Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kukal (* 1927  †︎ 2016)

• narozen roku 1927 v Praze

• aktivní člen skautského hnutí před rokem 1948

• aktivity spojené s obnovou skautingu v roce 1968

• organizátor exilového skautingu ve Švýcarsku v 70. letech

• vězněn v Jáchymově a dalších věznicích v letech 1949 až 1962

• účastník hromadného útěku z jáchymovského tábora č. 12 šachty, č. 14 v Horním Slavkově v roce 1951

• aktivity v K 231 a Konfederaci politických vězňů

• zemřel 6. března 2016 v Bernu

Karel Kukal[1]

„Skauting je výchova k charakteru, ne jen volnočasová aktivita.“

„Moc nadějí jsem si teda nedával.“

Karel Kukal se v říjnu roku 1951 zúčastnil útěku z jáchymovských dolů. Útěk byl neúspěšný. Vězňové byli zatčeni a Karel navíc ještě postřelen do kolene. Převezen byl do vězeňské nemocnice a pak do vazební věznice v Klatovech. „Tak ty hoši, ti muklové, se snažili tak dělat všelijaké opičky a vtipkovat, aby mě trošku přivedli na jiné myšlenky. Moc nadějí jsem si teda nedával.“  Jeden z útěkářů Zdeněk Stich během zatčení ztratil paměť. Za mnoho let se sice vzpamatoval z nervového otřesu a mohl zas samostatně fungovat, ale paměť se mu už nikdy nevrátila. „On se mě tak intenzivně vyptával a nechával si to vyprávět, ale je s tím prostě smířen, že ze svého života nic neví.“ V procesu byl odsouzen i jeden z jáchymovských dozorců, který měl pomáhat skupině útěkářů, kterou v procesu spojili se skupinou, se kterou utekl Karel Kukal. „Tak tomu samozřejmě dali velezradu a ten dostal taky trest smrti.“ Další dva vězně obvinili, že pomohli bachaři, který byl během útěku postřelen, do šachty. Vězňové to udělali ze soucitu, jenže bachař v šachtě zemřel a tito dva útěkáři dostali trest smrti za spoluúčast na vraždě. Karel Kukal dostal trest dvacet pět let. „Takže jsem měl pětadvacet, předtím sedm, tak jsem měl třicet dva, pak vyšel zákon, že nejvyšší trest může být pětadvacet.“ Kromě Karla Kukala a Zdeňka Sticha byli všichni útěkáři odsouzeni k trestu smrti.

„Útěkáři byli označeni.“

Ve věznici na Pankráci Karlovi vyoperovali kulku z kolene a hned, jak se mu rána alespoň trochu zahojila, ho čekal transport do Leopoldova. „Útěkáři byli označeni. Měli takové pásky zelené, aby na ně dávali pozor.“ V roce 1952 se tedy Karel Kukal ocitl v jedné nejtěžších věznic v Čechách. „Leopoldov byl tenkrát velmi krutá věznice. Dalo by se říct skoro vyhlazovací.“ Bydlel na samotce a neustále se musel potýkat s bachaři, kteří měli naprostou volnost v tom, jak budou s vězni zacházet, takže často dávali průchod bezvýznamné šikaně. „Abysme dělali dřepy, nebo jsme dostali půl dávky jídel za to, že nebyla srovnaná deka.“ Ve věznici trpěl neustálým hladem, až nakonec vězeňský doktor nařídil, že podvyživený Karel musí být hospitalizován ve vězeňské nemocnici. „Já jsem měl asi čtyřiapadesát kilo při mý dýlce.“ Jednoho dne přišla, díky místnímu doktorovi, do věznice kontrola a ti nejvíc zbídačení vězňové byli převezeni do věznice na Mírově a mezi nimi i Karel Kukal. Mírov představoval po věznici v Leopoldově velkou úlevu. Jednalo se spíše o lehčí věznici. „To ovšem tam velice vadilo tomu bezpečákovi panu Prohelovi, kterej dělal všecko možný, abych se z tohohle trošku fešáckýho kriminálu dostal pryč.“ Karla Kukala tak čekal další transport, tentokrát zpátky na Jáchymovsko. Byl tam totiž zřízen tábor Nikolaj, který měl status tábora s přísným režimem. Jenže během složitého transportu se stihl status tábora změnit a Karla převezli opět do pracovního tábora na zpracovávání uranu. „Což byla vlastně ironie, protože já jsem měl zůstat v pevných věznicích.“

„Společnost tam byla znamenitá.“

V jáchymovských dolech strávil Karel asi rok a půl, a teprve pak přišel rozkaz, že se všichni útěkáři musí zavřít do pevných věznic, takže Karla převezli do věznice umístěné v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích. Tam se místo práce v uranových dolech dralo peří, což ale nebylo žádnou úlevou, protože se musely plnit vysoké normy. Po nějakém čase založili ve Valdicích brusírnu skla a vytvořila se speciální skupina pro práci v brusírně. „Jmenovala se Vatikánská, protože po většinou to byli kněží a biskupové a tak dále a pak pár takových průserářů, jak se říká, mého ražení.“ Vězňové měli za úkol brousit lustrové ověsky. I tady byla práce kvůli vysoko nastaveným normám náročná a Karel byl několikrát v korekci za neplnění norem. „Ale zase na druhou stranu společnost tam byla znamenitá.“ Čas, který museli strávit nespravedlivě za mřížemi, se vězňové snažili zužitkovat alespoň k tomu, aby se vzájemně vzdělávali. Karel Kukal se tak ve vězení dozvěděl od kněží hodně o teologii, ale i třeba o kulturní historii od profesora Josefa Zvěřiny.

