Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Kvapilová (* 1960)

• narozena 1. července 1960 v Olomouci

• měla pět sester

• tatínek Miroslav Tělupil strávil pět let v komunistickém žaláři

• maminka Olga Tělupilová byla dvakrát vyhozena z práce z politických důvodů

• v srpnu 1968 rodina málem emigrovala za strýcem do Ameriky

• pamětnice vystudovala gymnázium ve Šternberku a Školský ústav umělecké výroby v Praze

• v listopadu 1989 se zúčastnila svatořečení Anežky České v Římě

• její manžel Tomáš Kvapil byl náboženský disident a porevoluční politik

• podílel se na třetí obnově Junáka

• měli spolu pět dětí

• v roce 2009 utrpěl Tomáš Kvapil krvácení do mozku a byl trvale ochrnutý

• Olga Kvapilová o něj 14 let pečovala až do jeho smrti v roce 2022

• v roce 2024 žila v Olomouci

Když v roce 1951 zatkla tajná policie Miroslava Tělupila, jeho novopečená těhotná manželka Olga několik týdnů netušila, kde je, a trvalo dlouho, než se jim podařilo navázat alespoň písemné spojení. V mezičase se narodila jejich první dcera Anna. O miminko se starala babička. Maminka musela brzy po porodu zpátky do práce, aby rodinu uživila. Pracovala v té době jako asistentka na lékařské fakultě a místo se jí podařilo udržet ještě několik let po manželově zatčení díky kuriózní neznalosti univerzitního kádrováka. Do povinných formulářů Olga Tělupilová pravdivě uváděla, že manžel pracuje v NTP (Nápravném táboře Jáchymov). Dotyčný zkratku neznal a myslel si, že se jedná o jeden z mnoha národních podniků. Skutečnost, že Miroslav Tělupil je politickým vězněm, nakonec přece jen vyšla najevo a maminka Olga po vyhazovu z univerzity odešla učit na střední zdravotnickou školu. “Mám doma schovanou korespondenci rodičů z těch let. V těch dopisech je svědectví veliké lásky, ale taky veliké bolesti,” vypráví pamětnice. Vzpomíná také na maminčiny a sestřiny cesty za tatínkem. Návštěvy obnášely dlouhé, náročné a občas také neúspěšné jízdy vlakem. “Jezdily přes noc. Na spoje čekaly v nevytopených čekárnách a ještě se třeba stalo, že je tam za nevhodné chování odsouzeného vůbec nepustili,” vypráví. Tatínka podmínečně propustili po pěti letech v roce 1956.

Něhu nám zprostředkoval tatínek

Olga Kvapilová, rozená Tělupilová, se narodila 1. července 1960 v Olomouci jako čtvrtá ze šesti dcer. Maminka Olga, rozená Kristenová, vystudovala medicínu na lékařské fakultě, kde pracovala jako asistentka, dokud ji v 50. letech z kádrových důvodů nevyhodili. Tatínek Miroslav Tělupil byl profesor filozofie a teologie, bohém, skalničkář a politický vězeň z 50. let. V jejich malém bytě na Hálkově ulici v Olomouci, kde rodina bydlela i s babičkou, nebylo nikdy smutno. Holky Tělupilky, jak šestici sester přezdívali známí, byly hudebně nadané a měly rády společnost. Nejstarší Anna se narodila v roce 1951 během tatínkova pobytu v kriminále. Ostatní sestry přišly na svět v rychlém sledu po jeho návratu v roce 1956. Nejprve Marie, potom Zdislava, Olga, Eva a nejmladší Hedvika. 

Rodinný život Tělupilových se v mnohém vymykal tehdejším konvencím. Byli věřící a s krátkými přestávkami v letech nejtvrdších represí také politicky angažovaní. Manželský pár rodičů navíc vybočoval ze stereotypního rozdělení partnerských rolí. “Maminka byla ta praktická. Spravila a ušila, co mohla. Něhu a přítulnost nám zprostředkoval tatínek,” vzpomíná Olga Kvapilová a pouští se do vyprávění tatínkova dramatického životního příběhu. 

