„Myslím, že to bylo tím, že už to lidi nemohli vydržet. Myslím, že každý, kdo byl nespokojený, kdo už měl dost veškeré té nespravedlnosti, páchané na kubánském lidu, vyšel do ulic. Myslím, že to bylo upřímné. Bylo nám řečeno, že ty lidi za to platili zvenku, ale tolik lidí, že by někdo zaplatil tolik lidí? Je absurdní věřit, že všichni tito dospělí, všechny tyto děti, a všichni tito intelektuálové uvěznění za tytéž demonstrace byli někým zaplaceni. A vláda zareagovala odplatou. Díaz-Canel řekl, že každý, kdo podporuje revoluci, musí vyjít do ulic a těmto demonstracím čelit. A taky vyšel. Policie pak šla do ulic v civilu, aby zmlátila ty demonstrující, kteří jediné, co dožadovali, byly odpovědi a svoboda. Vzali taky mladé lidi, kteří byli v aktivní vojenské službě, a poslali je mlátit své bratry a své sousedy. A byli schopni takových krutých věcí, jen aby ublížili lidem za to, že si dovolili říct: „Podívejte, už toho mám dost, potřebuji odpověď.”
„Miluji Kubu. Ale přál bych si ji vidět svobodnou, přál bych si ji vidět nezávislou. Svobodnou od komunismu, svobodnou od socialismu, protože ty situaci žádné země neřeší, nepřináší žádný pokrok – nepřináší ani radost, ani štěstí. Místo toho rozdělují, přináší problémy a způsobují utrpení každý, každičký den.”
"From the early childhood cycle, they are indoctrinating you with a Marxist-Leninist, Martí's and Fidel's doctrine. From the slogan... Each symbol has a meaning, and from the time you are a child, they are already indoctrinating you with a communist doctrine, a socialist doctrine."
„Řeknu ti, že s Kubou to jde z bláta do louže a z louže do ještě hlubší louže. A nezdá se, že by existovalo nějaké řešení, jakože nezdá se, že by existoval někdo, kdo by to všechno dokázal spravit. Situace na Kubě je kritická, opravdu kritická. Pokusím se ti to vysvětlit všemi slovy co mám. Vláda, co je teď, která to převzala po té předchozí, která taky byla špatná… Myslím, že si s Kubou dělají, co chtějí. Je to začarovaný kruh nekončící bídy, zneužívání, hrubého jednání s lidmi – vším, co dělají, se kubánskému lidu vysmívají do obličeje.“
Erislandy La Rosa Claro se narodil v roce 1990 v Guantánamo a dětství prožil v nepříliš oblíbené čtvrti zvané España Chiquita, obklopen hladem, chudobou, sociálními problémy a násilím. Od dětství byl pravidelně brán do katolického kostela, ale ve 25 letech se stal křesťanem. Na vlastní kůži poté zažíval útlak víry na Kubě a vládu prezidenta Díaze-Canela obviňuje ze sklonu k čarodějnictví. Erislandy svým aktivismem upozorňuje na současné problémy na Kubě, jako jsou např. násilí mládeže, či užívání alkoholu a tabáku. Jeho sny byly na Kubě tak utlačeny, že se z ostrova rozhodl emigrovat.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
