Jiří Lábus

„To bylo tak, že jsme s Oldou byli známí tím, že jsme dělali různé recese. A jednoho dne, bylo to v druhé půlce dubna 1989, najednou zazvonil telefon u mě doma. ,Tady Státní bezpečnost.' Nějaké jméno řekl, nějaký poručík. Já říkám: ,Dobrý den.’ ,Pane Lábus, prosím, uvědomte si, že to, že s vámi mluvím, není recese.' Oni věděli, že dělám různé recese s Kaiserem. ,Můžeme s vámi teď někdy mluvit?’ Já říkám: ,Ano, a kdy teda?' A on říkal: ,Jak to máte? Třeba v pátek?’ Byla středa, to si přesně pamatuju. Řekl jsem: ,V pátek můžu dopoledne.’ ,Tak dobře, tak v deset hodin dopoledne se dostavte do Bartolomějské, víte, kde to je?’ Já říkám: ,Ano, vím, kde to tam je.' ,Tam na vás bude někdo čekat a odvede vás do kanceláře.' ,Dobře, tak jo.’ No a já měl odpoledne ten den na čtvrtou hodinu do Lucerny lístek do kina na film Pražská pětka. Byl jsem domluvený, že na to půjdu. Seděl jsem doma, od toho telefonního hovoru uplynula asi hodina, a najednou zvonek. To jsem ještě bydlel u rodičů v bytě. Šel jsem otevřít, tam byli dva chlapi. ,Pane Lábus, dobrý den, Bezpečnost. My bychom potřebovali s vámi mluvit už teď.’ Já jsem říkal: ,Ale já mám lístek do kina od čtyř.’ ,A nemůžete to vrátit? My tu máme auto, tak vás tam odvezeme, rovnou do Lucerny.' Otec šel s nákupem, akorát vcházel do dveří. Říkal: ,Kam jdeš?’ Já nemohl říct, že jdu na výslech, to by se posral, to nešlo, že jo. Tak říkám: ,Ale, to jsou produkční z Gottwaldova, jdeme domlouvat nějaké natáčení.’ Oni koukali. Tak jsem s nimi vypadl a šel jsem do té Lucerny. Tam jsem vrátil ten lístek a jeli jsme na tu Bezpečnost. Přijeli jsme, přišli jsme do kanceláře. Ten první šel se mnou a tam seděl takový intelektuál, takový fešák, vousy měl, opravdu vypadal jako inteligent. Řekl mi, a to mám v paměti: ,Pane Lábus, co nám to děláte?’ ,To jsem se chtěl zeptat já vás.’ ,Víte, vy jste podepsal všechny ty petice.’ Já říkám – a koukal jsem mu do očí: ,Poslyšte, já znám pana Havla, už delší dobu. A to je tak slušný člověk. Neříkejte, že kdybyste měl tu petici před sebou, že byste to taky nepodepsal?’ A teď řekl větu, na kterou já do smrti nezapomenu: ,Víte, já jsem taky dělal do kultury.' To byl prostě pro mě vrchol, tohle. A teď začal ukazovat fotky, na kterých jsem byl, když jsem chodil na Palachův týden denně na ten Václavák. Já říkám: ,Aha, no, tohle je před kropením, tady to je už po kropení.’ A teď on se ptal: ,A vám nebude vadit, že nebudete hrát ve filmech?' ,V těch sračkách bych stejně nehrál,’ řekl jsem. Tak to on koukal. A potom mi říkal: ,No poslouchejte, vy jste podepsal těch Několik vět v divadle, Kdo to tam přinesl?' Já říkám: ,To už tam bylo, když jsem tam přišel, to podepsal úplně každý, že jo?’ A pak jsem zjistil, proč si mě tam zavolali. Blížil se 1. máj. A on se mě zeptal: ,Pane Lábus, vy s panem Kaiserem půjdete do průvodu?' ,Ne, já budu koukat na průvod v televizi.' To si oddechli. Oni měli strach. My jsme byli na vrcholu popularity, byly ty pořady Možná přijde i kouzelník. Oni měli strach, abychom v tom průvodu něco neprovedli. Kvůli tomu si mě tam pozvali. Když jsem řekl, že se na to budu koukat v televizi, tak se zklidnili a poslali mě domů.“

„To jsem byl ještě v Ypsilonce v Liberci. Mně zavolali z Barrandova, že se točí seriál Major Zeman. Já jsem nějaký díl už viděl, ze začátku to byly takové jako detektivky. ,No a tohleto, to je, pane Lábus, o únosu toho letadla.' Já jsem si to pamatoval. ,Takový jako thriller o únosu letadla.’ No dobře. Já jsem byl v Liberci a teď jsem přijel do Prahy. Scénář jsem měl doma, v Praze, a teď jsem pořád zkoušel v Liberci, měl jsem před premiérou nějaké hry. Do Prahy jsem přijel těsně před začátkem prvního natáčecího dne [seriálu Třicet případů Majora Zemana] v noci po představení. A teď už bylo hrozně hodin a já, debil, jsem si vůbec ten scénář nepřečetl. Jenom tu scénu výslechu na druhý den jsem se rychle naučil. Přišel jsem do Barrandova a jedna kolegyně říká: ,Víš, co točíme?' Já jsem podepsal smlouvu na Majora Zemana, o tom únosu letadla. Ona říká: ,To není jenom o únosu.' A já říkám: ,O čem to tedy je?' ,Oni to spojili s tou skupinou Plastic People.’ Říkám: ,Cože?!' Měl jsem už podepsanou smlouvu. Teprve pak jsem to začal celé číst. ,Ježíšikriste!’ Ale co jsem mohl dělat? Už jsem měl podepsanou smlouvu. Takhle to vlastně vzniklo.“