Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anděla Kulhánková (* 1924)

• narozena 24. prosince 1924

• před válkou rodina vlastnila pekařství, statek a mlýn

• teta byla za pomoc odbojářům v roce 1942 odeslána do Ravensbrücku, odkud se již nevrátila

• otec zatčen za poslech zahraničního rozhlasu a od roku 1942 vězněn v koncentračním táboře Dachau

• 1944 - odeslání na nucené práce do továrny na střelný prach u Stuttgartu

• koncem války nucené nasazení v rámci protektorátu

• po válce prošla kurzy pro učitelky mateřských škol

• odchod do pohraničí, zážitky z odsunu Němců

• vzpomínky na rabovací nájezdy Čechů v pohraničí

• roku 1949 se vdala a vrátila do Horních Počernic

• po únoru 1948 zabaven majetek rodiny

• celý život učila ve školce v Horních Počernicích

Anděla KULHÁNKOVÁ

Přestože jsem od Němců nezažila nic dobrého, tak mi to bylo strašně líto. Když jsem je viděla v té řadě s kufry, to mi připadalo jako Židé za války

Anděla Kulhánková vyrůstala s rodinou v Kyjích až do roku 1939, kdy se přestěhovali do Horních Počernic. Tatínek vlastnil za první republiky pekařství v Unhošti, odkud se pečivo rozváželo do širokého okolí Kladna. Klidné časy pro rodinu skončily s příchodem války. Anděla Kulhánková začala nejprve studovat rodinnou školu. Když byl spáchán atentát na Heydricha, byla zrovna na praxi v nemocnici a bydlela proto u tety v centru Prahy. Aniž to paní Kulhánková věděla, teta tehdy pomáhala odbojářům, kteří se na přípravě atentátu podíleli. Ještě tu noc byla u nich v bytě prohlídka, jako ostatně ve všech ostatních v okolí. Skrývající se odbojář se tehdy zavěsil do větrací šachty na záchodě. Gestapo tehdy na nic nepřišlo. „Kdyby ho bývali našli, tak nás všechny postříleli. Ale potom na to stejně přišli, nebo ji někdo udal, že ho schovávala, a zavřeli ji a poslali do Ravensbrücku.“ Z koncentračního tábora se již nevrátila.

Rodinu stihla zanedlouho další rána. Gestapo si přišlo i pro tatínka. Tentokrát to však nemělo co do činění s pomocí odbojářům, ale s poslechem zakázaných stanic rádia. „Zavřeli ho proto, že v místní hospodě vyprávěl, co slyšel na rádiu Moskva a Londýn. Udal ho přímo hostinský. Když tatínka zavřeli, zavolali mne do Pečkového paláce. Maminka umírala hrůzou a nahoru ji ani nepustili, zatímco mne zavedli do nějaké kanceláře, kde byl nějaký Němec. Mluvil na mne německy, ale já jsem úplně zblbla a povídám: ,Prosím Vás, neumíte česky?‘“ Paní Kulhánkovou tehdy předvolali, protože hostinský po udání jejího otce udal ještě ji, že mu na dveře hospody nalepila pytlík s nápisem „Pozor, Češi, udavač!“. Tentokrát to ale bylo obvinění křivé. Dcera politického vězně musela přímo na místě dokázat, že to není její písmo. Naštěstí ji brzy propustili domů a na výslech již nemusela.

Krátce po těchto událostech začala pamětnice pracovat jako vychovatelka u jedné rodiny v centru Prahy. Zde konečně našla klid a zabezpečení. Ale po méně než roce musela opustit svůj domov i ona, když přišel rozkaz o totálním nasazení. „Patnáctého ledna roku 1944 jsme odjížděli z hlavního nádraží. To bylo pláče! Maminky s námi šly, moje sestra, které bylo dvanáct, a všichni se na tom nádraží loučili. S těmi našimi ranci jsme jeli ve vlaku tři dny, než jsme dorazili na to místo u Stuttgartu. V dřevěných vlacích jsme spali jen tak.“

