Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kukal (* 1927  †︎ 2016)

• narozen roku 1927 v Praze

• aktivní člen skautského hnutí před rokem 1948

• aktivity spojené s obnovou skautingu v roce 1968

• organizátor exilového skautingu ve Švýcarsku v 70. letech

• vězněn v Jáchymově a dalších věznicích v letech 1949 až 1962

• účastník hromadného útěku z jáchymovského tábora č. 12 šachty, č. 14 v Horním Slavkově v roce 1951

• aktivity v K 231 a Konfederaci politických vězňů

• zemřel 6. března 2016 v Bernu

„Byla noční směna, kde není těch strážců tolik, jenom asi tři. Nás bylo jedenáct, dohodli jsme se, že budeme předstírat poruchu u čerpadla vody. Hlásili jsme, že si to musíme jít spravit, to byla samozřejmě záminka. Tři hoši s tím vyfárali nahoru, jeden bachař s nimi šel nahoru do dílny, tam ho zezadu praštili a odzbrojili. Pak už se zbraní šli zpátky k šachtě. Tam byl jeden nováček, takový horlivý bachař, měl na zádech na kožichu samopal. Úlehla na něj mířil, aby dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout ten automat, tak ho postřelil. Zbývající bachaře jsme spustili klecí dolu do šachty a dali jsme se na útěk.“

V noci na 14. října 1951 se skupina jedenácti muklů pokusila o útěk ze šachty č. 14 v pracovním táboře č. 12 nedaleko Horního Slavkova. Byli mezi nimi i muži, kteří bojovali ve druhé světové válce proti německým nacistům, například bývalý partyzán štábní kapitán Jan Úlehla. K útěku se rozhodli při nedělní noční směně, kdy byla ostraha slabší.

Celkem toho dne uteklo jedenáct muklů, útěk se však nezdařil, všichni byli pochytáni či zastřeleni na útěku. Pět z nich bylo zastřeleno druhý den u obce Stanovice, dvěma se podařilo uprchnout, byli však později chyceni a nepřežili. Čtyři zbývající vězni byli zatčeni také v oblasti Stanovic. Boris Volek a Ladislav Plšek dostali následně trest smrti. Karel Kukal a Zdeněk Štich byli jediní, kteří přežili, vyvázli „jen“ se zvýšenými tresty odnětí svobody. Zdeněk Štich si z vyšetřování odnesl nervové zhroucení, ztrátu paměti a trvalou invaliditu. Karel Kukal, od roku 1968 žijící ve Švýcarsku, je tak jediným přeživším svědkem těchto událostí, který je schopen jejich popisu.

Karel Kukal se narodil v Praze v obchodnické rodině, jeho otec měl menší krámek na Novém Městě. Studoval na gymnáziu, očekávalo se, že převezme po otci obchod, jeho však víc lákala studia. Karel Kukal byl od dětství aktivním skautem. Za okupace se tajně scházel s rozpuštěným skautským oddílem, tu oficiálně pod záminkou turistického oddílu, jindy zase tajně jako skautská skupina. Jeho hlavním koníčkem byl zpěv. Ve stejné době, kdy byl zatčen, mu jeho otec oznamoval, že byl přijat do sboru tehdejšího Divadla 5. května. Po roce 1945 byl členem mládežnické organizace Národně socialistické strany, která si získala jeho sympatie svým protikomunistickým postojem. Vydávali časopis, rozšiřovali letáky a bílé lístky před volbami v roce 1948.

Zatčení

Někdy v té době připravovala StB monstrproces s údajnými aktéry protistátního spiknutí a vrahy majora bezpečnosti Augustina Schramma. Za vraždu byl odsouzen a popraven (podle všech indicií nevinný) Milan Choc. Skupina, v níž byl Karel Kukal, byla s lidmi kolem Choce personálně propojena.

Při zatýkání po atentátu na majora Schramma došlo i na okruh známých Karla Kukala. S nimi spolupracoval jistý Jiří Grünberg, jehož rodina poskytla přístřeší Jiřímu Červenkovi, který se vrátil do republiky s Milanem Chocem. Karel Kukal byl záhy zatčen. Státní bezpečnost si pro něj přišla do zaměstnání.  K propojení s Chocovou skupinou mohlo dojít i z jiného důvodu, Kukal a jeho známí se podíleli i na jejich falešných dokladech.

