Jindřiška Kuželová

„Duněly střechy, domy, duněla snad i ta dlažba. Co to bylo za sílu, když to tu přelétávalo, oni lítali ve skupinách, to nás trošku tlačilo k zemi, toho jsme se báli... rodiče nás okřikovali - doma to neříkej, že máme uši až na rádiu, to byla ta Svobodná Evropa... Všeho jsme se báli, bylo ustavičně nařízeno zatemnění, vycházení ve večerních hodinách, to proto, aby nás bránili, aby ty letadla nám sem nějakou tu bombu nehodily, v tomhle jsme vyrůstali..."

„Přišel rok 1948, přišla normalizace a ta maminka zase z toho musela ven, protože to byla šéfová, to byl podnikatel, kterej u toho neměl co dělat, ti jen vydělávali peníze! Takhle vypadal socialismus! Proto jsme nesměli nikam do zahraničí, protože bychom viděli, jak se žije jinde a to oni nechtěli připustit. Když potom jsme viděli, jak ti statkáři, který byli vykořisťovatelé, oni zaměstnávali řadu rodičů... jak bych řekla, rodin, živili, protože u nich pomáhali... vidíte, jak se do toho pletu... po takovejch letech vidíte, jak to na člověka všechno působí... vyháněli lidi ze statku! Ti měli k dispozici jenom pár kousků, co dali na vůz, mnohdy nedostali ani ten dobytek, tak takhle vypadal ten socialismus..."