přípravě zákona o referendu a nové podobě zákona o zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti. 

 

Důvěra v instituce je důležitá

Zdeněk Kessler, otec Dagmar Lastovecké, se roku 1993 stal první předsedou Ústavního soudu České republiky a v této funkci působil téměř až do své smrti. V roce 2003, krátce před koncem mandátu, z funkce ze zdravotních důvodů odstoupil. Shodou okolností právě v roce 2003 se ústavní soudkyní stala Dagmar Lastovecká. 

“Během prvního desetiletí existence Ústavního soudu se všichni, nejen občané, ale i advokáti a zákonodárci, teprve učili, co Ústavní soud vlastně dělá. Ústavních stížností v tomto období nebylo mnoho a většina se týkala restitucí,” charakterizuje dobu, kdy na Ústavním soudu působil její otec. V době, kdy tam přišla ona, se situace změnila: “Druhé období už bylo charakterizováno obrovským náporem ústavních stížností.” 

Dagmar Lastovecká zpočátku měla obavy, aby nebyla obviňována, že ve svém rozhodování straní ODS. Proto nejenže ze strany vystoupila, ale s bývalými stranickými kolegy se ani nestýkala a netelefonovala si s nimi. 

Do funkce ji navrhl Václav Klaus, přesto jedno z jejích nejznámnějších rozhodnutí bylo právě proti němu: “Mediálně jsem byla nejvíc spojována s kauzou odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové. Prezident ji odvolal podle paragrafu, který se nám nezdál v pořádku a tento paragraf jsme zrušili,” konstatuje. Za významné během svého působení u Ústavního soudu považuje také rozhodování v otázkách deregulace nájemného, výpočtu důchodů a církevních restitucí.

Na konci svého funkčního období v roce 2013 odešla na odpočinek. 

“Myslím, že člověk má žít slušně a své principy prosazovat nikoli silou, ale pomocí argumentů,” shrnuje Dagmar Lastovecká své celoživotní postoje. “Důležtiá je také důvěra k institucím. Není dobré je stále znevažovat a hanit. Ale když se nám něco nelíbí, máme snažit to změnit.”