Aleš Lamr

"To bylo zajímavé. Ráno jsem slyšel nějaký hluk. Říkal jsem si, co se děje. Šel jsem dolů do vrátnice domu, kde jsem bydlel, a řekli mi, že nás přepadli Rusáci. Byl jsem v šoku a dozvěděl jsem se, že je bitva o rozhlas. Tak jsem si řekl, že tam půjdu. V půlce cesty jsem si uvědomil, že nemám občanský průkaz. Kdyby mě totiž náhodou zastřelili, tak by mě nemohli identifikovat. Takové zvláštní myšlení, sám to nechápu. Tak jsem se vrátil pro občanku a mazal jsem k rozhlasu. Tam jsem okouněl, vykřikoval a marně mával pěstičkama. Bylo to ale strašné. Říkal jsem si, že jestli chci slíznout nějakou kulku, tak tu zůstanu, ale radši jsem později vycouval."

"Jednou jsme s kamarádem z hecu vystavovali obrazy na Karlově mostě, ať je nějaká legrace. Tenkrát se zde začali objevovat první pouliční malíři. Vystavili jsme obrázky, něco jsme i prodali, a shodou okolností šel kolem šéfredaktor Výtvarné práce Jiří Padrta s fotografem Janem Ságlem. A oni říkali, co tady děláme, že my nepatříme mezi ty kýčaře. Řekli jsme jim, že to máme jenom jako fór, nic víc. Padrta mi však tehdy řekl, že bych se měl dostat do Svazu československých výtvarných umělců a sdělil mi, ať za ním přijdu. Dorazil jsem tak do redakce Výtvarné práce, vyplnil jsem přihlášku a komise zasedala za čtrnáct dní. V komisi byl můj kamarád Michálek, Padrta, Lamač a ještě nějací malíři. Vzali mě k sobě jako kandidáta a já jsem měl tím pádem oprávnění ke svobodnému povolání, což bylo důležité. Jako středoškolák bych to nikdy nedostal. Byl jsem šťastný, že jsem to stihl těsně před okupací v roce 1968."

"Tak jsem se dostal do Prahy, což bylo fantastické. Začal jsem tedy nasávat atmosféru. Vyšly Škvoreckého Zbabělci, kolem mě byli herci, zpěváci, muzikanti - všechny je dodnes znám - třeba jako Jiří Stivín nebo lidé z filharmonie. Vyrůstal jsem v takovém kreativním prostředí a o politice se čím dál tím víc mluvilo. Četly se Literární noviny, Pramen, Světová literatura, filmy, divadla - člověk to nasával a snažil se co nejvíce vstřebat. Díky tomu, že jsem byl u pramene v Praze, tak jsem měl úžasné možnosti všechno do sebe dostat."

"Důležité byly první volby. Fandili jsme tomu, aby se k moci dostali slušní, inteligentní lidi. Když jsme jednou s Václavem Havlem popíjeli, tak jsem mu říkal, že s komunisty pořádně nezametli. Měli být prostě důslednější. Jenže to brzdil Čalfa, bez kterého Václav Havel neudělal první politické kroky."

"Moje kamarádka měla narozeniny s tím, že to oslavíme u nás na chalupě, protože jsem měl narozeniny ve stejný den jako ona. Pozvala nějaké svoje kamarády a z těch kamarádů se vyklubal Václav a Olga Havlovi a několik jejich kamarádů. Bylo to překvapení, ale bylo to fajn. Václav Havel si liboval, že ujeli Veřejné bezpečnosti, ale oni jim neujeli, protože jeden z nás byl fízl. Když po té divoké oslavě odjeli, jsem si řekl, že už mám dost podobného života, a se ženou jsme vyšli večer před dům a začali jsme se modlit s tím, aby nám dal znamení, že je správné se obrátit na víru."