Falšovali jsme komunistické legitimace

„Měli jsme ve skupině jednu dívku, která byla sekretářkou na ústředí Národně socialistické strany. Ještě před únorem se lidi začínali rozhlížet a udělali si jiný obrázek, neviděli v komunistech již jen nějaké osvoboditele, ale tušili, že to nepovede k ničemu dobrému. Hodně lidí vystupovalo z komunistické strany, někteří přišli na sekretariát, hodili tam komunistickou legitimaci na zem a přihlásili se do Národně socialistické strany. Tím pádem tato dívka, Zdenka Horčíková se jmenovala, měla u sebe komunistické legitimace. Když přišli ti hoši ze Západu, jsme prostě vyloupli fotografie z těchto komunistických legitimací a přilepili tam jejich. Oni tak měli papíry. Při zatčení je našli a takhle to spadlo i na nás.“

Karla Kukala zatkli v práci, ani to pro něj nebylo velké překvapení. Od prvních okamžiků se vyšetřovatelé chovali tvrdě.

„Ten začátek byl velice tvrdý. Trvalo to celou noc, byl tam nějaký vyšetřovatel Janoušek, byl taky pověstný v případě Slánského. To byl velký surovec, ten ranami nešetřil. Seděl jsem na židli, za mnou dva biřicové, když se Janouškovi nelíbilo, co jsem řekl, tak hned rána, kolikrát se židle zvrátila. Nechali mne klečet u zdi, dostal jsem zezadu pěstí do hlavy, druhou jsem vzal o zeď, takže jsem nevypadal moc pěkně. Konfrontovali mne i s jinými z naší skupiny.“

Jejich skupina byla souzena jako podskupina ve velkém procesu okolo atentátu na majora Schramma. Pan Kukal dostal sedm let, do svého útěku prošel věznicí na Borech a koncentráky v Horní Bříze a Lipkovicích. Nejdelší dobu byl v táborech v Horním Slavkově - nejdříve v táboře Prokop a později v nově otevřeném táboře č. 12. Patřil mezi vězně s velkou touhou po svobodě. Se svými kamarády mnohokrát diskutovali různé možnosti útěku.

Přípravy útěku

„V táboře Prokop jsme měli na světnici dobrou partu spolehlivých kamarádů, muklů. Stále jsme spekulovali, co provést. Jedna taková šance byla, když jsme v podzemí vrtali a důlní nám říká: Hoši, vy když vrtáte, tak se tam nahoře třesou stromy. Tak jsme si říkali, s tím by se mělo něco dělat. Pospíchali jsme, kdy se to třeba propadne. Věděla to však i ostraha, nejen my, že bychom se mohli vynořit. Tak tu dobývku „zakřížovali“ a šli jsme dělat někam jinam. My jsme potají pokračovali, jeden zámečník nám udělal zvláštní soustavu vrtných tyčí. Jeden z naší party se vždy ulil a šel vrtat nahoru. Nešlo to dobře vrtat, tak jsme toho nechali. Mezitím jeden z nás navázal styky s novými, co přišli na tábor, mezi nimi byl i jeden partyzán, to byli ostří hoši. Ti přišli na to, že bychom to měli udělat tímto ozbrojeným způsobem, odzbrojením stráže.“

Útěk ze šachty č. 14 v Horním Slavkově

14. října 1951 se z tohoto tábora pokusilo o útěk 11 politických vězňů. Byli mezi nimi i muži, kteří bojovali ve druhé světové válce proti německým nacistům, například bývalý partyzán štábní kapitán Jan Úlehla. K útěku se rozhodli při nedělní noční směně, kdy byla ostraha slabší a na šachtě se prováděly jen pomocné práce.