„My muklové jsme drželi dost pohromadě.“

V roce 1960 přišla první vlna amnestie pro politické vězně. Pro Karla tím svitla naděje na konec utrpení. Bohužel se ale neocitl na seznamu propuštěných. Po propuštění části politických vězňů se věznice doplnily opravdovými zločinci. „Tam měli už pak taky převahu ti kriminální. Kolikrát jsme se museli držet pohromadě, abysme před nima obstáli, aby viděli, že se jich jako nebojíme.“ V roce 1962 došlo ke druhé amnestii a během té byl konečně propuštěn i Karel Kukal. Po propuštění se vrátil ke svým rodičům do Prahy. Propuštění vězni měli povinnost najít si zaměstnání v nějaké dělnické profesi, a tak si Karel našel přes známého zaměstnání na stavbě. Po pár měsících se odstěhoval od rodičů a našel si podnájem. „Ale my muklové jsme drželi dost pohromadě a byli jsme od různých profesí, tak jsme si vzájemně ty byty tak nějak vylepšovali.“ Na stavbě Karel zůstal až do doby, kdy se začala atmosféra ve společnosti trochu uvolňovat, a potom se mu podařilo se uchytit jako technický překladatel z němčiny a angličtiny. Během pražského jara byl nějaký čas v redakci Lidové demokracie. V březnu roku 1968 byla založena organizace, nazvaná K 231, která sdružovala bývalé politické vězně. K této organizaci se okamžitě připojil i Karel Kukal. Zároveň se podílel na obnově Junáka. „Tam jsme taky byli v těch přípravnejch skupinkách, kde jsme to dávali nějak dohromady.“

„Tohle si soudruzi asi nenechaj líbit.“

Všichni byli tehdy optimističtí, že se může ve státě skutečně něco změnit, a tak byla okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pro společnost opravdovou ránou. Karel byl tou dobou už ženatý a měl dvě děti a s rodinou se rozhodli emigrovat z Československa. „Poněvadž jsem se angažoval příliš za toho pražského jara. V K 231 jsem byl vlastně v pražském výboru. Ve skautingu jsem byl přibrán do historické komise. Tak jsem si říkal, že tohle si soudruzi asi nenechaj líbit.“ Karel už měl příliš drsných zkušeností s komunistickou mocí, než aby zde mohl zůstat a riskovat, že si tím vším projde znovu. Pár dní po invazi bylo ještě možné utéci přes hranice, než se znovu uzavřely na dalších dvacet let. Karlovi se podařilo získat pas. „Ten náš předvoj skautský mně poslal z Rakouska obálku s razítkem na moji adresu a já jsem si zkonstruoval dopis, že mě zve někdo. S tím jsem pak šel na pasové oddělení a na základě toho pozvání jsem dostal na čtrnáct dní vízum.“  Vízum na čtrnáctidenní dovolenou si Karel protáhl na zbytek života.

„Šli jsme rovnou na švýcarský konzulát.“

V roce 1968 se vydalo za hranice mnoho lidí. Většina z nich odcházela do Rakouska, kde se ale emigrantské tábory brzy zaplnily. Švýcarská vláda se rozhodla, že přijme deset tisíc Čechů a Slováků. Karel s rodinou se tedy vydali rovnou na hranice Rakouska a Švýcarska. „A tam jsme šli rovnou na švýcarský konzulát, že žádáme o azyl.“ Karel měl štěstí, že výborně ovládal angličtinu a němčinu, takže neměl potíže se ve Švýcarsku domluvit. V zemi v té době probíhala hospodářská konjunktura, takže nebyl ani takový problém najít zaměstnání. „Dostal jsem se k jednomu velkému koncernu do zkušební laboratoře. Tam se zkoumala vlákna a tak dále. Což byla dost zajímavá práce.“  U této práce vydržel pět let a potom začal pracovat v Curychu pro sklárnu, kde měl na starosti mzdové účetnictví. Po dalších pěti letech se stal ředitelem pojišťovny v Curychu.