Zachovej řád, a řád zachová tebe

Miroslav Tělupil se narodil na Slovácku do rolnické rodiny. Ve čtyřech letech mu krátce po porodu bratra zemřela maminka. Okolo devátého roku utekl od otce a jeho nové ženy k tetičkám, které vychovávaly jeho mladšího bratra. “Nikdy o tatínkovi a maceše nemluvil špatně, ale byla tam tato epizoda, takže si myslím, že to měl těžké,” hodnotí tatínkovo dětství pamětnice. V 15 letech odešel studovat do slovenské Nitry na klášterní školu verbistů a začal si tím plnit svůj sen o misionářské činnosti. “Tetičky ho za vzděláním pustily ve chvíli, kdy by jim po letech života v chudobě mohl začít vracet jejich obětavou péči. Byl jim za to celý život vděčný.”

V průběhu studia onemocněl tuberkulózou, která mu znemožnila školu dokončit. Po vyléčení se dostal nejprve do Prahy, kde pracoval v nakladatelství. Po skončení druhé světové války odešel do Olomouce, kde studoval filozofii, sociologii a psychologii. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Olgou Kristenovou a zapojil se do organizace Společenství. Jednalo se o duchovní sdružení, které si kladlo za cíl duchovní i kulturní obrodu národa. Angažoval se i v práci s dělnickou mládeží. Oženil se v roce 1950 a půl roku po svatbě byl zatčen a po roce stráveném ve vazební věznici odsouzen jako špion Vatikánu a rozvraceč socialistického zřízení k deseti letům vězení. Před zatčením ještě stihl udělat státnice, ale k obhajobě disertační práce už ho nepustili. Byl vězněný v Praze na Ruzyni, v Brně, v Leopoldově, ale nejdelší dobu strávil v uhelných dolech ve Rtyni. Na dobu svého věznění, stejně jako na všechno ve svém životě, nevzpomínal ve zlém. V komunistických lágrech měl možnost setkat se s řadou zajímavých osobností, studovat teologii a filozofii. Blíže neurčitou dobu strávil také na samotce, kterou přežil ve zdraví díky pevnému řádu. Jeho motto bylo Serva ordinem et ordo servabit te – Zachovej řád, a řád zachová tebe. “Myslím, že si to takhle musel vědomě nastavit, protože povahou měl blízko spíš k bohémské rozevlátosti,” popisuje tatínka pamětnice. Na samotce několikrát denně cvičil a přeříkával si akademické přednášky. Dohromady strávil ve vězení pět let. 

Dovolená za babku

Po propuštění mohl Miroslav Tělupil pracovat jen manuálně. Vystřídal několik zaměstnání, až skončil v továrně na výrobu panelů v Olomouci. “Je paradoxní, že člověk, kterému doktoři ze zdravotních důvodů nedoporučili stát se misionářem, nakonec celý život těžce fyzicky pracoval,” hodnotí Olga Kvapilová. Na tatínka vzpomíná s velkou láskou. “Byl nesmírně sečtělý. Hodně nám vyprávěl. Po večerech nám převyprávěl mnoho klasických děl francouzské literatury. Když jsem později sama četla originály, zdaleka se mi nelíbily tolik, jako když nám je vykládal on,” směje se. Po tatínkovi zdědila bohémskou povahu a výtvarný talent. Lásku k umění předával tatínek všem svým dcerám.

Početná rodina neměla navzdory maminčině odborné pozici lehkou finanční situaci, přesto si dokázali poradit a zařídit dcerám pestrý program. Tatínek Miroslav miloval skalky, ale na jejich malé zahrádce na ně nebyl prostor. Domluvil se proto v nedaleké školce, kterou navštěvovala jeho děvčata, a několik jich na školní zahradě vytvořil a pečoval o ně. Školka patřila Československým státním drahám a panu Tělupilovi se každoročně odměnila prázdninovou čtrnáctidenní okružní jízdenkou pro celou rodinu. Pak už stačilo jen sehnat ubytování na nějaké faře nebo u početných známých a levná dovolená pro osmičlennou rodinu byla hotová. “Nejčastěji jsme jezdili na Slovensko do hor. Maminka nám ušila spacáky. Vezli jsme remosku, kytary a často taky pár kamarádek. Šest dětí bylo rodičům málo, směje se Olga Kvapilová. První kroky v cílové destinaci vedly vždycky do kostela. “Pomodlit se, ale také si prohlédnout architekturu a sakrální umění. Tatínek u toho přednášel, a to byla cesta, jak nám zprostředkovat kulturní vzdělání.” 