„Byla noční směna, kde není těch strážců tolik, jenom asi tři. Nás bylo jedenáct, dohodli jsme se, že budeme předstírat poruchu u čerpadla vody. Hlásili jsme, že si to musíme jít spravit, to byla samozřejmě záminka. Tři hoši s tím vyfárali nahoru, jeden bachař s nimi šel nahoru do dílny, tam ho zezadu praštili a odzbrojili. Pak už se zbraní šli zpátky k šachtě. Tam byl jeden nováček, takový horlivý bachař, měl na zádech na kožichu samopal. Úlehla na něj mířil, aby dal ruce nahoru, on se snažil ze zad strhnout ten automat, tak ho postřelil. Zbývající bachaře jsme spustili klecí dolu do šachty a dali jsme se na útěk.“

Jeden ze spoluvězňů, Levinský, který se k útěku přidal až na poslední chvíli, si útěk na poslední chvíli rozmyslel a vrátil se. Poslednímu z party útěkářů namluvil, že se musí vrátit pro čepici, co mu upadla. Než zjistili, že to není pravda, bylo pozdě. Kdo by se za ním chtěl vydat zpátky do lágru? Náskok uprchlíků se tak zkrátil o několik hodin. SNB do pronásledování zapojila mnoho mužů, také z pohotovostního pluku Jestřáb. Jeden z nich vězně objevil na zalesněném svahu blízko vesnice Stanovice. Vypukla přestřelka. Karel Kukal byl hned na začátku postřelen do kolena. Nemohl utíkat, před zatčením se pokusil o sebevraždu. Zbraní neměli dostatek, takže zbraně dostali jen ti zkušení s vojenským výcvikem, na Karla Kukala žádná nezbyla. Věděl však, že kdyby se dostal živý do rukou SNB, došlo by k tvrdému vyšetřování.

„Tak jsem si s některými vyjednal, že kdyby bylo nejhůř, jestli by pak nechali jednu kulku pro mne. Jelikož jsme byli velmi překvapení, když se ten bachař objevil nad námi na kopci, oni pak utíkali druhým směrem, neuvědomili si, že jsem tam zůstal. Vracet se rozhodně nechtěli. Když už jsem věděl, že to daleko nedotáhnu a v dálce jsem slyšel, že se pročesává les, tak jsem si obvázal opasek kolem krku. Pověsil jsem se na větev, jenže ona se mnou praskla, tím pádem jsem zůstal naživu. Mezitím byli už blízko, takže mi na další pokusy nezbyl čas. Rozhodně jsem nechtěl se jim dostat živý do rukou.“

Karel Kukal měl štěstí, že v okamžiku postřelení bachaře byl ještě dole v šachtě. Mohl tak tvrdit, že v okamžiku útěku o ničem nevěděl a že se plánování ozbrojeného přepadení neúčastnil. To mu zachránilo život. Bachař na své zranění později zemřel. Karel Kukal tak nebyl odsouzen za spoluúčast na vraždě, ale jen na útěku. Také mu asi zachránila život skutečnost, že byl ve vězeňské nemocnici. V době, kdy se dostal do vazební věznice v Klatovech, byla StB s výslechy ostatních obviněných u konce.

Jediný pamětník

Celkem toho dne uteklo jedenáct muklů, pět z nich bylo zastřeleno druhý den u obce Stanovice, dvěma se podařilo uprchnout, byli však později chyceni a nepřežili. Čtyři zbývající byli zatčeni v oblasti Stanovic. Boris Volek a Ladislav Plšek dostali následně trest smrti. Karel Kukal a Zdeněk Štich byli jediní, kteří přežili, vyvázli „jen“ se zvýšenými tresty odnětí svobody. Dodnes žijící Zdeněk Štich si z vyšetřování odnesl nervové zhroucení, ztrátu paměti a trvalou invaliditu. Karel Kukal je tak jediným přeživším svědkem těchto událostí, který je schopen jejich popisu.

Karel Kukal byl souzen ve velkém společném procesu, jak bylo tehdy zvykem. Jejich útěk měl být podle komunistického režimu veden bachařem Josefem Karolíkem, který byl však zatčen asi o měsíc dříve, než došlo k vlastnímu útěku. Pan Kukal se domnívá, že strážmistr Karolík měl určité kontakty se západními zpravodajskými službami, což mu bylo osudné. Z nějakého neznámého důvodu komunistický režim neodkryl pravý důvod Karolíkova procesu. Jiná verze tvrdí, že Karolík byl „jen“ exemplárně potrestán za svoji vstřícnost k vězňům, pro výstrahu ostatním bachařům, kdyby snad chtěli s vězni spolupracovat. Jediné povolené publikum na procesu s jáchymovskými uprchlíky byli totiž příslušníci SNB. Josef Karolík byl tak třetí osobou vedle Volka a Plška, který si z tohoto procesu odnesl trest smrti.

