Jaroslav Kvaček

„Bitva o Anglii byla strašná. A zvlášť, když potom přišly ty V-1, V-2. Proti tomu byla těžká obrana. To najednou spadlo a bouchlo. Měli to zaměřené. Ty V-1 – tam záleželo, až dojde palivo. Stalo se, že když to doletělo na Anglii, tak ten pilot, který měl výšku, protože oni byli rychlejší než anglická letadla, tak když měl tu výšku, tak sletěl. A když ho trochu nahnul, tak to spadlo do moře, protože byl držen přístrojem. Zatímco ty V-2, tak to byly prostě bomby. To vyletělo a spadlo.“

„No skutečně jsme se jich báli, protože jejich postup byl šílený. Oni postupovali tanky, zatímco Poláci měli jen koňské potahy a nic to pro ně neznamenalo. My jsme se s nimi nesetkali, jen letecky. Třeba ve Velkých Brodech dělali velký nálet a my jsme nevěděli, že dělají nálet na letiště, mysleli jsme, že to je nálet na nádraží. Ale to jsme běželi, kopřivy nekopřivy, a schovávali jsme se za stromy... Báli jsme se. Protože proti tomu nebyla obrana.“

„Ten výcvik byl prakticky dvojí. Nejdříve byl u té 310., kde jsem dělal velitele hangáru, a největší problém byla angličtina – neuměl jsem slovo anglicky. Byl tam šéf ve stejné hodnosti jako já. A stejná skupina Angličanů. My jsme se od nich učili. Takže jsme sledovali, co oni dělají. Po roce odešli a zůstali jsme sami. Museli jsme se zapracovat na všechno. Nejhorší bylo, že jsme pak museli zapisovat, co jsme udělali, a to byla moje povinnost. Největší problém byl tedy jazyk, hlavně v tom služebním styku. V soukromí taky. Snažil jsem se naučit, co se dalo, sehnal jsem si učitelku. Museli jsme si s tou angličtinou nějak poradit.“

„Když jsme vystoupili, tak protože jsme prakticky čtyři dni nejedli, čekaly tam na příjezd těchto lidí Angličanky a nasytily nás obloženými chleby. Přes noc jsme byli umístěni do kina a ráno jsme podle pokynů britských orgánů odjeli na nějaké místo, kde jsme stavěli stany, protože očekávali větší příliv utečenců. No a tak jsme se dostali do Anglie. Odtamtud jsme potom jeli do Cosfordu, kde se shromažďovali českoslovenští občané, a tam jsme vstoupili do RAF, tedy do anglického letectva, a tam nás hned druhý den oblékli do anglických uniforem.“

„Když už jsem byl rozhodnutý lítat, nechal jsem se zapsat na kurz palubního mechanika, který jsem dokončil. Pak jsem musel projít kurzem palubního střelce, a když jsem to skončil, byl jsem poslán k 311. skvadroně, ta byla bombardovací. Její činnost byla pobřežní, tedy hlídat ponorky, aby se udržovaly pod hladinou, a pochopitelně, kdyby se objevily, tak je zničit. Takže jsem lítal jako palubní mechanik. Tam jsem také skončil v roce 1945, když skončila válka.“