Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Labancz (* 1939)

• narozen 5. srpna 1939 v maďarské vesnici Bátorove Kosihy na území dnešního jižního Slovenska

• je maďarské národnosti

• v roce 1938 se rodná vesnice stala součástí Maďarska

• otec sloužil na konci války v maďarské armádě

• zažili protimaďarské represe po válce

• vyhnuli se odsunům zřejmě díky nemajetnosti a nízkému věku dětí

• odmítli reslovakizaci a hlásili se k maďarské národnosti

• Ladislav opakoval první třídu, aby se naučil slovensky

• do maďarské školy mohl začít chodit až po převratu 1948

• vystudoval maďarskou průmyslovou školu v Košicích

• vojenskou službu absolvoval u pracovní technické jednotky v Čechách v Bohosudově

• oženil se v Čechách, žil v Teplicích a od roku 1977 v Praze

Ladislav Labancz se narodil 5. srpna 1939 v maďarské vesnici Bátorove Kosihy ležící na území dnešního jižního Slovenska. Rodiče byli maďarské národnosti. Měl tři sourozence, rodina se živila soukromým zemědělstvím.

Rodná vesnice patřila pěti státům

Ladislav se narodil na území, které historicky poznamenaly komplikované mezinárodní vztahy. „Můj otec se narodil v roce 1905. Žil v Rakousku-Uhersku, Československu, Maďarsku, pak opět v Československu a nakonec na Slovensku. Žil v pěti státech a přitom ze své rodné vesnice nevytáhl paty,“ charakterizuje trefně okolnosti, s nimiž se musela maďarská národnostní menšina potýkat.

Podle vzpomínek pamětníka měla vesnice Bátorove Kosihy asi 3000 obyvatel a byla čistě maďarská. Ležela asi pět kilometrů od Dunaje, který zajišťoval úrodnou půdu, a celá vesnice se mohla živit zemědělstvím.

Narozen na krásném místě do špatné doby

V době, kdy se Ladislav Labancz narodil, bylo již Slovensko odtrženo od Čech, které coby protektorát Čechy a Morava okupovali Němci, a jeho rodná vesnice byla už rok součástí Maďarska, podobně jako Sudety patřily Německu. O odstoupení jižního území Slovenska Maďarsku rozhodla vídeňská arbitrážní jednání o maďarsko-československé hranici v listopadu 1938, kdy území jižního Slovenska obsadily čtyři maďarské brigády. Obyvatelstvo maďarské národnostní menšiny to dle vyprávění pamětníkových rodičů vítalo kvůli dřívější protičeské nacionalistické i nacistické propagandě. Návrat k Maďarsku chápali jako návrat do vlasti a osvobození zpod československé „nadvlády“.

Lépe se nám žilo, když jsme patřili k Československu

„Rodiče mi ale říkali, že se u nás žilo líp, když jsme byli součástí Československa než Maďarska,“ říká pamětník. Z války si pamatuje jen to, že vesnicí procházela fronta a asi šest neděl se tam střílelo. Dle vyprávění rodičů byla řeka tam, kde se Hron vléval do Dunaje, zbarvená krví tisícovky padlých mužů. 

„Pak také si vybavuji, že v zimě roku 1944 vojáci – nevím, jestli Rusové nebo Němci – strýcovi zabavili vola a uřízli mu hlavu, kterou nechali na dvoře. Tělo vola naložili na auto a odvezli. A my s bráchou, dva malí kluci, jsme v hlubokém sněhu tu hlavu táhli na řetězu a dotáhli ji k nám domů. Maminka to velmi uvítala, protože za války bylo velmi málo jídla. Údajně nás nějaký voják vyfotil, jak hlavu táhneme ve sněhu, ale bohužel fotku nemám.“

Ladislavův otec narukoval až ke konci války za maďarskou armádu. „Nevím, z jakých důvodů nemusel tak dlouho na frontu. Byl tam asi tři měsíce a konec války ho zastihl v blízkosti Vídně. Pamatuji, že když se vrátil domů, tak jako pamlsek nám z vojny přinesl takzvaná mejdlíčka.“

Jižní Slovensko opět součástí Československa

Po osvobození Slovenska Rudou armádou, armádou Rumunska a 1. čs. armádním sborem na jaře 1945 se jižní Slovensko stalo opět součástí obnoveného Československa. Nové hranice potvrdila Pařížská mírová konference, jež zamítla maďarské územní nároky.

