Olga Kvapilová

"Maminka byla v Americe. Psala nadšené dopisy, že konečně poznala bratrovy děti a svou švagrovou. Já si pamatuju, jak psala, že bydleli ve vilce a že měli na zahradě bazén. To pro nás bylo úplně nepředstavitelné! A že vždycky hupne ráno do bazénu. Maminka, která milovala plavání, to pro ni bylo úžasné, a jiné úžasné věci. Stalo se, že přišel 21. srpen. Já jsem byla doma. Nepamatuju si na ostatní sestřičky, ale pamatuji si, že jsem ráno vstala a ještě v pyžamku jsem šla do kuchyně a vidím, že babička sedí u rádia, tam se něco vypráví, potom zní hymna a babička pláče. Ptala jsem se, co se stalo, a babička říkala, že se bojí, že bude válka. To je takový můj nejdramatičtější vjem z té doby. A potom nastala velmi dramatická doba, protože když se tatínek vrátil z práce, snažil se kontaktovat maminku. Mobily nebyly, telefony jsme taky neměli, takže na poštu. Na poště to vypadalo tak, že tam byly tři budky a spojovatelka. Když jste jí nahlásili to číslo, kam chcete volat, tak za nějakou dobu vás zavolala do té budky. Čekalo tam už spoustu lidí. Šli jste do té budky a tam se přes škvrčení a sýpání ozval hlásek kdesi daleko. Teď všichni řvali do toho telefonu, protože neslyšeli, jenže vedle byla další budka, takže to rušilo a navíc to slyšeli všichni na té poště. Ale alespoň se mohli slyšet, domluvili se a situace byla taková, že maminčin bratr Jirka říkal mamince: 'Řekni Mirkovi, ať sbalí děvčata, a přileťte sem, já se o vás postarám.' Maminka byla lékařka, tak říkal: 'Ty bys našla práci hned a tatínkovi něco najdu. Můžete zatím bydlet tady. Ale jste oba mladí, šikovní, tak to dobře dopadne, hlavně jeďte pryč, protože víme, co může nastat.' Ta nadějná doba, kdy jsme se nadechli a všichni pookřáli, byla pryč."

"Byl dlouho na samotce. Nevím, jak dlouho, ale myslím, že to bylo pár měsíců. A říkal, co ho zachránilo, že si udělal takový pevný rozvrh ve vězení. Měl celu, pár metrů. Ale každé ráno vstal, pomodlil se, měl rozcvičku. Potom si přeříkával nějakou přednášku, jako kdyby mluvil ke studentům. Potom si zase zacvičil, pokud to šlo. Zpíval si a měl takový pevný řád. Tatínek měl takové heslo: 'Serva ordinem et ordo servabit te' – 'Zachovávej řád, a řád zachová tebe'. Ale myslím, že to bylo proto, že on byl naopak bohém. Byl takový velice otevřený k lidem, vstřícný. Dovedl si povídat jak se starou babičkou, tak s někým vzdělaným na teologické nebo filozofické otázky. Vždycky byl velice otevřený, srdečný a byl takový, že ho ten řád držel. Že si to musel uvědomovat. Jinak byl totiž veliký improvizátor. Nebál se improvizace a dovedl být systematický a mít ten řád, a zároveň byl člověk otevřený všemu."