Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Kučerová (* 1931  †︎ 2023)

• narozena 24. května 1931 v Hejnicích do německé rodiny

• její otec Franz Hammer pracoval jako řidič autobusu, maminka Hedwiga byla zaměstnaná v malírně hejnické porcelánky

• na začátku října 1938 rodina opustila Hejnice, protože nechtěli žít ve fašistickém Německu

• do Hejnic se po pár dnech museli vrátit, protože ve vnitrozemí nenašli útočiště

• otec měl jako komunista a antifašista během války problémy

• za války chodila do obecné školy v Hejnicích, v lavici seděla s princeznou Clotildou von Auesperg, vnučkou Franze Clam-Gallase

• její bratr padl v roce 1943 na východní frontě, otec zemřel v prosinci 1944 na rakovinu plic

• po válce nebyly s matkou odsunuty kvůli matčině nepostradatelnosti v malírně hejnické porcelánky

• 42 let pracovala v továrně Tesla v administrativě

• v roce 1954 se vdala za Čecha Josefa Kučeru, spolu vychovali syna a dceru

• v roce 1972 se zapojila do činnosti Svazu Němců

• zemřela 21. září 2023 v 92 letech

Ještě 76 let po druhé světové válce se zdráhala mluvit o tom, co se v Hejnicích po válce dělo. „Já nevím, že zrovna my jsme měli takovou smůlu, že k nám přišli zrovna Skutečáci,“ říká jednadevadesátiletá Margita Kučerová. Na konci května 1945 do Hejnic dorazil oddíl Revolučních gard, který si říkal Bojová skupina Skuteč. V Hejnicích, sousední Raspenavě a Bílém Potoce popravili přes dvě stě německých mužů a žen.

Tehdy čtrnáctiletou Margitu a její maminku před krutým a nevybíravým zacházením zachránila pověst jejího tatínka, který zemřel v roce 1944 a byl známým antifašistou. Po záboru pohraničí rodinu odvezl do vnitrozemí, protože nechtěl žít v hitlerovském Německu. „Beneš sliboval, že je tu pro všechny, a pak nás nechtěl,“ vzpomíná Margita Kučerová na putování rodiny v říjnu 1938 po několika českých městech, které skončilo návratem do Hejnic, protože jako Němci nenašli nikde útočiště.

Po válce Čechy, kteří přicházeli do pohraničí, nezajímalo, jak se Němci před válkou nebo během ní chovali. Za hříchy hitlerovského Německa měli pykat všichni bez rozdílu. Znamenalo to, že museli opustit své domovy a celý svůj majetek s výjimkou třiceti kil nechat poválečné Československé republice. Pamětnice mohla zůstat, protože její maminka patřila mezi specialisty potřebné pro zajištění průmyslové výroby. Pracovala v malírně hejnické porcelánky. Jako Němka musela odevzdávat dvacet procent své výplaty na válečné reparace a neměla nárok na dovolenou. Kromě Margity Kučerové, její matky a pratety museli všichni členové její rodiny včetně téměř sedmdesátileté babičky odejít.

Pamětnice pak v Hejnicích sledovala, jak se chovali nově příchozí, kteří vysídlené Němce nahradili. „Hráli si na pány, nic nedělali, pole zplundrovali, lesy taky, statky spadly, oni umřeli a je klid po pěšině,“ říká pamětnice, která v Hejnicích prožila celý svůj život. Svůj příběh vyprávěla bezchybnou češtinou, ačkoliv až do čtrnácti let mluvila jen německy. Při povídání o svém životě se ostýchala, protože nebyla zvyklá, že by se někdo zajímal o to, jak jako Němka vnímala proměnu pohraničí.

V Hejnicích jsme žili spořádaně

Margita Kučerová se narodila 24. května 1931 v Hejnicích do rodiny Franze a Hedwigy Hammerových. „Moji rodiče byli Němci, to byl první zádrhel ještě ve staré republice,“ říká pamětnice, která si vzpomíná na Hejnice v době, kdy v nich ještě žili většinou Němci. 

Němci v Hejnicích (německy Haindorf) stejně jako jinde v pohraničí nesli úkorně vznik Československé republiky, protože se v ní cítili jako občané druhé kategorie – bez znalosti českého jazyka již nemohli pracovat na státních úřadech. Německy mluvící listonoše, výpravčí na železnici a četníky proto vystřídali Češi. „Ti čeští četníci s námi ale moc práce neměli. Žili jsme spořádaně,“ říká s úsměvem pamětnice.

