Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Juraj Lajda (* 1950)

• narozen 19. prosince 1950 v Bratislavě

• od roku 1969 studoval anglistiku a germanistiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě

• roku 1971 se přes Michala Glondu seznámil s učením tzv. Církve sjednocení a stal se následovníkem korejského reverenda Moona

• účastnil se na šíření moonistické věrouky na území ČSSR, uvažovalo se i o jeho „vyslání“ do NDR

• 8. října 1973 byl v Trnavě zatčen v rámci dlouho připravované akce StB „FAMILIA“

• 2. července 1974 byl v Bratislavě za údajné podvracení republiky odsouzen na tři roky a dva měsíce nepodmíněně

• po propuštění dostudoval v Brně

• roku 1989 žil v Brně, účastnil se na činnosti stávkového výboru

Každý máme právo na vlastní názor. Zásada, kterou komunistický režim neuznával. Na vlastní kůži to pocítil Juraj Lajda, přívrženec učení korejského reverenda Moona. Takzvaná Církev sjednocení je i dnes dle názoru oficiálních religionistů sektou, jejímu legálnímu působení již ale v cestě nic nestojí.

Zamyšlení nad Biblí

Juraj Lajda se narodil v Bratislavě v roce 1950 do luteránské rodiny. Již odmala měl velký zájem o vše duchovní, přihlásil se tedy ke konfirmaci a začal číst Bibli, která ho místy až dojala. „Dokonce si vzpomínám na jednu pasáž, kde bylo, že Ježíše bili. Zkrátka byl tam negativní dav těch Izraelců a nějakým způsobem ho bili a plivali na něho. A on řekl takovou větu: ‚Proč mě biješ? Vždyť já jsem ti nic neudělal.‘ A to se mě tak nějak vnitřně velice dotklo,“ říká dnes Juraj Lajda, který za své náboženské a politické přesvědčení strávil několik let ve vězení.

V mládí však měl pocit, že jeho generace se všem hrůzám šťastně vyhla. Dospíval totiž na konci šedesátých let, v období politického uvolňování Pražského jara. Svůj omyl si uvědomil 21. srpna, když se v brzy ráno probudil a zjistil, že Československo je okupované vojsky Varšavské smlouvy. Čekal ho poslední rok střední školy, během kterého se spolužáky pořádal proti okupantům stávky.

Filosoficko-teologické otázky

Měl však i jiné starosti. Musel se rozhodnout, na jako vysokou školu se přihlásí. První volba padla na studium teologie, nakonec se ale rozhodl pro anglistiku a germanistiku na filozofické fakultě v Bratislavě. „Stejně jsem se zabýval filozoficko-teologickými otázkami,“ přiznává s úsměvem. „Takže jsem to měl jedno i druhé.“

Během studia hodně meditoval a pravidelně navštěvoval setkání evangelické mládeže. Tam se setkal s Michalem Glondou, a to mu nenávratně změnilo život. Seznámil ho totiž s učením reverenda Moona, kterému Juraj Lajda okamžitě uvěřil. Psal se rok 1971 a oba mladí studenti se začali scházet čím dál častěji. Juraj Lajda měl pocit, že konečně dostává odpovědi, po kterých tak dlouho pátral. Stejný dojem měl také z knihy Principy stvoření, kterou mu nový kamarád dával kapitolu po kapitole číst. Nemělo však zůstat jen u toho.

27. srpna 1971 se seznámil i se samotným reverendem Moonem – přinejmenším na fotografii. „Tenkrát byly takové občanské průkazy, takové knížečky malé. Možná si to někdo pamatuje. A on najednou to otevřel a tam byla fotografie. Černobílá, maličká, ve velikosti té občanky. Otevřel a ukázal mi fotografii zakladatele. A on jenom říkal, že toto je nový mesiáš – pro dnešní dobu.“

Juraj byl fotografií fascinován. Viděl v ní víc než pouhý obrázek a nemohl z ní spustit oči. A najednou také věděl, že toto je cesta, kterou se on sám chce vydat.