Na korekci ho zmlátili

Bezpečnost přivezla všech pět mrtvých a tři živé pro výstrahu do lágru, a aby také pomohli identifikovat osoby, které ještě věděly o útěku. Veškeré sympatie, které vyjadřovali spoluvězni dopadeným uprchlíkům, byly tvrdě trestány.

„Mezi námi na cimře byl nějaký Mirek Polák, zahraniční voják. Když  museli kolem nás defilovat, kolem těch mrtvých a nás třech živých, tak on řekl nahlas: Nazdar, Kuki. To bylo moje skautské jméno. Hned se na něj sesypali a pod ranami ho odvedli do korekce. Jak mi později vypravoval, pořádně ho zmlátili.“

Po nezdařeném útěku dostal pan Kukal dalších dvacet pět let, které strávil většinu času v pevných věznicích, jako Leopoldov či Kartouzy. První velká amnestie z roku 1960 se pana Kukala ještě netýkala, na svobodu byl propuštěn až o dva roky později v roce 1962.

Lapis cremens

Karel Kukal vzpomíná i na další příhody z vězení, jak bylo možné opatřit si cigarety a jak bylo složité si cigarety zapálit. K tomuto účelu sloužil kousek křemene zasazený do dřívka, kus látky a nastrouhané štětiny z kartáčku na zuby. Pan Kukal byl v té době kuřákem, o svůj původní kamínek nějakým způsobem přišel a potřeboval si opatřit nový. Většina táborových či vězeňských lékařů byli prý relativně slušní lidé. O jednom z nich vypráví i tuto příhodu.

„Já jsem si potřeboval tohle opatřit, tak jsem se jako přihlásil k doktorovi, něco jsem si vymyslel. Říkal jsem mu, že na ten můj neduh mi hodně pomáhal lapis cremens. Lapis je kámen, cremens jako křemen. Doktor to pochopil, že potřebuji kamínek, tak ho nějak za zády bachaře zamotal do vaty a strčil mi ho do zadnice. Tímhle způsobem jsem přišel ke kamínku, tak jsem si tenkrát s chutí zapálil.“

Amnestie a Pražské jaro

Po propuštění se musel pan Kukal živit manuálními pracemi, vyučil se zedníkem, za „oteplování“ Pražského jara mohl pracovat jako technický překladatel v Konstruktivě, krátkou dobu před srpnem 1968 byl i redaktorem v Lidové demokracii. Byl také členem pražského výboru K231. Po vstupu sovětských vojsk Karel Kukal nečekal, až represe dopadnou i na něho, a odjel přes Rakousko do švýcarské emigrace.

„Za Pražského jara jsem byl i v zahraniční redakci Lidové demokracie, ovšem to trvalo velice krátce. Jakmile (sem) vtrhly spřátelené armády, tak jsem nečekal a odešel jsem do zahraničí, do Švýcarska. Tenkrát to byla doba docela velké konjunktury, takže nebyla potíž sehnat nějaké zaměstnání, jazyky jsem nějaké znal, takže ten exil pro mne nebyl takový zlý. Brzo jsme se tam jako bývalí političtí vězni seskupili, byli jsme docela aktivní organizace v tom exilovém (spolkovém) životě. Také jsem byl spoluzakladatelem exilového skautingu, nejdřív ve Švýcarsku, pak se to rozšířilo po celé Evropě. Měli jsme oddíly v Holandsku, v Německu, různé družiny, jeden čas i v Paříži, ve Švédsku, takže jsem se po této stránce nenudil.“

Hlásil jsem se do sboru

Karel Kukal má kromě skautingu další celoživotní lásku – zpěv a vážnou hudbu. Od svých sedmnácti let zpíval v mužském sboru, to ho velmi bavilo. Krátce před svým zatčením četl v nějakých novinách, že Divadlo 5. května (dnešní Státní opera) přijme do sboru zpěváky.

