Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Generálmajor v.v., Doc. Ing., CSc. Oldřich Kvapil (* 1918  †︎ 2011)

• narozen 12. 11. 1918 v Rovensku pod Troskami

• 1937 - vstup do armády, 44. pěší pluk v Liberci

• 12. 8. 1939 - útěk z protektorátu do Polska

• 1939 - protiletadlová obrana Tarnopole v rámci polské armády

• 1939-1941 - internace v Sovětském svazu

• členem tzv. oranské skupiny

• od února 1942 v Buzuluku

• škola pro důstojníky v záloze

• 1943 - velitelem čety u Sokolova, u Kyjeva

• v bojích u obce Rudá ohlušen granátem

• 1944 - boje u Bílé Cerekve, Buzovky aj.

• březen 1944 - únor 1945 - náčelníkem štábu 2. praporu 1. brigády a zástupcem velitele 2. praporu v 1. brigádě

• velitelem 2. praporu 1. brigády v Machnówce

• od února 1945 zástupcem náčelníka operačního oddělení 4. brigády v bojích na Slovensku a na Moravě

• po válce vystudoval Válečnou školu, učil na Vojenské akademii ve Vyškově

• 1. 5. 1975 byl z armády propuštěn, pracoval jako dělník

• je dodnes velice kontroverzní osobností (viz. přepis)

• zemřel 1. ledna 2011 v Praze

Oldřich Kvapil se narodil v Rovensku pod Troskami v Českém ráji dne 12. 11. 1918. Bydlel a vyrůstal se svými dvěmi sestrami, Fandou a Annou, na Příhoně v chudé čtvrti přezdívané Betlém. Otec Oldřicha Kvapila byl ševcem a patřil do skupiny místních zvoníků. V místě svého narození chodil do školy, ale už od patnácti let vyrůstal bez rodičů. V životě generála Oldřicha Kvapila je paradoxní, že po úmrtí svých rodičů vyrůstal u tety a jejího německého manžela v Rychnově u Jablonce nad Nisou v německém prostředí. Oldřich Kvapil se vyučil číšníkem, pracoval v Nádražní restauraci v Železném Brodě, po konfliktu v zaměstnání byl zaměstnán jako číšník v Poděbradech, krátce i jako pomocná síla na poště. V roce 1937 vstoupil do armády, absolvoval poddůstojnickou školu a poté se dostal do 44. pěšího pluku v Liberci. Až do svého úmrtí byl Oldřich Kvapil jedním z posledních žijících válečných veteránů, kteří sloužili v předválečné československé armádě.

Rozpuštění armády v roce 1939

Jako voják zažil rozpuštění československé armády: „Tam jsem prodělal rok 1938 a 1939. A po ústupu z hranic na podzim roku 1938 jsem dokončil svou vojenskou službu až do rozpuštění armády v Turnově. V Turnově jsem byl zařazen jako pomocník výkonného rotmistra u roty A. Měl jsem záložní klíče od zbrojního skladu, které jsme po příchodu Němců neodevzdali, a 18. března jsme ten sklad vykradli. Kdo u roty zůstal, a pokud měl zájem, tak každý dostal pistoli a sto nábojů. Já sám jsem si vzal dvě pistole a dvě stě nábojů. Mimo to jsem tam sebral několik pušek, co chtěl velitel roty. Byl nebožtík, protože Němci ho popravili, nadporučík Půst. [Sebral jsem] několik pušek a kulomet a do toho hodně nábojů.“

Rozhodnutí opustit protektorát

Po rozpuštění armády pracoval v Křinci u Nymburku na pile, ale jelikož se ve stejném místě nacházelo také několik dalších kamarádů z armády, padlo rozhodnutí opustit protektorát. Mnoho lidí o útěku uvažovalo, ale nakonec obsazenou vlast z nejrůznějších důvodů neopustili: „Všichni jsme nenáviděli německý fašismus[1] a chystali jsme se, že půjdeme do odboje, poněvadž už v dubnu roku 1939 se u nás objevily zprávy o tom, že se v Polsku začíná vytvářet zahraniční československá armáda pod velením generála Prchaly. My jsme tenkrát o Prchalovi věděli velmi málo, jen jsme věděli, že to byl náš velitel na tehdejší Podkarpatské Rusi, a věděli jsme, že jediné tyto jednotky, které mu podléhaly, bojovaly proti Maďarům.“

