Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Langová (* 1938)

• narozena 31. července 1938 v Brně

• školní docházku v dívčí základní škole zahájila na konci 2. světové války

• od dětství se věnovala sportu – nejdříve plavání, následovala rytmika

• po absolvování základní školy nastoupila na taneční konzervatoř

• působila v baletu Státního divadla v Brně

• stála u počátků umělecké (dnes moderní) gymnastiky u nás, se sestrou jsou držitelkami titulu mistryně republiky, medaile získaly též na světových šampionátech

• po odchodu z divadla působila jako trenérka, pedagožka, rozhodčí

• měla dceru a syna

• v roce 2021 žila v Brně

Konec války

Jiřina Langová, rozená Machatová, se narodila 31. července 1938 v Brně jako dvojče Hany Bubníkové. Svědectví obou sester zaznamenali žáci v rámci projektu Příběhy našich sousedů na společné nahrávce. Své rané dětství prožily v době války. Obě sestry – dvojčata – konec války jako sedmileté již vnímaly, především to, že se je rodiče snažili chránit. V Brně-Řečkovicích se očekávalo setkání armád a rodiče nechtěli, aby byly vystaveny nebezpečí, ani aby ho vnímaly, odvezli je proto do Velké Bíteše. Z válečné doby jim v paměti zůstalo neoblíbené jídlo z bramborového těsta, což byla vytlačovaná zvířátka politá ovocnou šťávou, nazývané kramfleky. A velmi dobře si pamatují maminčinu větu: „Až bude po válce, tak si koupíme věnec buřtů a já si to pověsím kolem krku.“ A tak se všichni těšili na věnec buřtů. Později se dovídaly, jak složité bylo shánění jídla. Lidé, kteří měli příbuzné na venkově, přes výslovný zákaz pašovali odtamtud jídlo v kufrech, ruksacích. Vystavovali se tím značnému nebezpečí, že budou odhaleni. Vztah s rodiči shodně hodnotí jako krásný.

Školní docházka a sportovní začátky

Navštěvovaly dívčí základní školu. Byly si jako jednovaječná dvojčata tak podobné, že nejenom učitelé je nerozeznávali. Ve školní lavici spolu neseděly a svou podobnost nikdy nezneužily. Ve volném čase hodně sportovaly a též závodily. Zpočátku v plavání a ve skocích do vody, tam začaly jejich první úspěchy (Jiřina Langová získala titul dorostenecká přebornice republiky ve skocích do vody z třímetrového prkna, pozn. ed.). Spolu navštěvovaly kroužek rytmiky a účastnily se organizovaných vystoupení hlavně pro rodiče. Zpívaly a přednášely do rozhlasu. Vzpomínají též na to, že musely nosit pionýrský šátek, pokud do školy přijela návštěva. Po absolvování základní školy nastoupily na taneční konzervatoř v Brně. Baletní průpravu velmi dobře uplatnily v umělecké gymnastice. Byl to nový ženský sport, s kterým přišly Rusky. Hana Bubníková s Jiřinou Langovou stály u jeho začátků u nás, byly velmi populární a nesmazatelně se zapsaly do jeho historie.