V symbióze se spolupracovníky StB

Po tatínkově návratu z vězení se také obnovila činnost Společenství, za kterou byl zavřený. On sám už se v něm z bezpečnostních důvodů neangažoval, jeho roli přebrala maminka Olga. “Scházelo se u nás mnoho lidí. Povídali si, přednášeli a my děti jsme mohly být u toho. Pro nás to byli strýcové a tety, jejichž návštěvy jsme milovali. Byli k nám velmi vstřícní, často jsme společně hráli divadlo nebo zpívali,” vzpomíná na bohatý společenský ruch v jejich domácnosti Olga Kvapilová. Vše se odehrávalo v domě na Hálkově ulici, který rodině patřil a kde pamětnice žije dodnes (2024). Za socialismu mohla rodina obývat jen malý byt v horním patře. Do spodního bytu dostali přidělené nájemníky, kteří byli spolupracovníky tajné policie. Olga Kvapilová jejich totožnost zná, ale nechce je jmenovat. “Nikdy nám neškodili. Měli jsme pěkné vztahy, i když jsme věděli, co jsou zač. Po revoluci jsem viděla v archivech, co o nás hlásili, a šlo z toho poznat, že říkali jen to nezbytné minimum, aby nás nijak nepoškodili,” vysvětluje. 

Do Ameriky

Olga Kvapilová nastoupila nejprve na Základní školu Hálkova, od třetí třídy navštěvovala stejně jako všechny starší sestry jazykovou školu na Poděbradce. Tady taky prožila rok 1968, který jejich rodině přinesl první zahraniční zkušenosti, ale také dilema emigrace. Maminčin bratr, strýc Jiří, rozvážel v létě roku 1949 na motorce po farnostech „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“. Jednalo se o pastýřský list, jehož přečtení se komunisté snažili všemožně zabránit. Tajná policie se tenkrát pokoušela zastavit i strýce Jiřího. Podařilo se mu ujet a impulzivně se rozhodl utéct přes hranice. Dostal se do Ameriky, kde založil rodinu i malou úspěšnou firmu. O prázdninách roku 1968 se mamince Olze Tělupilové podařilo získat vízum, a mohla tak bratra poprvé po 20 letech navštívit. Pamětnice vzpomíná na nadšené dopisy, ve kterých holčičkám popisovala, že bydlí ve vile s bazénem, kde se každé ráno koupe. Pro děti vyrůstající v socialistickém Československu to byl nepředstavitelný luxus. Euforii z opětovného shledání i objevování životních standardů Západu ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. “Pamatuji si, že jsem ráno vstala a ještě v pyžamku přišla do kuchyně,” vypráví pamětnice. “Babička seděla u rádia, hrála hymna a ona plakala.”

Následovaly intenzivní pokusy spojit se s maminkou a domluvit, jak s nastalou situací naložit. Strýc Jiří maminku přemlouval, ať tatínek s dcerami přijede za nimi, že se o všechny v Americe postará. Jediný háček představovala babička trpící silnou cukrovkou, která už se na podobnou cestu necítila. Nakonec se ujednalo, že maminka se vrátí, s babičkou se rozloučí a celá rodina odcestuje společně. “Chodili jsme vyhlížet rychlíky z Prahy. Nevěděli jsme, kdy přesně maminka dorazí,” vzpomíná na dobu omezeného telefonování Olga Kvapilová. Následný rodinný odjezd si pamětnice ve vzpomínkách neuchovala a příběh zná jen z vyprávění sester. Seděli ve vlaku a mířili do Rakouska. Jak se souprava blížila k hranicím, sledovali z okna houstnoucí provoz na silnici. Výjev aut naložených veškerým osobním majetkem a směřujících k hraničnímu přechodu přiměl Miroslava Tělupila na poslední chvíli couvnout. “Tatínek viděl, kolik lidí odchází, a cítil zodpovědnost za československý národ. Musel se vrátit.”