Teprve na začátku nového školního roku se dozvěděl, že toto učení znají i různí jiní lidé z jeho okolí. Většina členů tehdy začínající organizace byli stejně jako on studenty vysoké školy, v jejíchž prostorách se také mohly setkávat. Mezi nimi byla také Jurajova spolužačka Alžběta Daníšková, která jejich malé společenství vedla.

S novými přáteli trávil Juraj téměř veškerý volný čas. Postupně úplně přestal chodit domů na obědy (ze školy to měl pouhých pět minut) a raději docházel do menzy, kde sedávali vždy spolu. Rodina tím byla velmi překvapená, a údiv ještě vzrostl, když se Juraj Lajka z rodného domu odstěhoval, aby žil ve společném bytě se svými novými přáteli, kde se mohli chovat podle svých vlastních pravidel.

Šíření myšlenek a tiskovin

To jim však ke štěstí tak docela nestačilo. Jejich cílem bylo šířit své přesvědčení i do jiných měst. Juraj se za tím účelem přestěhoval do Trnavy a dokonce připravoval, že vycestuje do NDR, z čehož ale nakonec sešlo. Původní myšlenka reverenda Moona totiž bylo dostat své výrazně protimarxistické myšlenky za železnou oponu.

To byl také důvod, proč se toto učení dostalo do Bratislavy. V létě 1968 se do Československa připravovala rakouská misionářka Emilia Steberle, původem odsunutá slovenská Němka.

Plány jí ale překazila srpnová okupace, která potenciální cestu výrazně komplikovala a přidala na nebezpečnosti celého podniku. Přesto se však Emilie rozhodla misi dokončit. 30. října se tedy vydala na cestu z Vídně do Bratislavy.

Nejprve zamířila do Prahy, kde ale necítila příznivou atmosféru a po nějaké době se tedy vrátila na Slovensko, kde začala studovat na filozofické fakultě. Tam se také seznámila s výše uvedenou Betkou, která se stala její první následovnicí.

Od této chvíle se víra šířila od úst k ústům a až do roku 1973 se hnutí v ČSSR neustále rozšiřovalo. Nakonec měli ve dvaceti šesti městech po celé republice alespoň jednoho misionáře, který neustále hledal nové členy.

Za stejným účelem se také rozhodli přeložit a vydat svoji knihu Principy stvoření. Objevil se však závažný zádrhel. Tiskárny byly totiž přísně kontrolovány státem. Na ruční tisk, tzv. cyklostyl, byly zase potřeba blány, které byly ovšem evidovány a k dostání pouze na speciální povolení. „A já si pamatuji, že v té době ta Betka řekla mně i tomu kolegovi Antonovi: ‚No, musíte sehnat blány a musíme to rozmnožit. Máte na to tři dny.‘ Rozumíte komunismus… Žádné obchody. No tak co? No tak my jsme si dali hladovku, protože to je vždycky takový nástroj, člověk něco zaplatí, aby něco získal, nějaké poznání. To bylo první, pak jsme chodili, nějak se modlili, já nevím, zkrátka meditovali, že jak to udělat. Ale důležité je, že my jsme měli tu víru, víte?“

Juraj Lajka se nakonec vydal do papírnictví, kde se bezostyšně zeptal: „Dobrý den. Máte blány?“ Věděl, že je jeho počínání nebezpečné a málem už utekl, zachoval si však chladnou hlavu a na otázku: „Pro koho to potřebujete?“ bleskově odpověděl, že pro Hutní projekt. Důvěřivá prodavačka ho tedy poslala do velkoobchodního skladu. Tam mu blány vydali, záhy po něm ale chtěli občanku, a Juraj Lajka se nabídl, že údaje nadiktuje. „Já jsem si to vymyslel. Jakože: jmenuji se Jan Sokolovský a nějaká čísla jsem tam dal. A on to zapsal, takový starší pán. A teďka paradox byl to, že já jsem s těmi blánami a s tím lístkem výdejním šel do té kanceláře (jakože účetní) a tam jsem to předložil. A oni vyúčtovali Hutnímu projektu padesát blan!“

Ať už šlo o pouhé štěstí nebo zásah shůry, každopádně měli najednou k dispozici padesát blan, a ještě ke všemu zadarmo. A když Anton sehnal dílnu, kde mohli tisknout, zbývalo už vlastně jen jednotlivé výtisky svázat. I to se povedlo, a tak mohli knihy brzy rozdávat novým zájemcům.

