Marianna Langerová

„Levicová část emigrace, to znamená komunisti a sociální demokrati, tam měli zařízení, kterému jsme říkali Klub československo-britského přátelství. Tam se konaly schůze, přednášky, ale hlavně tam byla restaurace. V ní bylo možno jíst vepřo-knedlo-zelo. Když počítáte: anglická strava, válka a nemocnice, tak si to dovedete představit. Fakt je, že jsme nikdy neměli hlad, oproti těm, co zůstali tady, nebo co byli jinde. Když jsem chodila do první třídy obecné školy, tak mě jeden spolužák strašně miloval. A rodina si ze mě dělala (legraci). On mne doprovázel. A aby tomu nasadil korunu, poslal mi takový kýčovitý lístek: ona, ta krásná blondýna, tam byla šipka, že to jsem já, a on tam klečí s takovým pugétem. Já jsem ho už vůbec nechtěla vidět. A teďko jsem byla na obědě, my jsme tomu říkali Friendship Club, a u okna seděl kluk v letecké uniformě, to nebylo nic zvláštního, že jo. Najednou přišel a povídá: ‚Prosím tě, promiň, nejsi ty Mariánka Polláková z Prahy?‘ Já povídám: ‚No ano!‘ A on: ‚Já jsem tvůj Francek z první třídy.‘“

„Přistáli jsme v Liverpoolu. My jsme byli zvyklí, že čeští důstojníci na nás věčně kvůli něčemu řvali. A tam, kde se všechno organizovalo, na nás nikdo neřval. Dostali jsem čaj a chlebíček k tomu, nandali nás do autobusů, vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. Zavezli nás do Londýna. (Na shromaždiště) za námi přišli pracovníci Červeného kříže a rozváželi nás do anglických rodin, které byly ochotné se ujmout válečných uprchlíků. Paní nás vezla na předměstí Londýna. A teď řekla: ‚Pan Ryan není doma. Tak co teď?‘ Vyšla ven sousedka a řekla: ‚Vy vezete ty válečné uprchlice? Pan Ryan tady nechal klíče.‘ Dovedete si to představit? Úplně cizí lidi, on tam nechá klíč a nechá nás vejít do svého domu. Samozřejmě, ono tam nic nebylo. On byl řidič autobusu, tak žádné bohatství tam nebylo. Nicméně bylo tam prostřeno na čaj, jenom vodu jsem si vzaly samy, a jídlo. Pan Ryan se vrátil až o půlnoci, pracoval na směny.“