Dr. Jan Lachman

„Rodiče... tehdy to byla záležitost celé rodiny. Celá rodina prožila jakési prohloubení duchovního života. Ono to bylo tak, že to rozhodnutí vykrystalizovalo až na jaře v roce osmdesát pět. Já jsem se tenkrát svěřil tátovi a on říkal: ‚Dobře. Víš co? Já s tím souhlasím. Jestli chceš jít do ciziny, já to beru, ale neříkej to radši mamince, ona by to těžko nesla.’ Takže já jsem získal možnost přes přátele v Plzni přihlásit se na zájezd, který mířil do tehdejší Jugoslávie. Napřed jsme jeli do Slovinska do Julských Alp a potom více na jih, k moři na Istrii. Já jsem si tedy naplánoval, že během toho zájezdu se od nich oddělím. Tehdy ta hranice jugoslávská byla poměrně prostupná, a že přejdu do Itálie a dostanu se do Říma, kde jsem věděl, že existuje česká kolej Nepomucenum, kde se bohoslovci od třicátých let, kdy ta kolej vznikla, připravovali na kněžství na římských teologických fakultách. Takže to vlastně z rodičů věděl jenom jeden. Já jsem skutečně uspěl s tím, že jsem dostal tehdy tzv. výjezdní doložku, což byl ohromný proces, to jsem ani netušil. Musel jsem sehnat několik razítek, souhlas ročníkové učitelky a stranické organizace na Vysoké škole zemědělské a děkana a rektora a nevím koho všeho ještě. Skutečně jsem všechna ta razítka a souhlasy dostal, i když jsem nebyl nějaký extra dobrý student, ale všechno to vyšlo a na ten zájezd jsem odjel. Předposlední den, když už jsme se měli vracet zpátky do republiky, jsem to oznámil těm kamarádkám z Plzně, které tam byly se mnou, že se nehodlám vrátit.“

„No, z okna jsme se dívali přímo na Všerubský průsmyk, v pozadí byly vidět německé hory. To byl takový zvláštní pohled, to jsem si uvědomil až po revoluci v 90. letech, když jsem se vrátil, že to byl vlastně takový jakýsi svět, který pro nás úplně neexistoval. My jsme to brali, že tam někde je ten jiný svět, kam se možná ani nikdy nepodíváme, který pro nás existuje jenom z vyprávění, z rozhlasu, z nějakých těch stanic jako Svobodná Evropa atd., ale svět, který vlastně reálně neznáme. A přitom to bylo deset kilometrů na hranice, tehdy samozřejmě zadrátované. A naprosto nepřístupné. Já jsem tehdy, stejně jako moji sourozenci, chodil do základní školy, všichni jsme hráli na nějaký hudební nástroj, jak si rodiče přáli, což v tom panelovém domě nebylo pro naše sousedy úplně jednoduché, poslouchat každodenně bez možnosti vybrat si koncerty ne úplně povedené. Každý hrál na něco jiného. Bratr hrál na housle, starší sestra hrála na klavír, já taky na klavír, mladší sestry hrály na flétny. Jedna na příčnou flétnu, druhá na zobcovou. Takže neměli to sousedi s námi lehké, ale nějakým způsobem to vydrželi. Pak když přišel osmašedesátý rok, tak se otec angažoval v tom obrodném procesu, a když přišla normalizace, tak se hledali viníci a tatínek byl označen spolu s několika dalšími za kontrarevolucionáře a byl vlastně částečně postižen tím, že mu byl zastaven plat a služební postup v práci, degradovali ho v armádě z podporučíka na vojína. Takové určité formy postihu. Jako rodina jsme měli taky určitý cejch. Taky jsme se netajili se svojí vírou. Chodili jsme v neděli do kostela a to se na tom malém městě o nás samozřejmě vědělo.“