Jak členů přibývalo, začali pořádat společná setkání na různých místech republiky. Asi nejpověstnější z nich bylo ve Svojanově v roce 1972. Otec souvěrkyně Marie Živné byl totiž kastelánem na místním hradě, kde se tehdy sešlo asi dvacet až třicet lidí. Podobná setkání byla stále častější a početnější a neunikla ani pozornosti StB.

Domů se už nevrátil…

Na podzim 1972 už bylo všem jasné, že jsou sledováni, a začali se připravovat na možnost výslechu. Juraje s Betkou si StB předvolala pod záminkou, že se jich chce na něco zeptat. Před Juraje Lajku položili několik fotografií a chtěli vědět, jestli je zná. Rozhodl se zalhat. Popřel všechny kromě Betky, která byla jeho spolužačka a tím pádem ji prokazatelně znát musel. Poté ho vyzvali, aby přestal šířit své myšlenky. Nepřestal.

Od té doby však byli čím dál opatrnější. V komunitě, kde byli dřív pevně semknutí a jeden za druhého by dali život, najednou Juraj ani neznal všechny členy.

V druhé polovině září 1973 byl zatčen první z nich, další následovali v noci z 20. na 21. a mezi nimi byla i Betka. Juraj předpokládal, že ani jeho zatčení na sebe nenechá dlouho čekat, došlo k němu však až 8. října. Stejně jako u svého minulého výslechu všechno popíral, tentokrát už se ale domů nevrátil.

První noc na cele byla temná a chladná. A když se ráno zeptal, za jak dlouho ho pustí domů, nevěřícně mu odpověděli, že tak za pět měsíců. „Tam postupně jsem se začínal seznamovat s tou realitou.“

Každý den chodil na výslechy. Ty však byly vedeny „po dobrém“ a snažily se nepřipomínat výslechy z 50. let. Viditelně ale byly koordinované. Mezi odpověďmi a otázkami byly u různých zatčených znát jasné paralely.

Součástí vyšetřování byly i domovní prohlídky. Protože ale před zatčením bydlel v Trnavě pouhý měsíc, nic u něj nenašli. Zkusili to tedy v bytě rodičů, kteří byli také vyslýcháni, ani tam však neslavili úspěch. Juraj měl totiž všechny materiály, které by prokazovali jeho „vinu,“ schované u sestřenice.

V rámci akce StB pod označením Familia bylo nakonec obžalováno 19 lidí podle paragrafu 98, tedy za trestný čin podvracení republiky. S výjimkou zemřelé Marie Živné byli všichni shledáni vinnými. Čtrnáct osob, včetně Juraje Lajdy, Alžběty Daníškové i Michala Glondy bylo 12. července 1974 odsouzeno  nepodmíněně k souhrnném trestu 39 let a 4 měsíce. Tyto údaje lze ověřit v osobním vězeňském spisu Juraje Lajdy v Archivu Zboru väzenskej a justičnej stráže Slovenské republiky.