Ještě během života v Československu Karel poslouchal zahraniční vysílání a zajímal se o politickou situaci na Západě, takže zvyknout si pak na naprosto jiný život v demokratickém Švýcarsku pro něj nebylo zas tak náročné. „Pro mě ta asimilace nebyla nijak těžká.“ Začal zpívat znovu ve sboru a časem se už zúčastňoval politických akcí i tam. Těsně po velké vlně emigrace po okupaci v roce 1968 se emigranti ve Švýcarsku drželi hodně pohromadě. „Jenomže pak, když se uchytili, tak někteří si šli svojí cestou, ale taky dost velká část se organizovala v různých krajanských spolcích.“ Emigranti se hodně organizovali třeba pod Sokolem, který pořádal různé zahraniční slety. Karel se i ve Švýcarsku zapojil do muklovské organizace. „Nejenom, abysme se scházeli, ale i abysme vyvíjeli činnost, dejme tomu, osvětovou mezi Švýcary.“ Organizace vydávala i časopis Mukl, do něhož Karel Kukal také přispíval.

„Stará láska nerezavěla.“

„Taky moje stará láska nerezavěla. Tedy ten skauting.“  Karel Kukal se už velmi brzy po příjezdu do Švýcarska podílel na prvním skautském táboře, což se osvědčilo a další rok už museli pořádat tábor na dva turnusy, aby mohli pojmout všechny zájemce. Potom se rozhodli, že bude potřeba skauting udržovat celoročně, a tak Karel Kukal stál roku 1972 u zrodu Československého exilového skautingu. „Tak už vznikaly první oddíly, hlavně teda nejdřív ve Švýcarsku.“ Ve Švýcarsku vznikly postupně skautské oddíly v Curychu, Badenu, Bernu a ještě družina v St. Gallenu. Karel vedl II. oddíl, zvaný Curych. Klubovnu se jim podařilo najít v Effretikonu, nedaleko Curychu. V Effretikonu byli registrováni v roce 1975. Oddíl měl tehdy 27 dětí.[2] Další oddíly se vytvořily v Německu a v Holandsku. Karel Kukal vedl celou skautskou oblast Švýcarsko. „Jsme měli různé takové sněmy, kde jsme koordinovali práci.“

Okamžitě po roce 1989 byl Karel Kukal rehabilitován. „V obou případech. V případě Chocově i v případě toho útěku.“ O návratu do Československa uvažoval jen chvíli. Dokonce dostal nabídku od Lidové strany, aby jim pomáhal při volební kampani, ale nakonec nabídku nevzal. „Mně by tady nemuselo být tak zle, ale už trošku by mi některé věci šly na nervy.“ Karel si už příliš zvykl na život v zemi, kde měli možnost budovat demokratický stát po staletí, proto by pro něj bylo náročné vrátit se do České republiky, kde je potřeba demokracii teprve rozvíjet. „Ve srovnání tady s tím, kde to pořád ještě není zaběhané, přece jenom je tam ten život trošku snazší.“

„Skauting je výchova k charakteru.“

Karel Kukal je rozhodnutý se do České republiky už nevrátit. Kromě toho, jak pomalu a ne vždy dobře se u nás znovu buduje demokracie, mu vadí i to, že lidé až příliš rychle zapomněli na napjatou historii vlastní země v průběhu minulého století. „Lidé, obzvlášť ti mladí, nechtějí slyšet, co bylo předtím, aby z toho načerpali nějaké zkušenosti. Taková lhostejnost k minulosti.“ Na druhou stranu přiznává, že ani Švýcarsko není země bez komplikací. Zde vnímá jako nebezpečnou rychlou islamizaci země. „Třetím nejsilnějším náboženstvím je islám. To jsou lidé, co se nepřizpůsobí!“

Kromě angažování ve skautingu i v politice byl Karel aktivní i v literatuře. V roce 2003 mu v Praze vyšla kniha Deset křížů, pojednávající o útěku z jáchymovských dolů. Název poukazuje na deset obětí, které tento útěk měl. „Ani teďka, když jsem třeba v penzi. Já mám pořád co dělat. Teďka třeba překládám tu svou knihu do němčiny.“  S manželkou, se kterou opustil Československo po okupaci v roce 1968, se rozvedl. Po několika letech nato poznal svou druhou manželku, s kterou prožíval ještě mnoho krásných let až do posledního dne svého života.

Karel i přes to, čím vším si v životě prošel, oplýval neuvěřitelným optimismem a chutí do života. „Zásady, ty u mě taky hodně vychází z víry a ze skautských zásad.“ V nejtěžších chvílích svého života se obracel k Bohu. Desatero přikázání, které hlásá křesťanství, je velmi podobné desateru skautskému. Skauting, tak jak ho chápal Karel Kukal, rozhodně nespočíval jen v nějakých aktivitách. „Je to výchova k charakteru. Když se snaží dneska různé organizace napodobovat ten skauting nebo ho vykrádat, to je spíš jako tvorba volného času u těch jiných organizací. Nějak zabavit tu mládež. Kdežto ten původní baden-powellovský skauting, jemu šlo i o výchovu k charakteru. Skaut je poctivý, dobré mysli, spořivý a tak dále.“ 

Karel Kukal zemřel 6. března 2016 v Bernu.

[1] Příběh se týká jen části života Karla Kukala. Konkrétně doby od jeho zatčení po útěku z jáchymovských dolů až do současnosti.

[2] Cihlář, Josef: Československý exilový skauting, str. 142