Milan Kulík

„Můj vztah k československé armádě mohl vzniknout až v dvaačtyřicátém roce, kdy Američani to tam osvobodili a přišla tam vojenská komise z Anglie. Jeden starousedlík byl jmenován styčným důstojníkem a potom dělal nábor mezi českými usedlíky do armády. Já jsem ještě neměl na to věk, tak se mě to nějak netýkalo. Můj bratr se ale přihlásil v roce 1943, protože ještě jiní čeští mladíci se přihlásili, tak mě to o rok později také trošičku ovlivnilo. I když si myslím, že to byla spíše záležitost ani ne tak vlastenecká, ale dobrodružství. Že bych se podíval do Anglie nebo tak nějak. Vlastenectví to z mého pohledu moc nebylo.“

„Pocházím z diplomatické rodiny. Můj tatínek pracoval na ministerstvu zahraničních věcí a byl vysílán do různých zemí a měst, kde pracoval na konzulátech. Já jsem vlastně od svých dvou let žil v zahraničí. Nejdříve v Hamburku, ve Štrasburku, nakonec v Casablance v Maroku. Takže jsem vychodil jen francouzské školy, české školy nemám. Od návratu do republiky v roce 1945 jsem se češtinu tak nějak doučil, aspoň psaní, ale francouzština je jako moje druhá mateřská řeč. Jelikož jsem chodil do obchodní školy, tak jsem se učil také další řeči, angličtinu a němčinu.“

„My jsme letěli letadlama liberátorama do Prahy. No, ale ještě než jsme nastoupili do těch letadel, tak se nás Angličané ptali: ,Chceš letět do Československa? Jestli ne, můžete tady zůstat.‘ No, tam jsem udělal takovou osudovou chybu, když jsem řekl, že se tam podívám. Jak jsem řekl na začátku, žil jsem tam do dvou let a pak už ne, takže jsem k zemi neměl žádný vztah. Tohoto rozhodnutí jsem později litoval, protože Anglii jsem měl rád a líbilo se mi tam, lidi byli přátelští.“

„Třeba Češi dávali pušku na pravé rameno, kdežto Angličané na levé rameno. Potom ty obraty čelem vzad, vlevo v bok, vpravo v bok. Uniformy byly jiné, to jsme dostali letecké, modré uniformy, které byly možná hezčí. A museli jsme přísahat anglickému králi na Bibli. Nevím, jak to bylo, když někdo nebyl věřící, ale automaticky museli všichni přísahat, že budou chránit anglického krále a jeho rodinu. No a když jsem byl v české armádě, do listopadu 1944, tam jsem zase skládal přísahu prezidentu Benešovi, tady teda zase přísahu králi Jiřímu VI. Když jsem potom sloužil v roce 1949 v československé armádě, to jsem něco dosluhoval, abych měl odslouženy dva roky, tak jsem musel přísahat prezidentu Gottwaldovi. Takže těch přísah mám hodně. Všechny jsem nakonec asi porušil, ale to je jedno.“

„Taky jsem byl u skautu, což taky celkem dost ovlivnilo můj život. Prostě to tak nějak formovalo můj charakter, k lepšímu bych řekl, ale nechci se chlubit. Přeci jen, ten skauting je dobrá věc.“

„Jenže v roce 1957 přišlo takové nařízení, že se musí propustit z exportu, ministerstev všichni takoví lidé, kteří měli nějaké vztahy k Západu. Třeba mají za manželku Němku, sloužili v západní armádě nebo tak. Tak tyhle lidi postupně každé čtvrtletí propouštěli. Tak jsem taky přišel na řadu a byl jsem propuštěn.“

„No ale co bylo zajímavé a co jsem já tam zažil, tak zrovna v době, kdy jsem já do Anglie přijel, tak začaly ty V1 a V2. Ty V1 dělaly hodně velké paseky, hlavně v Londýně. Ona letěla, dokud měla pohonné hmoty, to byla bezpilotní, trysková letadla. Letěly nízko nad Londýnem, tam strhaly třeba střechy, a protože uvnitř byla trhavina, tak nadělaly dost paseky. Bylo hodně požárů, dost mrtvých. Přímo jsem viděl, jak letěl ohnivý kolos. Ale Angličani se potom snažili to sestřelovat ještě nad kanálem, potom se jim to celkem dařilo. Přišli na to, že stačilo, aby do letadla vlastním křídlem trochu klepli, ono ztratilo rovnováhu a spadlo třeba do moře. Jenže potom Němci přišli na to, že to Angličani takto dělají, tak do těch konců křídel namontovávali nějaké výbušniny, tak se několikrát stalo, že Angličan přišel, že ho chtěl taky touto metodou sundat. Jenže to vybuchlo, on si poškodil křídlo a mohl tak taky spadnout. Ovšem horší byly potom V2, to přišly ze stratosféry šestitunové střely na Londýn, také to udělalo velikou paseku. No, bylo to špatné, jenže Angličani brzy rozsekali ty odstřelovací rampy, které byly ve Francii, v Belgii, blízko anglického pobřeží. Tak to rychle rozbombardovali, takže to brzy přestalo. To je asi tak, co se týče našeho nepřítele.“

„V Maroku se vylodili v roce 1942 američtí vojáci. Dá se říct, že tam se otevřela druhá fronta, i když se jinak říká, že se otevřela v Normandii. Po vylodění Američanů začal nábor do čs. armády. Mně bylo patnáct, takže jsem se ještě hlásit nemohl, ale můj bratr se v následujícím roce, v roce 1943, do armády přihlásil a odjel do Anglie. Když mně bylo sedmnáct, tak jsem se v červenci 1944 do zahraniční armády také přihlásil. Chvilku jsem byl v Alžíru, tam byl takový soustřeďovací tábor, no a potom nás vezli lodí přes Gibraltar do Anglie.“

„Já jsem v šestnácti, patnácti letech žádným vlastencem nebyl. Neměl jsem k Československu žádný vztah, protože jsem tam nebydlel. Můj tatínek byl ale velkým vlastencem. Sloužil v první světové válce, sice v té rakousko-uherské armádě, ale po jejím skončení šel osvobozovat Slovensko proti Maďarům. Mluvil s námi o válce často, ale nepřenášel to vlastenectví na nás. Také starousedlíci, kteří tam žili, vlastenectví měli.“