„První poválečné roky nebyly pro Maďary žijící na Slovensku jednoduché. Vztahy mezi Slováky a Maďary byly vyhrocené. Československý stát odsuzoval Maďary, stejně jako nacisty a prováděl odsuny, většinou do Čech na práci nebo do Maďarska,“ vzpomíná pamětník na opatření, upravená poválečnými dekrety, jež uplatňovaly vůči Maďarům represe na principu kolektivní viny. Ti, kteří v době ohrožení Československa neprojevili dostatečnou loajalitu vůči ČSR, anebo ti, kdo za války sloužili v zájmu nacistů, ztratili občanství.

Rodiny Ladislava Labancze se žádné represe fatálně nedotkly. Se třemi nezletilými dětmi po válce odsunuti nebyli, což Ladislav vysvětluje tím, že vhodnějšími k odsunu do Čech byli práceschopní. Také nebyli dost majetní na to, aby po případném odsunu z jejich statků stát něco získal.

Maďarské školy nám zavřeli

Maďaři žijící na Slovensku se snažili v tomto společensky nestabilním období přizpůsobit novým podmínkám a přežít s co nejmenšími ztrátami. Část obyvatelstva, která se před válkou hlásila k maďarské národnosti, se začala přihlašovat k slovenské národnosti, děti navštěvovaly slovenské školy. Ostatně většina maďarských škol byla po válce uzavřena, takže pokud se rodiče přihlásili ke slovenské národnosti, nic jiného než chodit do slovenských škol dětem nezbylo.

Právě v tomto období plném nejistot, konkrétně na podzim roku 1945, nastoupil s dalšími dětmi do první třídy domácího vyučování k maďarské učitelce také Ladislav. Když měl v roce 1946 nastoupit do druhé třídy, čekalo ho nemilé překvapení…

„Do třídy přišla slovenská učitelka a promluvila na nás slovensky. My jsme ale slovensky neuměli ani slovo a nerozuměli jsme jí. Šla tedy pro ředitele, který přišel do třídy, o něčem se domlouvali a druhý den nám oznámili, že jsme zase první třída. Celá třída musela opakovat ročník, abychom se naučili slovensky. Mám tedy dvě první třídy.“

Poslovenštit se jim povedlo jen mé jméno

Reslovakizace se měla stát prostředkem pro snížení počtu obyvatelstva maďarské národnosti a původně měla pomoci Slovákům, kteří byli v předchozích obdobích pomaďarštěni, vrátit se zpět ke slovenské národnosti. Ke slovenské národnosti se však začali hlásit i Maďaři, aby se vyhnuli represím. V letech 1946–1949 zažádalo o reslovakizaci na 550 tisíc osob.

„My jsme byli vždycky Maďaři, a proto se rodiče ke slovenské národnosti přihlásit nechtěli, i když by z toho možná měli nějaké výhody. Z naší vesnice se jen málo lidí reslovakizovalo. Našim se nelíbilo, že je to tak násilné, nás soudili jako nacisty, a přitom Slováci sami s nacisty spolupracovali. Akorát po válce ze sebe všichni začali dělat partyzány,“ říká pamětník, který se mimochodem původně jmenoval jinak. „Křtěný jsem Lászlo, ale co jsem začal chodit do školy, začali mi na vysvědčení psát slovenské jméno Ladislav. To se pak objevilo i v mé občance, kterou jsem dostal v patnácti letech, a už to tak zůstalo.“

Rodný jazyk nám vrátili po únoru 1948

Po převzetí politické moci komunistickou stranou v únoru 1948 nově nastolený režim posunul otázky národnostních menšin do nové polohy. Nejpodstatnějším důvodem změny politiky vůči maďarskému obyvatelstvu byl tlak Sovětského svazu na urovnání vztahů mezi Československem a Maďarskem, protože oba státy se staly součástí východního bloku. I když nedůsledně, přece jen začala postupná náprava způsobených křivd. Například byl přijat zákon o navrácení československého státního občanství, bylo rozhodnuto o postupném návratu osob odsunutých na práce do Čech v letech 1945–1948 a byla ukončena výměna obyvatelstva mezi Československem a Maďarskem.