Oldřich Kvapil si se svými kamarády domluvil útěk do Polska k československým jednotkám, v generálu Prchalovi totiž viděli možnost bojovat za svobodné Československo. Původně se jednalo o čtyři možné utečence, ale postupně se všichni omlouvali, až zbyl pouze Oldřich Kvapil. Rodině o svém plánovaném odchodu nic neřekl, s rozhodnutím opustit protektorát se svěřil jen legionáři z první světové války v tělocvičné jednotě Sokol. Dne 12. 8. 1939 opustil protektorát s odhodláním vybojovat svobodu své vlasti.

Protiletadlová obrana Tarnopolu[2]

Dne 23. 8. 1939 se dostal do Krakova a byl zařazen do vojenského tělesa: „Prezident Mościcky vydal dekret o tvoření českých a slovenských legií, nejenom československých. Já podtrhuji, vydal dekret o tvoření českých a slovenských legií v rámci polské armády na území Polska. No a my jsme na toto nebrali ohled, my jsme prostě byli jak Češi, tak Slováci, byli jsme českoslovenští vojáci, tak to byla československá vojenská jednotka.“

Po napadení Polska utekl generál Prchala do Rumunska a českoslovenští vojáci putovali na východ. Jelikož se jednalo o československou jednotku v rámci polské armády, byli vojáci posláni na obranu polského Tarnopolu. Tohoto málo známého úseku historie československých vojenských jednotek v SSSR se zúčastnilo pouze 27 vojáků a mezi nimi i Oldřich Kvapil. V té době byl desátníkem, ale na hodnosti se v této chvíli nehledělo. „[Dne] 13. září v noci nás přijal velitel posádky Tarnopol, zaujali jsme stanoviště a 14. září jsme sestřelili dva německé dorniery. Poněvadž tam byly obrovské záložní sklady polské armády a bylo tam několik tisíc polských záložních důstojníků. Bylo to prostě takové záložní středisko polské armády, nebyla tam žádná protiletadlová obrana a Němci to každý den bombardovali. Oni o tom věděli, co tam je, a bombardovací letouny si létaly 300, 400 metrů nad zemí a nikdo po nich nestřílel, nejvýše někdo z pistole.“

Internace v Sovětském svazu

Dne 17. 9. 1939 ovšem Sovětský svaz obsadil západní Ukrajinu a tím pádem i Tarnopol, který se již nikdy pod polský režim nedostal. Jak sám Oldřich Kvapil zdůrazňuje, československé jednotky změnily svůj název z Československého legionu[3] v Polsku na Východní skupinu československé armády v zahraničí a jako českoslovenští občané nebyli vsazeni do gulagů nebo odvezeni do Kazachstánu či na Dálný východ, ale byli internováni.

Vyprávění Oldřicha Kvapila se v tomto úseku odlišuje od vyprávění jiných pamětníků, řadových vojáků. Zatímco oni považují internaci za obávanou a nebezpečnou, přestože se k nim Sovětský svaz choval příznivě, generálmajor Kvapil chování Sovětů k internovaným nepřímo obhajuje: „My jsme byli internováni se všemi právy a povinnostmi podle veškerých zásad, jak se má ten stát, který internuje ty vojáky, chovat. My jsme byli v táborech, ale vnitřně jsme měli svoji organizaci. My jsme v těch táborech prováděli intenzivní, byť i teoretický výcvik. My jsme tam měli poddůstojnickou školu, která normálně fungovala. My jsme tam navrhovali založit důstojnickou školu. A ti normálně pracovali, měli normální výcvik. Ne v terénu, to Sověti dělat nemohli, poněvadž Němci hledali Československý legion, který se jim ztratil. Oni o nás věděli, poněvadž Polsko bylo prošpikováno špiony, a třikrát se ptali Sovětů, kam se Československý legion poděl. A Sověti nás třikrát zapřeli, že o Československém legionu na sovětském území nic nevědí.“

