„A když pak u Machnówky, když byla vzatá Dukla. Tak to víte, tam bylo raněnejch a mrtvejch. To vám řeknu upřímně, já vám to řeknu taky na rovinu. Když to přišlo, to peklo toho 9. září u tý Machnówky a u Wrocanky, to bylo asi dvaatřicet kilometrů fronty. A to bylo raněnejch a mrtvejch. Vozili, chodili a prostě sami některý. Povídám si, tohle to, když bude takhle naše československá, česká armáda, když to půjde takhle čtrnáct dní tři neděle, tak budeme mít po armádě.“
„A to byla nějaká zbloudilá, jak se říká, kulka. Zostala tady, tak jsem si sundal kabát a vydlabal jsem ji. A Kadavej, kamarád, mě ovázal. My jsme měli každej v levý kapse bandáž. To už jsme byli nad Teodorówkou. Von mě vovázal, já jsem vyndal tu kulku a on povídá: ‚Běž na převazovnu, ať ti dají injekci.‘ Já jsem ji [kulku] vyndal sám. To byla taková zbloudilá, protože to nebylo proražený, jen to zůstalo tady v tom svalu. A povídám: ‚Já se na něj vyprdnu. Ještě budu lítat po převazovnách, jsem vovázanej.‘ A ono se to zahojilo.“
„To bylo, když jsem... Barwinku, když byl ten raněnej, Babák Pepík. Tak jsem šel s tím motocyklem... a pak jsme museli... jak se říká, začali do nás prát Němci, tak jsme museli zas... ta vlajka zůstala stát, byla prostřílená a my jsme museli couvnout.“
Vladimír Kunášek se narodil 14. května 1923 v Bojarce na Volyni v Polsku (dnes Ukrajina). Rodina vlastnila na třicet hektarů půdy, ale po příchodu Sovětů o větší část pozemků přišla. Musela plnit povinné kontingenty a Vladimíra Kunáška kvůli třídnímu původu vyloučili ze studií a přeřadili na práci. Po invazi německých vojsk na území SSSR se stal svědkem bombardování města Mlynov. V březnu 1944 byla do Rovna přemístěna 1. čs. samostatná brigáda, do které 21. března vstoupil. Po vojenském výcviku byl v Jasłu přiřazen k autorotě jako intendant a později se stal spojařem. Účastnil se Karpatsko-dukelské operace, při níž byl poblíž Teodorówky postřelen do paže. Podílel se na osvobození Československa a do Prahy dorazil 11. května 1945. Od armády odešel v prosinci toho roku a členstvím v zájmové skupině zemědělství získal statek po odsunutých Němcích v Podbořanech. Po roce 1950 vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), odkud brzy vystoupil a snažil se hospodařit soukromě, což mělo za následek vysoké až likvidační povinné dodávky. Své hospodářství nakonec odevzdal správě Státního statku. Zemřel 12. října roku 2006.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