Západ nebyl jen pohádka

Olžina nejstarší sestra Anna byla v té době také v zahraničí. S katolickou mládeží vycestovala do Říma a po událostech 21. srpna byla rozhodnutá v Itálii zůstat. Červený kříž tehdy umožňoval rodičům, jejichž nezletilé děti se z jakéhokoli důvodu nacházely po okupaci v zahraničí, vycestovat pro ně. Toho využila i maminka Olga Tělupilová a nejstarší dceru přivezla domů. Z rozhodnutí rodičů tak nakonec všech šest sester dospívalo v normalizačním Československu. “Rodiče nebyli naivní. Věděli, že Západ není jen pohádka, bohatství a svoboda. Měli o sestru strach. Nevím, jak bych se v jejich roli zachovala já. Možná stejně,” hodnotí tehdejší události Olga Kvapilová. Ona sama byla ještě příliš malá na to, aby si představila, jak moc jinak se její život mohl odehrávat, a později už ji to netrápilo. Po základní škole pokračovala na gymnáziu ve Šternberku, které bylo proslulé benevolentnějším přístupem k žákům s politickými škraloupy v kádrových posudcích. Na školu chodilo mnoho jejích známých z katolických kruhů. Kromě školy se tato mládež družila i v olomouckých farnostech a na tajných skautských táborech, kde se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Tomášem Kvapilem. “V létě jsme jezdili na brigády opravovat kostely. Kromě práce jsme tam měli i společný program a věnoval se nám místní kněz,” popisuje pamětnice. Jedna z těchto brigád přinesla mamince Olgy Kvapilové druhý vyhazov z práce. 

Za pohlavky stížnost

V roce 1972 probíhala jedna z těchto brigád v obci Oskava. Olga Kvapilová byla v té době ještě příliš mladá, ale mezi účastníky byla jedna z jejích sester, která navštěvovala stejnou zdravotní školu, na které učila jejich maminka. Sestra s sebou vzala také několik svých spolužaček. Během brigády došlo k dopravní nehodě, kterou přijela vyšetřovat policie. Mládež se musela legitimovat a vyšlo najevo, že jsou z jednoho města a vícero děvčat dokonce z jedné školy. Maminka Olga Tělupilová byla nařčena ze špatného vlivu na žákyně a ze školy musela po dlouhých letech odejít. “Pracovala potom v biochemické laboratoři s doktorem Kubínkem na výzkumu hořčíku. Měla tam klid a lepší peníze, takže nakonec to bylo vlastně dobré,” pokračuje ve vyprávění pamětnice. Událost odstartovala také politické angažmá zmiňovaného Tomáše Kvapila, který se akce účastnil. “Tenkrát tam došlo k výslechům a Tomáše při nich zpohlavkovali. Nenechal se a napsal svou úplně první z řady oficiálních stížností,” nastiňuje budoucí vývoj Olga Kvapilová. 

Právo samostudiem

Otec Tomáše Kvapila byl právník, který svou profesi nemohl z politických důvodů vykonávat. Syn Tomáš by rád šel v jeho stopách, právo ho zajímalo, ale se svým posudkem neměl šanci se na obor dostat. Znalost práva začal rozvíjet samostudiem a využíval ji při konfrontacích s policií i při sestavování oficiálních stížností. Později byl zapojen do tisku náboženského samizdatu v Olomouci. Daně Vaňkové pomáhal sepsat řeč pro soudní stání s jejím tehdejším manželem Michalem Mrtvým. V té době už byl ženatý s Olgou Kvapilovou a měl dva syny. Dvojice se vzala po několikaleté známosti v roce 1981. Olga Kvapilová měla před sebou poslední rok studia na Školském ústavu umělecké výroby v Praze a Tomáš Kvapil ho strávil na vojně. Mladý manželský pár se potom usadil v Olomouci. Tomáš Kvapil pracoval ve výpočetním středisku továrny na obráběcí stroje. Olga Kvapilová byla s dětmi v domácnosti. 

Poslední zabavená kniha na území Československa

“Všemožně jsme se angažovali. Podepisovali jsme petice, třeba tu za propuštění Augustina Navrátila. Chodili jsme na soudy i na lokální demonstrace,” vzpomíná pamětnice. Charta 77 se jim také dostala do ruky, ale rozhodli se nepodepsat, aby neohrozili své aktivity spojené s vydáváním zakázané literatury. V listopadu 1989 se spolu zúčastnili svatořečení Anežky České v Římě. Jejich v té době už tři děti pohlídala babička a oni se s dalšími třemi příbuznými vydali do Itálie autem. Stejně jako mnoha jiným jim učarovala hojnost demokratického světa i pocit absolutní svobody. Olga Kvapilová navíc poprvé na vlastní oči viděla umělecká díla, o kterých jí s vášní a erudicí vypravoval tatínek. “Přiznám se, že jsem promeškala audienci u Svatého otce, protože jsem se dostala do vatikánských muzeí a úplně jsem ztratila pojem o čase,” směje se.