Českoslovenští vojáci byli nakonec propouštěni dále na Střední východ a na západ: „Oproti tomu, že měli smlouvu o neútočení s Německem, a přestože věděli, že ti českoslovenští vojáci, kteří odchází za hranice, jdou bojovat proti Německu. A tyto věci tak nějak upadly v zapomenutí.“Jiní pamětníci vzpomínají, že Sověti vždy několik lidí vybrali, a už je nikdy neviděli.

Problémy s „ultralevými“ komunisty

V internaci, ale i v Buzuluku a v dalším válečném působení vzpomíná generálmajor Kvapil na problémy s „ultralevými“ komunisty. „Ultralevými“ proto, jelikož i mezi komunisty byli slušní lidé a tento neologismus si Oldřich Kvapil vymyslel pro odlišení do dvou kategorií. Co byli „ultraleví“ komunisté zač? Jejich charakteristiku podává generálmajor: „Ta skupina se od nás odloučila. Já jsem tenkrát patřil do skupiny poddůstojníků a patřil jsem do skupiny, která byla v čele těch poddůstojníků. (…) My jsme [byli] tvrdě proti těm ultralevým‘ komunistům a s námi se to táhlo celou dobu války a i po válce. Také na to po válce doplatil Toník Sochor, který byl zabit, v pravém slova smyslu to říkám a jsem si vědom, co říkám.“

Neznámé skutečnosti internovaných v Suzdale

Nakonec zbyla v internaci pouhá stovka vojáků: „Všichni ostatní byli odsunuti. Jenomže od poloviny roku 1940 tam mezi námi procházel nějaký zvláštní výběr. My jsme to cítili, poněvadž odcházely za hranice celé jednotky a z těch jednotek byli někteří lidé ponecháváni pořád na území Sovětského svazu. Až teprve v polovině ledna roku 1941 jsme se dozvěděli, že jsme tam byli vybráni, já jsem patřil také do té skupiny, s tím, že projdeme zvláštní přípravou a že budeme posláni jako zpravodajsko-diverzní výsadky domů. My jsme podepisovali souhlas s tímto zařazením v polovině ledna 1941 v internačním táboře v Suzdale.“

Budoucímu základu tzv. oranské skupiny bylo podle slov generálmajora velmi těžko. Boje probíhaly na západní frontě, na Středním východě (kde mimo jiné bojovali také Čechoslováci dříve internovaní v SSSR), zatímco Oldřich Kvapil se svými spolubojovníky neustále přešlapoval na místě a nic nedělal. Už se nekonal ani výcvik, pouze informační schůzky. Nakonec měli být 16. 5. 1941 poslední skupinou odvezenou z území Sovětského svazu, ale na poslední chvíli se všechny plány pozměnily: „Jenomže 13. května za námi přibyl do tábora NKVD v Suzdale zvláštní emisar z Londýna, byl to podplukovník Hieke-Stoj, který nám přinesl rozkaz ministra, podle kterého jsme ponecháni na území Sovětského svazu s úkolem, já podtrhuji, bylo to 13. května roku 1941, to znamená šest neděl před zahájením sovětsko-německé války, s úkolem po zahájení sovětsko-německé války vytvořit na území Sovětského svazu organizační a velitelský rámec první československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu. Tím pro nás končila jedna část naší zahraniční historie a začali jsme se připravovat na část druhou. Trochu složitější to bylo v tom, že jsme byli jediná skupina na celém území Sovětského svazu, která věděla, kdy vypukne válka. My jsme se samozřejmě podplukovníka [Hieke-]Stoje ptali, kdy čekají zahájení války, a on nám řekl jednoznačně: ,Druhá polovina června, nejpozději začátek července.‘“

Formování československých jednotek v SSSR

Dne 1. 8. 1941 byli českoslovenští vojáci propuštěni z internace a ve městě Suzdal se ocitli úplně svobodní. V září 1941 byli přesunuti do Oranek, kde už probíhala vojenská příprava a kde v měsících říjnu, listopadu, prosinci a lednu měli instrukční a metodologickou přípravu na Buzuluk. Ovšem až v lednu 1942 se dozvěděli, že přijedou do Buzuluku[4].

