Odsun Němců mi připadal jako odsun Židů
Stáhnout obrázek
Anděla Kulhánková se narodila v Unhošti, poté s rodiči bydleli v Kyjích, dokud se v roce 1939 neodstěhovali do Horních Počernic. Po obsazení republiky nacistickým Německem zasáhlo rodinu několik ran. Když pamětnice chodila do rodinné školy a byla zrovna na praxi v nemocnici, bydlela u tety v centru Prahy. V době atentátu na Heydricha teta ukrývala jednoho z odbojářů, kteří parašutistům pomáhali. Když přišlo gestapo na prohlídku, schoval se naštěstí ve větrací šachtě a nebyl objeven. Tetu však přesto o několik měsíců později zatkli a poslali do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se již nevrátila. Otec paní Kulhánkové skončil v koncentračním táboře také, počernický hostinský ho prý udal za poslech zahraničního rozhlasu. Anděla Kulhánková pracovala během roku 1943 jako vychovatelka u jedné rodiny, dokud nebyla v lednu 1944 poslána na nucenou práci v rámci totálního nasazení do Stuttgartu. Byla přidělena do továrny na výrobu střelného prachu. V továrně se sešla pestrá společnost - Ukrajinci, Francouzi a další národnosti, přičemž příslušníci každého národa měli na starost jiné úkoly. Po návratu domů následovalo další nucené nasazení, tentokrát v rámci protektorátu, v Kolíně. Tato zkušenost byla však mnohem horší než samotné Německo, neboť Češi zde nahlíželi na navrátilce z Říše jako na méněcenné. Psychické strádání ale netrvalo dlouho, přišel konec války a nuceně nasazení se mohli vrátit k rodinám. Po konci války absolvovala paní Kulhánková kurz učitelství v mateřské škole a hned v říjnu roku 1945 se odstěhovala do pohraničí v rámci osidlovacího programu. Stejně jako její další přátelé nebyla motivována jinak než čistým zápalem pro pomoc vlasti. Zde se zároveň setkala s odvrácenou tváří národa, kterému tolik chtěla pomoci postavit se znovu na nohy po válečných útrapách. Téměř pravidlem se staly rabovací výpravy lidí, kteří do domů po Němcích přišli, vykradli je a zase odjeli. Ti, co zde zůstali, pak většinou museli obstarávat naprosté základy nutné k přežití. Stejně těžce snášela chování vůči Němcům, kteří zde po stovky let žili. Protože paní Kulhánková žila v obci s minimálním kulturním životem, snažila se rozptýlit alespoň budováním knihovny a vytvářením herbářů. Roku 1949 se Anděla vdala a vrátila se do Horních Počernic. Zde pak její rodina, která se vzpamatovávala z útrap okupace, přišla o veškerý majetek během vlny znárodnění. Nemovitosti jim odebrali úředně, mnoho dalších věcí jim prostě ukradli pro vlastní soukromé potřeby. Hned v roce 1950 nastoupila do mateřské školy, ve které pak působila až dlouho do důchodového věku. Jejíma rukama tak prošly celé generace dětí z Horních Počernic.