Na zpáteční cestě se od příbuzných oddělili ve Vídni, kde se setkali s mužem, který zajišťoval import náboženské literatury do Československa. “Jmenoval se Wolfgang, ale pravděpodobně to bylo jeho krycí jméno. Nikdy už jsem s ním potom nepřišla do kontaktu,” upřesňuje pamětnice. Wolfgang jim nabalil plné batohy knih a oni se vlakem vypravili domů. Pohraniční kontrola jim nařídila batohy vybalit a knihy se rozhodla zabavit. “Tomáš se s nimi hádal a uhádal to na jediný zabavený titul – „Síla slabých a slabost mocných“ od Antona Hlinky. Navíc trval na tom, že chce vše zaprotokolovat.” Pohraničníci dělali obstrukce, ale nakonec je vyvedli z vlaku do kanceláře, kde vše sepsali. “Lidé v čekajícím vlaku na nás mávali z okýnek a povzbuzovali nás. Myslím, že to byla poslední zabavená kniha v Československu,” říká Olga Kvapilová. Psal se 17. listopad 1989. 

Tatínkovy ideály

Po revoluci založil Tomáš Kvapil skautské středisko Jana Boska, které funguje dodnes. Stal se členem Občanského fóra a působil ve vedení města Olomouce. “Byl vůdčí typ a zároveň cítil odpovědnost za budoucí směřování celé země. Vybojovali jsme si demokracii, tak bylo záhodno začít se na ní podílet,” vysvětluje motivaci pro vstup do politiky Olga Kvapilová.

Tomáš Kvapil si už jako pracující otec doplnil k technickému vzdělání také právo na právnické fakultě v Brně a od angažmá v komunální politice se dostal do Poslanecké sněmovny, kde krátce působil i jako ministr pro místní rozvoj. Manželé spolu měli pět dětí. Rodiny Olgy Kvapilové se dotkly i porevoluční restituce. Tatínek Miroslav Tělupil byl v poválečných letech správcem chalupy v Beskydech na Gruni, která patřila dominikánskému řádu. V té době se tam sjížděla kulturní a náboženská elita. Na akademických týdnech, které dominikánský řád pořádal, přednášely takové osobnosti jako Jan Zahradníček nebo Jakub Deml. Když se na začátku 50. let schylovalo ke konfiskaci církevního majetku, přepsali řeholníci nemovitost na Miroslava Tělupila. Netušili, že ho režim za necelý rok zavře a majetek zabaví. Během totality patřil objekt uhelnému dolu Hlubina, který z malé roubenky vystavěl velikou podnikovou chatu. Vedení dolu vysoudilo milionové odškodné, které do přestavby objektu investovalo a které podmiňovalo restituci. Dominikánský řád potřebnou sumu neměl a o majetek nestál. Miroslav Tělupil se obrátil o pomoc do Německa. “Napsal asi 250 dopisů různým náboženským organizacím a ty peníze se sešly,” vzpomíná Olga Kvapilová. “Důl Hlubina se s restitucí ani tak nechtěl smířit a před předáváním objekt nesmírně zdevastovali.” Vzpomíná na holé pokoje, rozbitá okna i vytrhanou elektrotechniku. Miroslav Tělupil se pustil do oprav zničeného stavení a založil sdružení Most a cesta, které mělo tvořit mosty mezi různými národnostmi, náboženstvími i denominacemi a které potom na chatě sv. Josefa, jak místo pojmenoval, působilo. “Tatínek měl vždycky velké ideály, ale šel si za nimi,” usmívá se pamětnice. 

Správně vidíme jen srdcem

Na přelomu milénia začala Olga Kvapilová po mnoha letech péče o vlastní děti pracovat ve škole pro děti se speciálními potřebami, kde vyučovala keramiku. V roce 2009 utrpěl její manžel Tomáš mozkovou příhodu. Po dlouhých měsících v kómatu se probral, ale navzdory intenzivní rehabilitaci se nikdy nevrátil do plného duševního zdraví. Měl zasažené centrum vůle, řeči a logického myšlení a do konce života se pohyboval na vozíku. Manželka Olga Kvapilová se o něj sama 14 let starala. Tomáš Kvapil zemřel v listopadu 2022 na zápal plic. “Na společenském žebříčku jsem zažila strmou trajektorii na obě strany. Od komunistické perzekuce přes politickou smetánku až mezi ty nejposlednější jako osoba pečující o handicapovaného,” reflektuje své životní zvraty. Celým životem ji provázela víra v Boha a láska k bližním, což se odráží i v jejím vzkazu příštím generacím: “Láska všechno překoná a správně vidíme jen srdcem.”

V roce 2024 měla Olga Kvapilová pět vnoučat a žila v Olomouci.