V Buzuluku

Dne 5. 2. 1942 vznikla československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu, jistou zajímavostí je, že z přibližně 100 příslušníků oranské skupiny nebyl ani jeden komunista a všichni byli proti „ultralevým“ komunistům[5]: „Oni vystoupili z jednotky v roce 1941, ještě před válkou[6], a pak se někteří z nich vrátili k nám a začali nám tam provádět různé podvratné řeči a roznášet názory, které nijak nepomáhaly jednotě jednotky (…). A je dnes z historie známé, že tehdejší osvětový důstojník naší jednotky, tehdy to byl tuším kapitán[7], hlásil moskevskému vedení komunistické strany Československa, že celá ta oranská skupina jsou všichni do jednoho, nikoho nevyjímaje, to znamená nevyjímaje ani tehdejšího plukovníka Svobodu, nepřátelé Sovětského svazu a že jsme všichni nepřátelé komunistů. A tyto názory na nás se u těch ultralevých komunistů táhly celou dobu války. A kde jsme mohli, tak jsme jim znemožnili jejich akce proti nám nebo proti jednotě našich jednotek.“

V Buzuluku probíhal výcvik od března 1942 do konce ledna 1943, sám Oldřich Kvapil prodělal školu pro důstojníky v záloze a byl povýšen na rotmistra. Ovšem všichni šli za hranice bojovat za osvobození Československa a zdlouhavý výcvik v Buzuluku nebyl příliš dobře akceptován. Nakonec se Oldřich Kvapil i další dočkali v bojích u Sokolova: „My už jsme se styděli v Buzuluku. (…) Nám už bylo samotným těžko, poněvadž jsme chodili po Buzuluku, zpívali, chodili cvičit a tam se bojovalo.“

Boje u Sokolova

U Sokolova byl budoucí generál velitelem 1. čety a zástupcem velitele 3. roty a po onemocnění velitele roty Janka převzal až do Charkova také velení roty: „My jsme původně v Charkově měli být přeorganizováni na motorizovaný prapor. Nebyl čas, poněvadž Němci se tlačili. Tak jsme byli okamžitě posláni na frontu.“

Boje u Sokolova má spojeny se vzpomínkou na spolubojovníka Hynka Oráče: „Měl jsem v četě skoro sedmdesát lidí a Svoboda nařídil, abych šel pomoci Jarošovi. Jenže já jsem nechal nastoupit četu, vydal jsem rozkaz a vtom ke mně přišel můj bývalý zástupce z Buzuluku, který byl sedmého jmenován rotmistrem, Hynek Oráč: ,Oldo, já půjdu místo tebe.‘ No já jsem nemohl měnit rozkaz velitele praporu. Tak jsem mu říkal: ,To si musíš vyřídit s velitelem praporu.‘ Tak on šel za velitelem praporu, tomu řekl, že chce dokázat, že si tu hodnost zasloužil. I když o tom nikdo nepochyboval. (…) Prostě přemluvil velitele praporu, že půjde k Jarošovi na pomoc místo Kvapilovy čety. Svoboda s tím souhlasil, jenže si neuvědomil, že já mám četu skoro tak dvakrát silnou, jako má Hynek Oráčů. A s těmi prostředky, které on tam neměl. (…) Dopadlo to tak, že z té čety se vrátilo několik lidí s jedním kulometem a Hynek tam zůstal. (…) Všichni chtěli bojovat.“

Boje probíhaly od 8. 3. do 15. 3.1942, 9. 3. 1942 proběhl protiútok na Sokolovo a Oldřich Kvapil poprvé viděl Němce utíkat a poprvé viděl, jaký účinek má sto lidí s automatickými puškami. Boje u Sokolova byly úspěšné, ale nakonec musely československé jednotky ustoupit.

