Generálmajor v.v., Doc. Ing., CSc. Oldřich Kvapil

„Je třeba říct, že naše jednotky čestně obstály. Čestně obstály díky tomu, že všichni vojáci za prvé věděli, proč bojují, za druhé nenávist k nepříteli. A potom hned po prvním boji jsme se dozvídali, jak Němci zachází s našimi raněnými. Tím se nenávist k nepříteli prohloubila. Bez ohledu na to, že jsme neměli ty první dny bojů od osmého do třináctého normální zásobování, poněvadž zklamal zástupce náčelníka, náš hospodář pro materiální část, který nechal sklady daleko v týlu a nestačil nás zásobovat, pak to německé letectvo nedovolilo, takže jsme skoro pět dní neměli normální zásobování. V těch těžkých bojích. Ale vydrželi jsme to.“

„Já jsem se narodil v Rovensku pod Troskami uprostřed Českého ráje v roce 1918, jsem o patnáct dní mladší než naše první republika, 12. listopadu 1918. Tam jsem chodil do školy a bohužel od patnáctého roku jsem zůstal bez rodičů. Tak jsem se vyučil číšníkem, poněvadž v tu dobu to bylo jedno z řemesel, kde bylo zaopatření, ale po vyučení jsem zůstal bez práce, tak jsem žil u dědy v německém prostředí. Ona moje teta měla Němce a žila v Rychnově u Jablonce, to byl tehdy tvrdě německý kraj. A tam jsem potom také nějakou dobu pracoval na poště. A v roce 1937 jsem se přihlásil dobrovolně do armády. Byl jsem přijat.“

„Bez ohledu na hodnosti jsme se prostě zařadili, každý jsme koukali nějakou tu zbraň chopit, poněvadž jsme chtěli střílet co nejdříve. Proto jsme šli za hranice. A dopadlo to tak, že třináctého září jsme byli v noci přesunuti. Bylo nás sedmadvacet, měli jsme čtyři těžké a čtyři lehké kulomety, já jsem byl střelcem z lehkého kulometu. Třináctého září v noci nás přijal velitel posádky Tarnopol a čtrnáctého jsme zaujali stanoviště a čtrnáctého září jsme sestřelili dva německé dorniery. Poněvadž tam byly obrovské záložní sklady polské armády a bylo tam několik tisíc polských záložních důstojníků. Bylo to takové záložní středisko polské armády, nebyla tam žádná protiletadlová obrana a Němci to každý den bombardovali. Oni o tom věděli, co tam je, bombardovací letouny tam létaly tři sta, čtyři sta metrů nad zemí a nikdo po nich nestřílel, nejvýše někdo z pistole. Poněvadž polští vojáci, co tam byli, těch pár vojáků, co tam bylo, nebyli tak dokonale vycvičení v protiletadlové obraně a v používání těch zbraní, jaké měli, jako jsme byli vycvičeni my.“

„Z nás (oranské skupiny – pozn. aut.) nebyl ani jeden členem komunistické strany a všichni jsme byli tvrdě proti ultralevým komunistům, z nichž někteří se také potom vrátili. Oni vystoupili z jednotky v roce jednačtyřicet, ještě před válkou (před napadením SSSR Německem – pozn. aut.), a pak se někteří vrátili k nám a začali nám provádět různé podvratné řeči a roznášet názory, které nijak nepomáhaly jednotě jednotky. Například měli požadavky: volení velitelů od velitelů družstev, u velitelů čet, zástupce velitele, politický pracovník, prostě politický zástupce, důstojník a přiznávání hodností. Podle toho, jak kdo přišel a bude hlásit hodnost, že ji má, že se musí přiznat. No s tím jsme nesouhlasili a dostávali jsme se s nimi do velmi ostrých konfliktů.“