Etela Laňková

* 1943

  • „Ani jeden policajt tam nebyl. My jsme tam nezaznamenali žádného policajta. Samozřejmě že tam zaznívaly různé hlasy. Setkala jsem se tam i s názory, které byly opatrné. Oni ti lidé by chtěli, ale báli se. Ten, kdo měl trikolóru, tak na něho už si dávali pozor. Koukali se ještě přes rameno, jestli je někdo neslyší. Já jim to nezazlívám, protože mohli mít různé osudy. Bylo to v té době těžké se k tomu přihlásit. A víte co? Mně to bylo jedno. Já jsem nosila trikolóru a byla jsem hrdá na to, že jsem tam mohla být. Ale já měla za sebou takové zkušenosti, jaké jsem měla. Byla jsem šťastná, že režim padnul, protože se prostě líp dýchalo.“

  • „My jsme to jako děti milovali, protože jsme probíhali těmi prázdnými baráky a tam bylo spoustu nádobí, se kterým jsme si hráli, a nikomu nevadilo, že třeba něco rozbijeme, hráli jsme si tam na kuchyň a podobně. Ty domečky byly úžasné, ty [německé] rodiny opouštěly krásné byty s nádherným nábytkem. Kdo se pak do těch domů nastěhoval, to už si nepamatuju. Ale byla tam strašná spousta sněhu. Jednu zimu jsme nemohli vůbec do školy, protože jsme měli sníh až do výše dveří. Tatínek pak dělal ve sněhu tunel. Pamatuju si, že jsme měli krásného bílého pejska, který mě doprovázel do školy. Já si z těch Přísečnic pamatuju jen to hezké, protože jsem byla dítě a nevnímala jsem, co se tatínkovi dělo, nebo třeba to, že rodiče nikdy nebyli zvyklí chovat zvířata. Maminka se bála i té kozy, i toho býčka. Takže to pro ně bylo složité. A ten dům, aby se dal do pořádku, tak byly potřeba peníze a práce. A to tam nebylo.“

  • „To jsem byla holka a bylo mi tak třináct čtrnáct. Jeli jsme motoráčkem a přijeli do dřevěného tábora. Do jednoho baráku nás pustili, v rohu tam byla jedna kamna a jinak strašně moc lidí, žádné soukromí. S bratrem jsme mohli mluvit jen u jednoho stolu, bylo to strašně smutné, protože byl v takovém trochu zuboženém stavu, ale nedával to na sobě moc znát, protože maminka tehdy téměř zešedivěla, ze dne na den. Mám na to ale jednu zvláštní vzpomínku, protože to mi ovlivnilo můj další život. Já jsem vždycky kreslila a měla jsem jedničky z výtvarné výchovy, protože mě to bavilo. Ve škole jsme malovali vodovými barvami a já dostala od toho bratra tam v tom lágru – nevím, kde to sehnal – první moji krabici temper. A pronesl jednu zásadní větu: ‚Etelo, maluj a jednou spolu budeme vystavovat.‘ Přísahám, že tohle řekl a to se se mnou táhlo. Podařilo se nám to až po třiceti letech. Po třiceti letech jsme uskutečnili tři společné výstavy a pak jednu posmrtnou, kterou zorganizoval v Kadani v infocentru jeho syn. To mi hodně ovlivnilo můj život.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 06.06.2022

    (audio)
    délka: 01:28:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Etelo, maluj! Až mě pustí z komunistického lágru, budeme spolu vystavovat

Etela Laňková, 1990
Etela Laňková, 1990
zdroj: Archiv pamětnice

Etela Laňková se narodila 15. listopadu 1943 v maďarském Diósgyőru u města Miskolc (Miškovec). Rodina tam emigrovala z ukrajinského Mukačeva. Po válce Michal Kristofori, otec Etely Laňkové, přijal nabídku československých úřadů osidlovat české pohraničí po vyhnání sudetských Němců. Rodina se poté odstěhovala do Prunéřova za prací, kde Michal Kristofori na protest proti nevyhovujícím bytovým podmínkám roztrhal stranickou legitimaci a vystoupil z Komunistické strany Československa (KSČ). Bratr Etely Laňkové, výtvarník Jan Kristofori, se zapojil do výroby a distribuce protikomunistických letáků, které vylepoval s přáteli v Semilech. V politickém procesu byl v roce 1952 odsouzen na deset let do vězení, trest mu byl následně snížen na sedm let. Věznili ho v trestaneckém táboře v Jáchymově a později na Borech. Zatčení a věznění bratra rodina těžce nesla. Otec se marně snažil sehnat advokáta, který by dosáhl mírnějšího trestu. Rodina bratra v lágru i vězení navštěvovala i s malou Etelou. V 60. letech pak bratr emigroval do Norska. Etela Laňková absolvovala gymnázium v Kadani a později se přestěhovala do Chebu, kde studovala pedagogickou školu pro mateřské školy. Pracovala v kulturním a společenském středisku a pořádala kulturní akce. V roce 1962 se vdala, vychovala dvě dcery. Učila v Kadani v mateřské škole a studovala loutkářství. V 70. letech poprvé navštívila bratra v Norsku, přivezla odtamtud tiskové materiály a hudební nahrávky, například alba Jaroslava Hutky. Norští přátelé jí nabízeli zůstat v emigraci, ale kvůli dcerám odmítla. V listopadu 1989 se zapojila do revolučního dění a stala se jednou z prvních členek chebského Občanského fóra. Poznala řadu osobností té doby včetně Václava Havla, Miloše Zemana i Václava Klause. Podílela se také na organizování kulturních akcí, jako byl koncert Karla Kryla v Chebu nebo jazzový festival Jazz Jam. Věnovala se malbě a po revoluci vystavovala společně s bratrem. Později se Etela stala vedoucí odboru školství, kultury a tělovýchovy na chebské radnici a pracovala také v galerii. Na základní škole Na Skalce učila výtvarnou výchovu a otevřela si vlastní ateliér. V roce 2022 stále žila v Chebu a dál pokračovala ve výtvarné činnosti.