Kyjev

Československá jednotka se v Novochopersku proměnila v brigádu, k vojákům od Sokolova doputovali další Čechoslováci z Buzuluku. Opět probíhal výcvik a brigáda směřovala na Kyjev: „Na Kyjev útočily desítky tisíc sovětských vojáků, tanková armáda, a první, kdo se probili do středu Kyjeva, byli Čechoslováci.“

Oldřich Kvapil velel četě automatčíků 2. praporu a v okamžiku, kdy se probil do středu Kyjeva, spatřil vojáky Antonína Sochora. Oba však o sobě nevěděli, a protože byla noc, začali na sebe střílet: „Až teprve za boje, kdy jsme po sobě začali pálit a začali jsme si vzájemně nadávat, tak podle toho jsme se poznali.“

Ohlušen u obce Rudá

Boje u Rudé jsou méně významnou kapitolou československých jednotek v SSSR. Jednalo se o úspěšný boj – bylo pobito 72 Němců, ale narátor byl ohlušen výbuchem granátu: „Tak jsem tam ležel dvě hodiny a bohužel jeden z velitelů od Tondy Sochora, který tam byl se mnou na tanku, na jméně nezáleží, mě nechal ležet mezi Němci, které jsem pobil. A když moji automatčíci chtěli pro mě jít, tak jim to zakázal, že tam jsou Němci, a hlásil, že jsem padl. Já jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem zůstal sám uprostřed Němců. Já jsem neslyšel, já jsem nemluvil, a tak jsem čekal, až přijde první prapor.“

Machnówka

Po bojích u Bílé Cerekve a u Buzovky se československé jednotky dostaly do oblasti Volyně, kde se díky náboru volyňských Čechů mohl stát z brigády armádní sbor. Od srpna 1944 postupovaly jednotky na západ a řadu nových vojáků čekal bojový křest u Machnówky, Oldřich Kvapil byl na krátkou chvíli velitelem 2. praporu[8], jeho předchůdce se nacházel mimo: „Narazili jsme prostě na nepřítele a začaly boje u Dukly. Kolem desáté hodiny silný německý protiútok skoro německého pluku za podpory tanků proti našemu praporu. Velitel byl v té době na štábu brigády. Připravoval se útok. Já jsem tomu praporu velel. Za silné dělostřelecké a minometné palby nepřítele byla těžce raněna nebo padla většina velitelů našich čet u pěších jednotek. (…) Jednotky zůstaly bez velení a měli jsme 80 % nováčků, jednotky začaly ustupovat. Já jsem věděl, co to může znamenat. Byli jsme v čele první brigády, kdyby se býval náš prapor podřídil panice… Prostě se tam začaly ozývat ty hrozný hlasy paniky, někteří poprvé v boji a já nevím. Nikdo jim nevelí. A německé tanky 300, 400 metrů před nimi. Tak já jsem tehdy použil všech prostředků, které jsem měl, včetně použití zbraně, a prapor jsem zastavil. Podařilo se mi prapor zastavit, udržel jsem předpoklady pro to, aby velitel první brigády mohl poslat do boje další jednotky brigády. A situace se jakžtakž ustálila. My jsme tu situaci dali daleko dříve díky tomu, že jsme tam měli lepší velitele u menších jednotek, než to bylo u třetí brigády. Tam došlo k dalšímu ústupu a měli tam daleko větší problémy, než jsme měli my.“

Karpatsko-dukelská operace

Jak říká sám Oldřich Kvapil, po boji u Machnówky klesla bojová morálka vojáků téměř na nulu. Velitelé jim museli dávat sílu a povzbuzovat je. To se však vyplatilo. Přišel útok na kótu 534: „V noci jsme mluvili se všemi jednotkami a druhý den útok, který byl dokonale připraven a zabezpečen, proběhl tak, že jsme překvapili německé jednotky, které stály v zákopech proti nám. My jsme pobili všechny jednotky, tam uteklo pouze několik lidí. A naši vojáci viděli, že když každý plní své povinnosti tak, jak je má plnit, a když jsou boje připravené, že nepřítele lze zničit při našich nejmenších ztrátách.“ Následně byla dobyta i Hyrowa hora a po těžkých bojích překročil armádní sbor československou hranici.