Znovu se také začaly otevírat paralelní maďarské třídy na slovenských školách a následně rovněž začalo vyučování v maďarském jazyce v nově otevřených maďarských školách, což uvítal i Ladislav Labancz, který v roce 1950 začal opět navštěvovat maďarskou školu.

„Vzpomínám, že v tom roce 1950, když se zase mohlo mluvit maďarsky, vybrali mě učitelé mezi pěti kluky a holkami, abychom na nějaké schůzi zazpívali maďarské lidové písničky. My děti jsme na tom nic zvláštního neviděly, ale pamatuji, jak dospělí tleskali a prožívali to jako něco důležitého.“

Češi nás přijímali lépe než Slováci

Na počátku 50. let byli Labanczovi nuceni vstoupit do JZD, ale zůstali apolitičtí. Starali se o hospodářství a politiky se stranili.

Ladislav v roce 1959 dokončil pomaturitní nástavbu na maďarské průmyslové škole v Košicích a pak dostal umístěnku ve Strojní a traktorové stanici v Humenném, kam však nenastoupil. Mnohem více ho lákaly Čechy. Když se dověděl, že je možnost práce v děčínské pobočce podniku Koh-i-noor, napsal tam a k velké radosti ho přijali. „Přestup do Čech nebyl tak úplně snadný. Česky jsem moc nerozuměl, a když jsem měl něco říct na poradě, měl jsem problém mluvit spatra,“ vzpomíná pamětník. Na druhou stranu se ale v Čechách cítil lépe, protože nepociťoval nesnášenlivost, která byla na Slovensku vůči Maďarům historicky zakořeněná.

„Ne že bych na Slovensku zažíval osobně nějaké otevřené konflikty, ale přece jen ta společenská atmosféra byla laskavější. V Čechách nikdo s mou národností neměl problém, a to ani na vojně, kde jsem byl u PTP v Bohosudově.“

Ladislav sloužil v letech 1960–1962, kdy už byly PTP šest let oficiálně zrušeny (pomocné technické prapory, v nichž se zacházelo s vojíny jako s trestanci a jež sloužily jako trest pro politicky nespolehlivé, byly zrušeny v roce 1955), avšak národní hospodářství si na levnou a rychle nasaditelnou vojenskou pracovní sílu zvyklo a nadále ji vyžadovalo. Vojenské pracovní jednotky tak nadále fungovaly, zejména v oblasti stavebnictví či hornictví. „Nevím, jestli jsem byl u PTP kvůli původu, ale stejně jsme nebyli praví pétépáci. Neměli jsme černé výložky, a dokonce jsme dostali 40 procent výdělku, zbytek nám strhli za stravu a ubytování. Byli tam kluci, kteří do civilu i něco ušetřili,“ vzpomíná pamětník.

Na svou národnost jsem hrdý

V Čechách už Ladislav zůstal, protože zde našel svou životní lásku. Usadili se v Teplicích a založili rodinu. Pracoval jako technolog-konstruktér, později jako vedoucí závodu. Přestože cítil tlaky, aby vstoupil do KSČ, nikdy to neměl v úmyslu. „Snažil jsem se režimu nesloužit. Sledoval jsem Svobodnou Evropu a měl jsem výhodu v tom, že jsem ji mohl poslouchat v maďarštině, protože maďarské vysílání se nerušilo,“ říká pamětník. V roce 1977 se s rodinou přestěhoval do Prahy, kterou už díky rodinným vazbám považuje za svůj domov, a ačkoliv je hrdý na svůj národ, v Maďarsku by žít nechtěl.

„Češi přijímali a myslím, že stále přijímají, Maďary lépe než Slováci, protože naše vzájemné vztahy nejsou historicky zatížené. Mezi Slováky a Maďary je stále určitá rivalita. Vidím to i na sobě. Ve fotbale fandím Čechům a ne Slovákům. Národovectví na sobě ale poznám podle toho, že když hrají Maďaři, fandím vždycky Maďarům,“ uzavírá své vyprávění Ladislav Labancz.