Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Kumberová (* 1941)

• narozena 27. března 1941 v Pcherech

• po roce 1945 odešla rodina do pohraničí na Plzeňsko

• v 50. letech rodiče odmítali vstoupit do JZD

• pamětnice nemohla studovat

• po škole pracovala v JZD

Maminka pamětnice pocházela z Užhorodu z tehdejší Podkarpatské Rusi. „Její otec byl listonoš, jednoho dne ho čekali, ale on už nepřijel. Rodina se nikdy nedozvěděla, jak zemřel… Byly tam hodně špatný poměry.“ Maminka se rozhodla, že na Ukrajině nechce žít a v pouhých čtrnácti letech odešla do Československa, kde pracovala jako výpomoc u statkářů. Do Užhorodu se pak v životě podívala už jen jednou.

Pracovala také u statkářské rodiny Skupových v jižních Čechách, kde se seznámila s jejich nejmladším synem Františkem. Zamilovali se do sebe a i přes zákaz rodiny se vzali a ze statku odešli. Po nějaké době se manželům narodil syn a později 27. března 1941 dcera Miloslava. Rodina v tu dobu žila ve vsi Pchery u Kladna.

Viděli kouř a slyšeli křik

 „Z války si pamatuju jenom to, že jsem chtěla, aby mi maminka namazala chleba máslem a ona mi říkala, jak by ráda, ale že není,“ vybavuje si pamětnice nejranější vzpomínku z válečných let. Z vyprávění rodičů se později Miloslava dozvěděla, že nedaleko nich byla v roce 1942 vypálena vesnice Lidice. „Maminka a její kolegyně dostaly ten den volno. Šéf jim řekl, ať si jdou zaopatřit děti, protože se dějou strašný věci… Viděli ohromnej kouř, slyšeli řev dobytka a křik těch lidí.“

Po válce přesvědčil otcův bratr rodinu, aby využili nové možnosti a odešli hospodařit do pohraničí, kde se rozdávala hospodářství po odsunutých Němcích. Skupovi se tedy stěhovali na statek asi 30 kilometrů od Plzně. „Našim se dařilo velmi dobře, ale pak přišla ta doba, že musí všichni do toho družstva.“ Rodiče se vstupu do družstva dlouho bránili, ale i oni byli nakonec donuceni.

Na své dětství vzpomíná Miloslava ráda, přestože nemohla trávit příliš volného času hraním: „Když jsem přišla ze školy, tak už jsem měla napsaný přehled toho, co jsem musela udělat.“ Rodina měla mnoho zvířat a o ně se musela Miloslava s bratry postarat, zvlášť když rodiče museli pracovat v JZD.

Maminka byla velká bojovnice

Místní předseda národního výboru jim však jako úspěšným hospodářům různými způsoby komplikoval život. Když chtěl jít Miloslavin bratr na školu do Klatov, tak mu odmítl udělit odhlášku z pobytu. „Maminka byla velká bojovnice a napsala prezidentu Gottwaldovi.“ Vzpomíná, že po maminčině intervenci skutečně bratr na školu nastoupil.

O pár let později chtěla jít studovat i Miloslava. Plánovala nastoupit na konzervatoř, případně se vyučit pekařkou. Doporučení z obce ale nedostala, u ní už se bohužel změny rozhodnutí národního výboru nevymohly. „Maminka už nechtěla tu kalvárii znovu podstupovat, takže já mám jen základní vzdělání.“ Po dokončení základní školy nastoupila Miloslava stejně jako její rodiče do JZD. „Pracovalo se každý den za každýho počasí.“ Strávila tam šest let a nevzpomíná na tuto dobu ráda.

Později se Miloslava provdala a odstěhovala do Nového Strašecí, kde se jí narodily děti. Po mateřské dovolené si našla práci v tehdejším Dole Nosek mezi Tuchlovicemi a Kamennými Žehrovicemi. V současnosti (2021) je již v důchodu.