Poslední boj severně od Brna

Sbor postupoval přes Slovensko, Oldřich Kvapil už velel 2. praporu. Následně byl ovšem přemístěn z 1. brigády na velitelství 4. brigády, kde byli noví velitelé. Se 4. brigádou se účastnil bojů na Slovensku a bojů na východní Moravě. Naposled Oldřich Kvapil velel 10. 5. 1945 severně od Brna, kde probíhaly už jen lehké boje: „Kde se nám postavily ještě nějaké německé jednotky na odpor. Ovšem tehdy jsme už neposílali do boje pěchoty, my jsme poslali do boje jenom obrněné transportéry a Němce jsme tam prostě rozstříleli. I když začali zvedat bílé prapory, prostě jsme je rozstříleli.“

Po válce

Oldřich Kvapil zůstal v armádě, vystudoval vysokou válečnou školu a působil jako náčleník operační oddělení divize v Českých Budějovicích. V roce 1948 byl převelen do výzvědného zpravodajství, kde pracoval do roku 1952 ve vyšších funkcích. Vystudoval Vojenskou akademii a po studiích zde začal učit taktiku a operační umění, poté se stal náčelníkem katedry. Následně velel jako pěší divizi v Sušici, od roku 1958 opět učil na Vojenské akademii v Praze a v Brně, kde byl náčelníkem 1. fakulty Vojenské akademie AZ ve Vyškově a v roce 1969 se stal děkanem. V roce 1967 mu udělena hodnost generála a dne 1.5.1975 armádu opustil a pracoval jako dělník v pivovaru [9]. V roce 1984 odešel do důchodu, až do své smrti dne v lednu 2011 žil v Praze.[10]

Kontroverzní osobnost

Generálmajor v. v. Oldřich Kvapil je rozporuplnou postavou, na jedné straně hrdinný voják, na druhé straně měl jako šéf komunistické rozvědky zastřelit v 50. letech svého agenta Štefana Kollmanna. Záminkou byla údajná spolupráce s americkými tajnými službami (Kollmann byl československým agentem). V 90. letech vedl vyšetřování Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, ale nakonec byl případ odložen. Kontroverzní je také počínání Oldřicha Kvapila ve funkci velitele 2. praporu během bojů u Machnówky. Ačkoliv se tím netajil, v momentě, kdy byli českoslovenští vojáci obklíčeni a Němci na ně začali střílet, vojáci zpanikařili a utíkali zpět (mnozí z nich byli čerstvě narukovaní volyňští Češi, kteří ve své původní domovině byli zemědělci nebo řemeslníky a neměli zkušenosti s frontovým bojem), Oldřich Kvapil začal pálit do vlastních vojáků a několik jich měl zastřelit. Chtěl tak zabránit ústupu a panice (viz Machnówka).

Dovětek

Pan Miroslav Havelka emailem kontaktoval Post Bellum a podal následující vysvětlení:

