Ing. Petr Kulhánek

„Na víkend jsme se vrátili domů a zjistili jsme, že není úplně jednoduché to, co se děje v Praze, přeříkat lidem mimo Prahu. V regionech zatím nebyly informace o tom, co se děje v Praze, a hlavně tam bylo i výrazně jiné napětí nebo strach z toho, co se bude dít. Proto ty koordinační výbory, vlastně i stávkové výbory, začaly na jednotlivých vysokých školách dávat dohromady vždy nějaký informační souhrn, který po studentech, kteří se rozjížděli k sobě domů, distribuovaly i mimo Prahu, aby pokud možno těch informací bylo co nejvíc a byly co nejpravdivější. Do toho jsme se oba [pamětník a jeho tehdejší přítelkyně] zapojili. Už pár dní po 17. listopadu, kdy v Karlových Varech ještě nebyly ani demonstrace u hlavní pošty, jsme přivezli nacyklostylované letáky A4, kde bylo základní prohlášení o tom, co se stalo na Národní třídě, a o tom, že je to jedinečná možnost, jak změnit situaci a změnit režim. To jsme vylepovali po městě, což ale nemělo dlouhého trvání, protože místní bezpečnostní složky byly velmi ostražité a sledovaly to. Byli jsme opatrní, vylepovali jsme pozdě večer nebo v noci. Možná po hodině, když se nám podařilo oblepit část centra města Karlových Varů, u nás zasmykovala volha a tajní nás vtáhli dovnitř. Odvezli nás na tehdejší ,gestapo‘, sídlo policie v ulici I. P. Pavlova pod Thermalem, kde jsme byli předvedeni k výslechu. Byli jsme seznámeni s tím, jakých všech možných trestných činů jsme se dopustili. Samozřejmě jsme byli vystresovaní, nicméně už tehdy byla k dispozici telefonní čísla na krizové štáby do Prahy, na právní pomoc, když se něco takového stane. To začalo fungovat hned od začátku. A my jsme nekladli žádný odpor, my jsme se jen těm lidem snažili vysvětlit, že se ve společnosti děje zásadní změna a že tu informaci, která už je v Praze běžně dostupná a ví ji každý, kdo se po Praze pohybuje, chceme rozšířit, aby ji znali i lidi tady v regionech. A že proto dáváme ty informace takhle ve známost, že na nich není přece nic špatného. Já si pamatuju toho – neznám jeho hodnost ani jméno, to už není důležité. Byla to dvojice, která přesně odpovídala rolím ,hodného‘ a ,zlého‘ policajta. A ten ,zlý‘ ultimativně říkal, že tady přece není třeba dávat nikomu nějaké informace, protože lidi mají informací dost. A byli jsme podrobeni výslechu, kde jsme to vzali, co to je za lidi, tak jsme vesměs nic nekomentovali. A asi po třech čtyřech hodinách nám bylo umožněno jít si zavolat domů, že jsme se neztratili, ale že jsme na policii. Volali jsme i na tu linku té právní pomoci, kde nám řekli, ať neklademe žádný odpor, jestli na něco chceme odpovídat, tak můžeme, a jestli nechceme, tak nemusíme, že nás nikdo nemůže nutit, což přesně tak proběhlo. Možná po nějakých čtyřech hodinách jsme byli propuštěni s tím, že to bude mít dohru. Samozřejmě to žádnou dohru nemělo, protože během několika týdnů už ten režim zcela padl a tihle lidé, kteří pracovali v těchto složkách, buď stihli, bohužel, chytit novou vlnu, což nevím, jestli se tomu vůbec dalo zabránit. A někteří dobrovolně odešli a byli v izolaci nebo prostě šli do jiného zaměstnání.“

„Víte co, z dnešního pohledu je hrozně zajímavé, když se vás někdo zeptá, ,jak jste v té době mohli žít?‘, zejména mladší generace, která tu tuhou totalitu, sedmdesátá léta i začátek osmdesátých let, nezažila. ,Jak jste to mohli přežít?‘ Jenže když v té době žijete, vlastně nic jiného neznáte. My jsme neznali, co znamená svobodná doba, kdy si řeknu, že pojedu na víkend někam do Evropy, seberu se a jedu. Že si můžu psát a říkat, co si myslím, a nikdo mě v tom neomezuje. My jsme žili v takovém tom chlívku, kde jsme věděli – odsud posud – co je možné, co není možné, a v tom jsme se pohybovali. A vlastně nám to tehdy – ne že by nám to nepřišlo divné. Protože přece jen díky Hlasu Ameriky a Rádiu Svobodná Evropa člověk věděl, že v jiných civilizovaných částech světa to vypadá jinak. Ale tím, že člověk nepoznal odmalička nic jiného, s tím prostě dokázal žít a využíval toho, co ta doba umožňovala.“