Angažmá v baletu Státního divadla v Brně

Po absolvování konzervatoře v roce 1957 obě dostaly nabídku stálého angažmá v baletu Státního divadla v Brně. Přestože se jako sestry Machatovy (tak byly vnímány širokou veřejností) proslavily gymnastikou, balet je naplňoval více, bylo to jejich povolání, a že bylo krásné, na tom se shodují obě. Hana Bubníková popisuje průběh dne v divadle: „My jsme musely jít na začátek, do baletu se chodilo na devátou hodinu. Kluci, holky, napřed jsme byli dohromady, teď jsou kluci, holky zvlášť, máme teda jako vedoucí pedagogy, kteří ti určují, co máš trénovat, samozřejmě hudební doprovod, napřed byl klavír, teď už je to z magnetofonu.“ To byla příprava na večerní představení. Zhruba od 13 do 14 hodin nacvičovaly s jiným choreografem nové představení, doplňuje Jiřina Langová. Poprvé společně vystupovaly v Labutím jezeře, největším a dodnes nejoblíbenějším společným sólem byly zlé sestry v Prokofjevově Popelce. Pokud by se mohly vrátit v čase zpět, tuto roli by si rády zopakovaly. V menších rolích se objevovaly i samostatně. Po zkouškách v divadle šly trénovat gymnastiku. Divadlo definitivně opustily po čtyřicítce, Jiřina Langová skončila o rok dříve než Hana Bubníková. Ale úplně naposledy společně vystoupily s rokenrolem na gymnastické akademii v Jihlavě ve věku sedmdesáti pěti let. Po ukončení sportovní i baletní dráhy se jejich cesty rozdělily, obě se staly trenérkami, pedagožkami, rozhodčími; Hana Bubníková působila na JAMU, Jiřina Langová na gymnastické a hokejové škole v Jihlavě.

Gymnastická kariéra

Obě sestry vystoupaly na pomyslný vrchol umělecké gymnastiky jak na republikové úrovni, tak i na té světové. Jejich gymnastická kariéra trvala kratší dobu než kariéra baletní. Na úrovni republiky se nejprve účastnily přeborů, zprvu mezi Prahou a Brnem, postupně se do soutěží zapojovala další města, kde vznikaly oddíly umělecké gymnastiky. Úspěchy měly střídavé, zpočátku byla úspěšnější Jiřina Langová, na druhém mistrovství Československa v Brně v roce 1959 získala titul mistryně republiky, bylo to její první velké vítězství a zároveň její nejsilnější zážitek z mládí. Hana Bubníková byla úspěšnější později (mistryně republiky v letech 1963, 1965 a 1966, pozn. ed.). Na prvním mistrovství světa v Budapešti v roce 1963 skončila Hana Bubníková celkově čtvrtá, Jiřina Langová zde nezávodila. (Na druhém mistrovství světa, které se konalo v Praze v roce 1965, získala Hana Bubníková 2. místo ve cvičení bez náčiní a 3. místo ve víceboji, pozn. ed.) Úspěchy si nezáviděly a při soutěžích se vzájemně nesledovaly, plně se koncentrovaly na svá vystoupení. Závodní kariéru ukončily Hana Bubníková a Jiřina Langová na mistrovství světa v Kodani v roce 1967, umístily se v první desítce. (V roce 1969 byl název umělecká gymnastika nahrazen názvem moderní gymnastika, pravidla pro tento sport se v průběhu let měnila; olympijským sportem se moderní gymnastika stala v Los Angeles v roce 1984, pozn. ed.)

Současnost

I dnes jsou Hana Bubníková s Jiřinou Langovou velmi činorodé, mají stále program, žijí přítomností a uchovávají si pouze hezké vzpomínky. Vzájemně si pomáhají, se stářím bojují optimisticky, na svůj věk se necítí, snaží se žít hezky. Jiřinu Langovou zajímá vše o kosmu, fascinují ji lety do vesmíru a vše s tím související. Hana Bubníková je zase pyšná, že umí ve svém věku ovládat počítač. Jiřina Langová měla dříve v oblibě klasické autory, nyní si oblíbila autorku D. Gebaldon. Hana Bubníková miluje procházky v přírodě se svým psem. Poněkud je mrzí, že se nenaučily anglicky. Obě ctí, dodržují a snaží se předat i vnoučatům tradiční zvyky spojené např. s Vánocemi, Velikonocemi, tak jak je to naučili rodiče.

Jiřina Langová a Hana Bubníková přejí všem hodně štěstí a s žáky se rozloučily slovy paní učitelky Blumové, dřívější ředitelky konzervatoře: „Nehledejte štěstí velké, ale hledejte štěstí malé a budete spokojené.“