Jde do tuhého

Nejtragičtější osud ze všech obžalovaných potkal Marii Živnou, která byla 11. dubna 1974 nalezena v cele předběžného zadržení mrtvá. „Já jsem měl advokáta z Trnavy. A dostali jsme nějaké to předvolání, že bude soudní pojednávání, on to se mnou probíral a já tak čtu a najednou tam je věta: ‚Marie Živná se líčení nezúčastní v důsledku paragrafu nějaké-číslo,‘“ vykresluje Juraj Lajda situaci z jara 1974. Samozřejmě se okamžitě zeptal, co řečená věta znamená a advokát mu opatrně odpověděl: „‚No, ten paragraf říká, že soudního pojednávání se nemůže zúčastnit osoba, která a) opustila republiku, která je k nedohledání, která je nezvěstná nebo která má úmrtí.‘ A to byl pro mě šok. Víc mi neřekl, ale já jsem si uvědomil: ‚Aha, tak jde do tuhého.‘“

Osud Marie Živné se už od začátku lišil od osudu ostatních zatčených. Přestože byla v té době Betce jako vedoucí celého hnutí ze všech nejblíž, podařilo se jí vypovídat tak, že bylo těžké jí něco dokázat. Je možné, že i z toho důvodu ji po prvním zatčení nejprve nakrátko pustili na svobodu, i když pravděpodobně měla sloužit jen jako tzv. volavka – byla sledována na každém kroku a měla agenty StB zavést k lidem a místům, která ještě neobjevili. Nejspíš jim však ani teď nebyla nápomocná, protože se zanedlouho ocitla znovu ve vazbě, kde se dostala na samotku. Oficiální verzi, že se tam následně sama oběsila, Juraj Lajda nevěří. Zaprvé si nedovede představit, jak by byl samotný čin na cele vůbec proveditelný, a zadruhé se sebevražda jako taková přímo vylučuje s jejich přesvědčením. A zatřetí její rodiče prý vyprávěli, že když její rakev navzdory zákazu před pohřbem otevřeli, měla šedivé vlasy. „To znamená, že musela prožít nějaké trauma,“ předpokládá Juraj Lajda.

Nic z toho ale 2. července, kdy v Bratislavě začalo soudní pojednávání, nevěděl. Proces trval tři dny, během kterých se vyslýchali světci a četli znalecké posudky. Juraj Lajka byl odsouzen na tři roky a dva měsíce za podvracení republiky. Na chvíli, kdy se to dozvěděl, si ale nepamatuje. Pamatuje si na Betčin rozsudek: čtyři roky a čtyři měsíce. Řada ostatních se za přítelkyni, která po autonehodě trpěla vážnými zdravotními problémy, postavila. Prohlásili, že vezmou Betčin trest na sebe. A přestože jim to nebylo povoleno, dokázali tím, že by skutečně jeden za druhého položili život.

Přestože se proti rozsudku odvolali, brzy se dozvěděli, že se tím nic nezmění. Všechny společně je poté převezli do věznice v Ilavě, kde pracovali v oddílech politických vězňů. Příchodem do věznice se Jurajovi paradoxně ulevilo. Rok mezi zatčením a rozhodnutím nejvyššího soudu, byl podle jeho vlastních slov nejhorší. Ve vězení už aspoň věděl, co má čekat a kdy se vrátí domů.

Svědomí a pronásledování

Když se tak skutečně stalo, chtěl dokončit vysokou školu, ze které mu zbýval poslední ročník. Děkan bratislavské filozofické fakulty ho ale třikrát vyhodil a nepochodil ani v Praze. Zbývala tedy poslední možnost: Brno. Tam konečně uspěl a po dokončení studia se rozhodl na univerzitě zůstat a učit na katedře jazyků. V Brně se dočkal i sametové revoluce v listopadu 1989. Během ní nejprve vůbec neučil, pak se dokonce přidal ke stávkovému výboru, který na škole vznikl.

Po revoluci se stal vedoucím katedry humanitních věd, na jejímž založení se podílel. Demokracie ale příliš nezměnila pohled většinové společnosti na jejich hnutí, které je dodnes vnímáno jako sekta, a on nakonec musel ze školy odejít.

Když se o mnoho let později Juraj Lajda ptal jednoho zaměstnance Ústavu Pamäti národa (ÚPN) v Bratislavě, co je na jejich příběhu zajímavé, dostal krátkou, ale výstižnou odpověď: „‚Víte co, dvě věci: první, že jste neuhli, a druhá, že jste konali podle svědomí, i když to obnášelo pronásledování.‘“