„Takže maminka už ze zoufalství, ona byla velká bojovnice, napsala prezidentovi Gottwaldovi. No ten to zřejmě dal přešetřit, ale netrvalo to dlouho. Přijeli, jestli to byli nějaký tajný nebo kdo, to já nevím, taky ještě jsem nebyla tak velká, abych to věděla, kdo to nebo tak – a prostě nařídili, že musí dostat bratr tu odhlášku z pobytu, protože představte si tu situaci, že prostě brácha tam byl a ředitel s ním chodíval do kuchyně, aby tam dostal oběd nebo prostě najíst, protože on tam byl na internátě. No, a tak tuhle ty tajný přijeli a do 24 hodin pan, dodneška vím jeho jméno, klidně ho řeknu, pan Hajič musel tu odhlášku z pobytu podepsat a poslat tam do Klatov.“
„Muselo to být hrozný, protože ten sedlák řekl: ,Ženský, dneska už prosím vás nechte práce.‘ Maminka dělala venku taky: ,A jděte si zaopatřit děti. Dějou se strašný věci.‘ A maminka říkala, jak z těch Pcher viděli ohromnej ten kouř, víš, a bučení toho dobytka, teďka křiky, řevy jejich. Muselo to být hrozný, postavili mužský ke zdi, zabili. I děti prej skončily v tom voze, jak tam pouštějí plyn, víš, a ty malý děti všechny popravili v Chelmnu. Tak jako, říkám, nemělo by se už nic takovýho, nesmíme to připustit, aby někdo ještě pochyboval to, co se tady dělo.“
„Mám dojem, že ten Užhorod byl dost blízko za československou hranicí. Potom prostě odešla sem do Čech maminka ve čtrnácti letech. Takže její otec byl listonoš a prostě tam byly všelijaký poměry a rodina ho čekala, ale ten otec se už nevrátil živý. Prostě ho přivezli a byl mrtvý. Jakým způsobem zemřel, nevěděla rodina dodneška. Jestli ho někdo přepadl, tam byly takový dost špatný poměry, no.“
Miloslava Kumberová, rozená Skupová, se narodila 27. března 1941 v Pcherech u Kladna. Její maminka pocházela z Užhorodu, odkud jako čtrnáctiletá utekla a sloužila u sedláků v Čechách. Během válečných let žila rodina v Pcherech u Kladna, rodiče vzpomínali na lidickou tragédii. Po válce se rodina stěhovala k Plzni, kde získali hospodářství po vyhnaných Němcích. V 50. letech rodiče odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), ke vstupu byli nakonec donuceni a jejich děti nesměly jít studovat. Miloslava tak po základní škole nastoupila do práce v JZD. Později se vdala a odstěhovala do Nového Strašecí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
