Růžena Kulísková

„Po tom odsouzení k smrti byl ve vězení v samovazbě v Drážďanech. To říkal, že měl na sobě popravčí šaty, který na krku měly zaschlou krev po těch, co byli popravení. A teď si představte, přišel ten strašnej nálet, 15. února v roce čtyřicet pět, a to vězení dostalo taky zásah. A protože byl v samovazbě, byl sám v cele, ta cela měla pevný dveře, který byly ještě zajištěný železnou závorou, a při tom výbuchu nějaké té bomby, která padla vedle, tak se ty dveře rozlítly, takže tam zůstala jenom ta závora. A náš tatínek věděl, že když chodili bachaři kolem jeho cely, nosili mu nějaký to jídlo tenkrát, tak vedle vždycky uhodili svazkem klíčů. O stůl, zřejmě tam byl stůl a tam byl svazek klíčů. A tak v té hrůze, kdy se ty dveře té cely rozletěly a zbyla tam ta závora, tak z posledních sil, on vážil přes osmdesát kilo, a když se vrátil, tak vážil necelých pětačtyřicet, tak v tom stavu on dokázal přeskočit tu závoru, a protože věděl, že tam někde musí být klíče… tak tam opravdu byl stůl a ležel tam svazek klíčů, a představte si, že on vzal ty klíče, a některý ty cely neměly vybouraný dveře, zůstaly zavřený, protože ta vzduchová vlna měla několik směrů. Některý dveře se rozletěly, některý naopak se přibouchly k té závoře. Tak on hledal v tom svazku klíčů a některý ty cely zavřený otevíral. A podařilo se mu to a říkal pak: ‚Několik cel jsem opravdu otevřel!‘ Ale teď byl další problém, měl na sobě popravčí šaty…“

„A i kdybychom protestovali, tak zničíme svůj život a paní Horákové nepomůžeme. To byl strašnej… to je dneska nepředstavitelný, to si nikdo neumí představit, co to bylo za hrůzu. Když všichni ti zaměstnanci, všechny ty podniky, zaměstnanci všichni se museli shromáždit třeba na tom Staroměstským náměstí… ty hesla, jakým způsobem provolávali ti lidi kolem mě… takový obličeje, který žádnou kulturu nevyzařují, ale: ‚Ať žije Sovětský svaz, ať žije Sovětský svaz!‘ A přitom koukali, kdo to neříká… To byl hrozný čas, hrozní lidi na světě byli… To je prostě šílená zvrhlost, to je zvrhlá myšlenka, naprosto zvrhlá myšlenka… komunismus, nacismus… to je zvrhlá myšlenka, totalitní. Já o tom přemýšlím, to je těžký teď, po té dlouhé době, jak vylíčit ty zážitky tak, abyste si toho byli vědomi tak, jak jsem si toho byla vědoma já. Jaká to je zhouba, ten komunismus. Jak mezi sebou ti lidi jednali, když by někdo nesouhlasil, tak ten který souhlasí, tak ho může zlikvidovat. A za to, že ho zlikviduje, dostane odměnu. Tak si to představte, vaše generace si to neumí představit vůbec. Už jenom ten fakt, že si troufnou odsoudit ženu, Miladu Horákovou, která nikomu neublížila, špatné slovo o nikom neřekla, říkala jenom velice slušné definice demokracie. A za to ji odsoudili? Musela o sobě potom přečíst ten rozsudek, kterej je úplně lživej! Že to je možný vůbec…“

„Agentem nacismu byl Konrad Henlein, známá osobnost historická, a ten v tom pohraničí kolem Krušných hor, a tam spadalo i Duchcovsko, tak tam pořádal ty demonstrace všelijaký a tam už byly mezi Čechy a mezi Němci velice nepříjemné situace. Po prvním září v roce třicet osm, já jsem chodila do kvarty gymnázia, tak najednou, hned po tom prvním září, v té naší třídě třeba čtyři, pět žáků chybělo. No a pak jsme se dozvěděli, jedna žákyně měla tatínka četníka a ten měl noční službu a oni našli vždycky tu četnickou stanici, kde byli tři četníci, celou noc tam sloužili, tak všichni tři byli zabití. Takže tam byly už takové těžké případy. To bylo už hrozně zlý, protože nikdo nevěděl, jestli přijde zítra do školy, nebo nepřijde, protože rodiče byli v takovém nebezpečí. Najednou přišel tatínek, že se musíme rychle stěhovat z Duchcova pryč, protože náhodou v tom Duchcově a na tom duchcovským okrese bylo takové složení obyvatelstva, že tam byla polovina Čechů a polovina Němců. Takže volební období například bylo tak organizováno, že jedno volební období byl starostou města Duchcova Čech a druhé volební období byl zase Němec. V tom osmatřicátým roce v září byl náhodou hejtmanem čili starostou města Duchcova Němec. Představte si, že on přišel za tatínkem, jako za školním inspektorem, protože společně úřadovali všichni, jak školní, tak ostatní úředníci, tak ten německý starosta přišel za tatínkem a říkal mu: ‚Okamžitě se musíte vystěhovat, jste první na seznamu likvidovaných lidí, protože už se chystala mnichovská dohoda.“