„Tak jsem se tam přihlásil. Byl tam tenkrát začínající dirigent Kašlík. Tenkrát byl ještě jako mladý muž, později se stal velmi známý. Byla tam ještě jedna dívka, altistka, tak si nás tam zavolal, co jako zazpíváme. Ladies first – ona že zazpívá árii Veruny z opery V studni. Bylo mi jí trochu líto, ona totiž ráčkovala: Verrunko, krrasavice. Pak se obrátil na mne: Co by jste zkusil. Já: Když máte tu Studni, tak já zkusím árii Janka – ‚A jděte a jděte jen.‘ Oba jsme to odzpívali. - Tak vám dáme vědět.- Mezitím mne zatkli, při první návštěvě mi otec tak šeptnul: Přišlo ti od divadla, že tě přijímají do sboru. To byl první díl mé pěvecké ‚kariéry‘.“

Později v emigraci, již v pokročilém věku, se Karel Kukal přihlásil na konkurz do sboru bernské opery. Určitou dobu pak zpíval jako sborista v této opeře.

Deset křížů

Karel Kukal se v emigraci setkal s bývalým spoluvězněm Jiřím Loewym, který ho po vyslechnutí jeho životního příběhu vybízel, aby ho sepsal. Na jeho popud a s jeho pomocí napsal a po listopadu 1989 ve staré vlasti vydal knihu vzpomínek věnovanou útěkům muklů z Horního Slavkova nazvanou Deset křížů¹. V současnosti (2006) pracuje ve spolupráci se svojí druhou manželkou – rodilou Švýcarkou - na německém vydání Deseti křížů. Podle Karla Kukala je v západní Evropě (Švýcarsku) dobře známá situace v Československu v době Pražského jara a normalizace. Padesátá léta jsou pro švýcarského (německého) čtenáře stále velkou neznámou, dodává pan Kukal.

S manželkou, se kterou opustil Československo po okupaci v roce 1968, se rozvedl. Po několika letech nato poznal svou druhou manželku, s kterou prožíval ještě mnoho krásných let až do posledního dne svého života. Do Česka jezdil pravidelně, například na každoroční setkání bývalých muklů z Horního Slavkova, které se konalo v Českém Šternberku.  28. října 2002 byl vyznamenán prezidentem republiky medailí Za hrdinství. Karel Kukal zemřel 6. března 2016 v Bernu.

Životní krédo

„Moje krédo? Já jsem v podstatě věřící člověk. To mi dost pomáhalo. Člověk se spoléhal na to, že je tady nějaká bytost, která pomůže. Morální učení křesťanství jsem se snažil dodržovat po celý život. Někdy se to daří lépe, někdy méně. Nakonec i skautská myšlenka, skautský zákon, to byly pro mne pilíře, co mne provázely životem.“

P.S. Účastníci útěku:

Boris Volek – trest smrti

Ladislav Plšek – trest smrti

Ferdinand Compel – zabit na útěku

Vladislav Roubal – zastřelen na útěku

František Petrů – zastřelen na útěku

Jan Úlehla – zastřelen na útěku

Jan Trn – zabit na útěku

Miroslav Hasil – později postřelen – zastřelil se

Fero Čermák – pravděpodobně zastřelen

Karel Kukal – 25 let

Zdeněk Štich – poškozené zdraví, ztráta paměti

Dvanáctý účastník – Jiří Levinský - útěk nedokonal a vrátil se zpět.

Epilog :

„Devět křížů – Který je ten desátý?

• Může jím být strážmistr Josef Karolík². Ale já se domnívám, že by měl nést jméno Zdeňka Šticha.

• Ale ten přeci žije.

• Žije, ale zabili mu duši. A není to někdy horší než vražda?“³

1V Česku vyšla ve dvou vydáních poprvé v roce 1993 v nakladatelství Nová inspirace, podruhé v roce 2003.

2Bachař odsouzený k trestu smrti ve stejném procesu jako Volek a Plšek.

3Karel Kukal. Deset křížů. str. 83