„Levicová část emigrace, to znamená komunisti a sociální demokrati, tam měli zařízení, kterému jsme říkali Klub československo-britského přátelství. Tam se konaly schůze, přednášky, ale hlavně tam byla restaurace. V ní bylo možno jíst vepřo-knedlo-zelo. Když počítáte: anglická strava, válka a nemocnice, tak si to dovedete představit. Fakt je, že jsme nikdy neměli hlad, oproti těm, co zůstali tady, nebo co byli jinde. Když jsem chodila do první třídy obecné školy, tak mě jeden spolužák strašně miloval. A rodina si ze mě dělala (legraci). On mne doprovázel. A aby tomu nasadil korunu, poslal mi takový kýčovitý lístek: ona, ta krásná blondýna, tam byla šipka, že to jsem já, a on tam klečí s takovým pugétem. Já jsem ho už vůbec nechtěla vidět. A teďko jsem byla na obědě, my jsme tomu říkali Friendship Club, a u okna seděl kluk v letecké uniformě, to nebylo nic zvláštního, že jo. Najednou přišel a povídá: ‚Prosím tě, promiň, nejsi ty Mariánka Polláková z Prahy?‘ Já povídám: ‚No ano!‘ A on: ‚Já jsem tvůj Francek z první třídy.‘“
„Přistáli jsme v Liverpoolu. My jsme byli zvyklí, že čeští důstojníci na nás věčně kvůli něčemu řvali. A tam, kde se všechno organizovalo, na nás nikdo neřval. Dostali jsem čaj a chlebíček k tomu, nandali nás do autobusů, vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. Zavezli nás do Londýna. (Na shromaždiště) za námi přišli pracovníci Červeného kříže a rozváželi nás do anglických rodin, které byly ochotné se ujmout válečných uprchlíků. Paní nás vezla na předměstí Londýna. A teď řekla: ‚Pan Ryan není doma. Tak co teď?‘ Vyšla ven sousedka a řekla: ‚Vy vezete ty válečné uprchlice? Pan Ryan tady nechal klíče.‘ Dovedete si to představit? Úplně cizí lidi, on tam nechá klíč a nechá nás vejít do svého domu. Samozřejmě, ono tam nic nebylo. On byl řidič autobusu, tak žádné bohatství tam nebylo. Nicméně bylo tam prostřeno na čaj, jenom vodu jsem si vzaly samy, a jídlo. Pan Ryan se vrátil až o půlnoci, pracoval na směny.“
„Já jsem dostala práci brzy, byla jsem jediná, která jsem pracovala. A potom mne bratr bombardoval: ‚Tolik nevyděláš, peníze ještě máme.‘ Armáda byla v místě, které se jmenovalo Cholmondeley Park. Tak jsem ho poslechla, dala výpověď a jela jsem tam. Byla jsem ubytovaná v privátě. Tam začala nebo pokračovala romance mého bratra a mé budoucí švagrové. Ona měla sestru, která hned po přistání porodila. A její maminka granny Ilonka byla tak laskavá, že vařila i pro mě. Já jsem si připadala jako v pohádce, protože se vařilo na otevřeném ohni, takže mytí nádobí byla zvláštnost, když všechny hrnce byly černé. Jednou za měsíc přijel na koni pán, který ty domečky pronajímal. Statek patřil jemu. Všichni vyběhli ven, on ani neslezl z koně, podali si ruku, zeptal se jich, jak se daří, a zase odjel. Já jsem jen koukala.
Další byla anglická policie. Oni byli vždycky tak laskaví, oproti francouzským policajtům. My jsme měli určité věci zapovězeny. Například jsme nesměli jezdit na kole. Proč, to nikdo neví, asi abychom nepředávali tajné zprávy, nevím. Ovšem my jsme se švagrovou sehnaly kola. Musely jsme se pravidelně hlásit na policii a teď jsme na tu policii jely na kole. Policajt vyšel ven a povídá: ‚Milé slečny, když už sem jedete na kole, tak prosím vás, postavte ho dozadu, abych ho neviděl.‘ Tak jsme se švagrovou sjížděly ten kraj, živily se malinami a ostružinami.“
Celé nahrávky
1
v bytě pamětnice (2013 moje i 30.3. 2015 - dětská nahrávka), 23.10.2013
Marianna Langerová se narodila jako Marianna Pollaková 6. ledna 1920 v Praze na Královských Vinohradech do středostavovské, asimilované židovské rodiny. Chodila souběžně do německé i české obecné školy a studiu jazyků se věnovala i po mnichovské dohodě, kdy musela lyceum opustit a připravovala se na emigraci. Rodině se díky otcově prozíravosti a notné dávce štěstí podařilo emigrovat do Řecka. Později Marianna se starším bratrem Egonem odjeli do Francie dobrovolně bojovat proti Hitlerovi. Egon byl lékařem u československé jednotky v Agde, Marianna načerno pracovala v Paříži. Podařilo se jí včas město opustit před příchodem Němců a s bratrem doplula do Anglie. Stěhovala se a pracovala na různých pozicích v Londýně, Cholmondeley Park, Leamington Spa a opět v Londýně, kde se v levicovém Friendship Clubu seznámila s Arnoštem Langerem, svým budoucím manželem. Ještě v Londýně se jim narodila dcera. Ihned po osvobození odjeli do Československa, kde se šťastně shledali s Marianninými rodiči, kteří se vrátili z Palestiny.
Rodinný hrob, Nový židovský hřbitov, Praha Vinohrady: Elsa Pollaková (1. žena tatínka Marianny), Mořic a Matylda Taussigovi (dědeček a babička z matčiny strany), Emil (bratr maminky), Bedřich a Gisela Polákovi (rodiče) už psáni česky
Rodinný hrob, Nový židovský hřbitov, Praha Vinohrady: Elsa Pollaková (1. žena tatínka Marianny), Mořic a Matylda Taussigovi (dědeček a babička z matčiny strany), Emil (bratr maminky), Bedřich a Gisela Polákovi (rodiče) už psáni česky
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