Přestože procházela stejně jako ostatní mnoha útrapami, vzpomíná i na hezké okamžiky. „Ze samotného pobytu se mi vybavuje především ten život okolo kamen. Čekáme, až jedna sundá umyvadlo a ohřeje si vodu, protože v lágru byla jen jedna veliká kamna. A to byl hrozný život. Čekaly jsme, až se každá z nás postupně umyje v tom jednom umyvadle. Také jsme si vařily, protože jsme neměly potravinové lístky. A protože jsme neměly kamna, u řeky jsme si udělaly díru přes nějaké plechy, které nám našli kluci, a na nich jsme vařily. To nám Němci vždycky rozkopali a nadávali nám ,Böhmische Hunde‘, tak jsme zase musely přejít na to hrozné jídlo v kantýně patřící k prachárně. Ráno byla většinou černá káva nebo spíš jen tak trochu obarvená. Kluci vždycky řvali: ,Holky, nepijte to, je v tom brom!‘ S kluky byla legrace.“

Jakmile se Anděla Kulhánková vrátila domů, znovu ji odeslali na nucené práce, tentokrát ale jen do Kolína. Zde to pro ni paradoxně bylo mnohem horší než v Německu. Ostatní Češky a Češi pohlíželi na ty, kteří se vrátili z Německa, jako na méněcenné a neustále je šikanovali. Naštěstí válka skončila zanedlouho a paní Kulhánková se mohla vrátit k rodině. Dlouho tam ale přesto nevydržela. Především z touhy pomáhat znovu budovat českou vlast se přihlásila do kurzu pro učitelky mateřských škol a ještě na podzim 1945 odjela do pohraničí.

Přes ohromný zápal ale měla brzy velké pochybnosti o tom, zda tam chce zůstat. Nejprve ji zasáhl nucený odsun Němců. „Na ten odsun si pamatuji moc dobře. Přestože jsem od Němců nezažila nic dobrého, tak mi to bylo strašně líto. Když jsem to viděla, ty staré lidi… To byli zemědělci z těch místních chalup, sedření dědkové a báby. Když jsem je viděla v té řadě s kufry, to mi připadalo jako Židé za války. To jsem dlouho nemohla přenést přes srdce, že jsem viděla odsun Židů a pak zase odsun Němců. Člověk to v sobě potom měl dlouho.“

Kromě toho ale brzy začaly přijíždět výpravy Čechů, kteří vykrádali německé domy a vůbec vše, co v pohraničí našli. Ti z nich, kteří zůstali, pak museli zajišťovat zcela základní věci, přestože až do odsunu byla stavení vybavena dobře. Mezilidské vztahy zde také nebyly nejlepší, ale přesto paní Kulhánková vydržela. Starala se o děti, o školu, zařizovala knihovnu, pomáhala tam vše budovat od začátku. Sama trávila většinu volného času v přírodě a vytvářela herbáře. Hlavně jí ale pomáhala přítelkyně, která byla jednou z mála jejích spřízněných duší v tomto nehostinném kraji. Definitivně ale nakonec stejně odešla, když se v roce 1949 provdala, a odstěhovala se zpět do Horních Počernic.

Zde ale již probíhala znárodňovací politika komunistického režimu, která tvrdě dopadla právě na její rodinu. „Vzali nám dílnu i mlýn, kde byla i turbína na vodu, už ne jen kolo. To dával do pořádku bratr, namontoval síta, začal mlít, a v tom přišel rok 1948. V padesátých letech se už musel vystěhovat a postupně nám zabrali všechno. Pole zabraly Státní statky a mlýn rozprodali komunisti a stalo se z toho rekreační bydlení. Stojí to na hezkém místě na samotě u Mníšku pod Brdy, mezi Líšnicí, Bojovem a Klíncem. Na těch našich polích, rozprodaných na parcely, je padesát šest chat. A ještě tam máme rybník, dva hektary lesů a nějaké menší lesy s chatami. A dva hektary pole, ze kterého nemáme vůbec nic, protože si tam každý dělá, co chce.“

Začala učit v mateřské škole a učila až do vysokého věku, navzdory nároku na důchod. Jejíma rukama tak prošly všechny poválečné generace hornopočernických rodáků.