Ilja Kuneš

* 1956

  • „Já jsem o Svědectví samozřejmě věděl. Když jsem v roce 1981 byl ve Francii na letní škole, ve vlacích, které jezdily do Prahy – ten Západní expres – emigranti rozdávali právě Svědectví, Listy, věci, co vycházely venku. Já jsem si ho propašoval do Čech. Znal jsem adresu. Nechtěl jsem, aby někdo cítil povinnost mi pomoci, do Svědectví jsem šel až v dubnu 1983, po čtyřech měsících v emigraci, se šekem na 120 franků, abych si ho předplatil. Sídlilo ve druhém patře. Otevřel mi velice elegantní pán gentlemanského stylu, ptal se a já odpovídal. Byl to Pavel Tigrid. Říkal: ‚Žádné předplatné platit nemusíš, choď si sem Svědectví brát.‘ To bylo první setkání. Pak jsem tam chodil pravidelně, Tigrid na mě velice zapůsobil. Nebylo to jen jeho úplně perfektní češtinou, po čtyřiceti letech emigrace nebyla zastaralá, ale vytříbená. A druhá věc, která mě fascinovala, byla, že jsem měl dojem, jako by z Československa odešel před čtrnácti dny. Dovedl se do poměrů úplně vcítit. Poznal jsem později hromadu emigrantů, kteří odešli po roce 1968 a v tomto roce ustrnuli. Vše, co se stalo potom, si jen někde přečetli. U Tigrida jsem měl dojem, jako by vše prožil na vlastní kůži on sám.“

  • „Pak kamarád Němec přišel s tím, že nejlepší bude dostat se do Francie letadlem. Tak jsme jeli do Vídně a sledovali, jak to probíhá. Všem, kdo šli do letadla, kontrolovali pasy, jestli mají víza. Když aerolinky někoho dopravily načerno, musely ho na vlastní náklady dopravit zase nazpátek. Večer na hotelu jsme to probírali, on koupil na druhý den letenky do Paříže a říkal: ‚No, z čeho tady mají úředníci strach, koho se bojí?‘ Říkám: ‚Možná advokáta.‘ Povídá: ‚Kdepak, novináře, já budu dělat novináře.‘ ... Zařekl jsem se, že se na Západě s nikým nespojím, dokud nebudu stát na vlastních nohou. Nechtěl jsem, aby kamarádi cítili, že mi musí pomoci. Jenže tady jsem to musel porušit. Co když doletíme do Paříže a tam nás nepustí z tranzitu do Francie? Zavolal jsem kamarádovi z Francie, jaká je pravděpodobnost, že nás pustí z tranzitu. Říkal: ‚A kde jsi?‘ Krátce jsem mu to řekl. Odpověděl: ‚Měl ses ozvat dřív, přileť.‘ Druhý den na letišti zamířil kamarád Němec rovnou za šéfem pasové kontroly. Popsal mu, že je novinář na volné noze, který připravuje pro týdeník Der Spiegel reportáž o tom, jak se úřady na Západě chovají k utečencům z Východu. Nastínil, že slýchá samé krásné proklamace, ale teď chce vidět skutečnost. A že ho náš případ obzvlášť zajímá, protože jsme jeho známí z Československa a chce sledovat náš příběh. Pak přešel k podstatě naší situace: ‚Chtějí do Paříže, mají letenky a pasy, víza v nich ale nemají.‘ Šéf pasové kontroly jeho proslov komentoval slovy ‚natürlich‘ a ‚keine Probleme‘. Pak zavolal lidem, kteří pasy kontrolovali, aby nás pustili. A byli jsme v letadle.“

  • „Když jsem začal chodit do školy, nechal jsem se úplně zblbnout ideologií. Byl jsem pyšná jiskřička a pak pionýr. Rodiče nebyli ve straně, ale nerozmlouvali mi to. Asi čekali, že to časem samo vyhnije. Tehdy jsem také zažil svou první politickou zkušenost. Tenkrát jsme slavnostně dostali rudý šátek, s kamarádem jsme šli v bílých košilích, těch nových šátcích a s kytkou v ruce domů. Za rohem naší ulice na nás čekala parta deváťáků s vodními pistolemi a narvali to do nás se slovy: ‚Trestáme bolševiky.‘ Hrozně vážně jsme pak rozebírali, jestli je máme prásknout. Naštěstí jsme se shodli, že by to nebylo pionýrské, že na ně budeme raději výchovně působit.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 16.08.2023

    (audio)
    délka: 03:47:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do Svědectví jsem psal pod pseudonymem Jan Otava

Ilja Kuneš v roce 2023
Ilja Kuneš v roce 2023
zdroj: plzeňské studio

Ilja Kuneš se narodil 13. června 1956 v Sušici, prožil tady předškolní léta, pak bydlel s rodiči v Plzni. Jeho otec Josef učil na vysoké škole strojírenské v Plzni, v roce 1968 tam vedl rehabilitační komisi, v 70. letech ho kvůli tomu propustili, matka Marie byla plicní lékařka. Na základní škole věřil komunistické ideologii, byl „pyšnou jiskrou a pionýrem“, v roce 1968 se stal skautem. V srpnu 1968 byl s rodiči na dovolené v Bulharsku, řada lidí cestou zpátky zůstala v Jugoslávii, jeho otec nabídku práce od kolegů z Holandska odmítl a rodina se vrátila do okupovaného Československa. V roce 1971 nastoupil na gymnázium ulice Pionýrů, dnes Masarykovo, a vzpomíná, že v něm přetrvávala atmosféra 60. let. Na gymnáziu vstoupil do Socialistického svazu mládeže (SSM), chtěl zorganizovat koncert folkového zpěváka a disidenta Jaroslava Hutky, národní výbor to ale nepovolil. Kvůli klukovině na školním výletě byl s několika spolužáky obviněn z výtržnictví, nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Nastoupil na dvouletou nástavbu na škole cestovního ruchu v Karlových Varech, se spolužákem Janem Švábem šířili dokument Charty 77, při výslechu vzal spolužák vše na sebe. Následně pak vystudoval překladatelství a tlumočnictví na pražské Karlově univerzitě. Během čtyřtýdenní letní školy ve Francii se rozhodl, že emigruje. Spolu s manželkou Lucií se jim podařilo vycestovat na lyžařský zájezd do Rakouska, organizovaný Sportturistem, z Vídně pak v lednu 1983 odletěli do Paříže. Tady vystudoval politologii, živil se jako noční hlídač. Spolupracoval s exilovým čtvrtletníkem pro politiku a kulturu Svědectví, přispíval do něj pod pseudonymem Jan Otava, stal se členem jeho redakční rady. Po sametové revoluci přispíval do Českého deníku a časopisu Týden. Udělal si roční kurz počítačové grafiky a začal v Paříži pracovat pro firmu nabízející překlady exotických jazyků – čínštiny, vietnamštiny, thajštiny a také češtiny. Deset let překládal směrnice, nařízení a jiné materiály pro Evropskou komisi, nyní nabízí zákazníkům překlady technické dokumentace či právnických materiálů. Žije střídavě ve Francii a v Česku, říká, že francouzskému prostředí ale rozumí lépe než tomu českému.