V roce 1951 se Oldřich Kvapil přiznal k vraždě agenta Škrholy, vlastním jménem Štefan Kollman. Při prvním vyšetřování 1. prosince 1951 vypověděl: (...) jsem odešel s agentem sám na státní hranici, přešel jsem ji asi 10 až15 metrů, kde jsem se s agentem zastavil a řekl jsem mu toto: „Pane Kollmane, vy jste ale svině,“ na to jsem vytáhl z kapsy americkou pistoli a střelil jsem ho do jeho pravé strany hlavy. Když Kollman padal, vystřelil jsem na jeho hlavu ještě dvě rány. Při prvním přiložení pistole k hlavě jsem vystřelil dvě rány rychle za sebou. Když agent padl na zem, odešel jsem na naše území. (...) Vraždou se již v roce 1951 zabývalo velitelství vojenské zpravodajské služby a její náčelník Oldřich Chalupa podal ministrovi národní obrany návrh na zatčení Oldřicha Kvapila a jeho spoluviníků. Alexej Čepička souhlas k uvalení vazby nevydal a Oldřich Kvapil s majorem Novákem, kteří byli pozdrženi v budově VVZS, museli být propuštěni.V roce 1953 se případem zabýval politický sekretariát ÚV KSČ na základě podnětu z hlavní správy vojenské kontrarozvědky a rozhodl, aby Oldřich Kvapil a další, nebyli voláni k trestní odpovědnosti. V roce 1968 obvinil vojenský prokurátor Oldřicha Kvapila z vraždy a po rozsáhlém vyšetřování bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení, přestože se obviněný k vraždě přiznal. Prokurátor konstatoval, že vražda nebyla spáchána za zvláště přitěžujících okolností.

Po dalších třiceti letech, v roce 1994 byl případ znovu otevřen policií České republiky a Úřadem pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu. Dne 31. května 1999 byl Oldřich Kvapil obžalován z toho, že v roce 1951 na německé straně, poblíž hranice s Československem, v prostoru Folmava Dieberg, usmrtil ranou do týla rakouského státního občana Štefana Kollmana. Útok byl podle obžaloby připraven, protože Kollman byl čs. agentem a hrozilo, že v cizině vyzradí tajné informace. Navíc měla být jeho smrt výstrahou i pro další čs. agenty, aby nespolupracovali s cizími zpravodajskými službami. Oldřich Kvapil svůj čin nepopíral, tvrdil, že jednal v sebeobraně. V průběhu vyšetřování požádal o milost prezidenta Václava Havla, který mu ji odmítl udělit. Soud stíhání generála Kvapila přerušil kvůli jeho zdravotnímu stavu a protože žalobce nepodal stížnost, bylo řízení definitivně zastaveno. Bylo to již po čtvrté kdy se případ vyšetřoval a nedotáhl do konce. Možná i proto, co prožil, vážil Oldřich Kvapil cenu života na jiných vahách než ostatní, kteří krutost války nepoznali. Také doba, kdy komunisté popravovali nevinné lidi, doba táborů nucených prací a boje s třídním nepřítelem, měla jistě nemalý vliv na lidské chování. Na to, jak to omlouvá zavraždění člověka šest let po skončení války, si musí každý názor udělat sám. Generál Kvapil Rovensko p. Tr. navštěvoval a v místní radnici vzpomínal na své válečné zážitky. Několikrát navštívil i školu a besedoval s žáky o druhé světové válce. Dožil se 92 let, zemřel 1. ledna 2011. Je autorem několika knih, z nichž nejznámější jsou „Bouře v Karpatech“ a „Návrat z bouře.“ Názory na to, kdo by měl být jmenován čestným občanem, jsou různé a v Rovensku p. Tr. problém čestného občanství Oldřicha Kvapila vyřešili po svém. Zůstal čestným občanem, ale když zemřel, tak o tom, že zemřel čestný občan města, nepadla v Rovensku p. Tr. ani zmínka.
(Z připravované knihy o padesátých letech v Českém ráji, použito se souhlasem autora Miroslava Havelky)

[1] P. Kvapil říká fašismus, ale správně je nacismus.

[2] Ukrajinsky Ternopil.

[3] Také uváděn jako Český a Slovenský legion v Polsku.

[4] Celý odstavec pouze podle vyprávění Oldřicha Kvapila

[5] Pouze podle vyprávění Oldřicha Kvapila.

[6] Před napadením SSSR Německem – pozn. aut.

[7] Generál v. v. Jaroslav Procházka – pozn. aut.

[8] Velitelem 2. praporu 1. brigády byl Oldřich Kvapil pouze na chvíli. V karpatsko-dukelské operaci byl náčelníkem štábu 2. praporu 1. brigády a zástupcem velitele 2. praporu 1. brigády.

[10] Více o poválečném životě viz rozhovor Karla Siebla s generálmajorem Oldřichem Kvapilem.