Vincent Laš

„Byl jsem poslaný navrch na určitou kótu. Že jsou tam Němci. Přišli jsme na tu kótu a viděli jsme Němce na padesát metrů. Ještě s těma čepicema s kšiltama. Začali po nás pálit z kulometu. Jeden mladý kluk tam zůstal. Padl na místě a dva jsme byli ranění. Já jsem nic nevěděl. Žádná bolest. A rázem se dívám, bylo to v únoru, z boty mi teče krev. Měl jsem ručník, tak jsem si stáhl nohu, ještě tři a půl kilometru jsem šel sám. Doběhl jsem k našim a ti mě potom naložili na koně a odvezli mě do bunkru do polní nemocnice. Ta byla v zemi. Veliký bunkr. Bylo nás tam asi sedmadvacet. A Němci a ustašovci, jak šla fronta, jak utíkali, tak po vrchu bunkru chodili, a nepřišli na ten vchod. Ventilačky byly mezi kořenama, takže tam byl vzduch. Všechno tam bylo připravený. Byl tam jeden partyzán s granátem a se samopalem, a kdyby tam přišli Němci, tak byli všichni pro to, aby to vyhodil do vzduchu. Tehdy bylo horší se Němcům dostat do ruk.“

„Moje sestra byla tehdy ještě dítě. Pásla krávy v lese a přicházeli vlasovci, jak se jim tehdy říkalo, a zaminovali to tam kolem tratě. Děcka tam nahnaly krávy na pastvu a jedna kráva zavadila o drát a mina vybuchla. Mojí malé sestře to potrhalo nohu, vytrhalo maso.“