Období před válkou popisuje jako idylické: „Žili jsme si krásně, město bylo soběstačné, měli jsme tu každý druh obchodu, každé řemeslo. Nepotřebovali jsme Frýdlant, ani Liberec. Měli jsme tu všechno, i tiskárnu.“ O tehdejším hospodářském i kulturním významu obce svědčí i to, že je v červenci 1917 povýšil na město poslední císař rakouské monarchie Karel I.

V prvorepublikových Hejnicích fungovalo několik továren – tkalcovna, tiskárna, dřevovýroba či tři porcelánky. V té nejznámější založené Adolfem a Josefem Kratzerovými, která se proslavila po celém světě ručně malovaným porcelánem, pracovala maminka pamětnice Hedwiga Hammerová (*1904). V malírně u řeky Smědé, jejíž budova se jako jediná z Kratzerovy porcelánky zachovala do dnešních dnů, malovala servisy stolního porcelánu a další výrobky.

Do Hejnic se přistěhovala za prací babička pamětnice Paulina Krause (*1877) z nedalekého Hajniště (Hegewald). Musela sama uživit dvě dcery a syna. V hejnické tkalcovně Fritsch & Co.  našla práci i ubytování v takzvaných Fritschových domcích. Tři domy pro své zaměstnance nechala firma vybudovat ve Ferdinandově. „V jednom bylo šest partají, takže celkem v nich žilo 18 rodin. Dnes jeden domek obývají rodiny dvě,“ říká.

Tatínek byl antifašista a komunista

Pracovní uplatnění přilákalo do Hejnic i rodinu jejího tatínka, která přišla na Frýdlantsko z Rotavy na Karlovarsku. Franz Hammer (*1899) byl vyučený automechanik a pracoval jako řidič. Jako řada českých Němců na Liberecku se stal příznivcem komunistické strany.

Levicové zaměření tohoto kraje pramenilo z toho, že zde mnoho lidí pracovalo v místních továrnách – textilkách, porcelánkách, pilách, sklárnách či papírnách. „Od Bílého Potoka přes Hejnice až do Frýdlantu bylo na řece Smědé třicet šest turbín, které zásobovaly elektřinou továrny,“ tvrdí pamětnice. První komunistická organizace na území Československa vznikla v Liberci v březnu 1921, tedy o dva měsíce dříve než se strana ustavila v Praze.

S rodiči a o deset let starším bratrem Franzem žila v bytě v Luhové ulici. Tou jezdila šlechtická rodina Clam-Gallasů z frýdlantského zámku do hejnického majestátního kostela Navštívení Panny Marie. Ten nechali někdejší majitelé frýdlantského panství vybudovat spolu s klášterem na přelomu 17. a 18. století, kdy do Hejnic přijíždělo až 80 tisíc poutníků ročně k nezvykle usměvavé sošce Panny Marie zvané Hejnická Madona nebo také Mater Formosa.

„Panstvo z Frýdlantu se vždy zastavilo na statku, ve kterém byl hotel Slunce. V něm měli knížecí pokoj, kde si dávali snídani a po kostelu i oběd. Statek už nestojí, po roce 1945 ho převzal nový hospodář, který se o něj nestaral, a tak časem spadl,“ říká. Margita Kučerová v obecní škole dokonce seděla v lavici s princeznou Clothildou von Auersperg, vnučkou Franze Clam-Gallase, posledního mužského představitele starorakouského šlechtického rodu.

V neděli se chodilo do hor

Clothilda žila na zámečku v Hejnicích se sedmi sourozenci a rodiči. „Mohla si nás přivést domů, oni byli na děti zvyklí. Děti měly celé horní patro, každý tam měl svůj pokojíček. Mohli jsme si tam hrát celé odpoledne, oni se o nás nestarali, i když byl nahoře mumraj. A dostávali jsme tam i výborné svačiny, které připravovala jejich kuchařka paní Masaříková,“ popisuje pamětnice.

Před válkou chodila s rodiči a bratrem každou neděli do hor – na nedaleký Ořešník (Nußstein), Frýdlantské cimbuří (Friedlander Zinne) nebo na protilehlé vrcholy Smrku (Tafelfichte) či Paličníku (Käulige Berg). „V neděli maminka nevařila, to se chodilo do hor. Potkaly se party, hrálo se na harmoniky a k tomu zpívalo,“ říká. Pamatuje si také lesní divadlo u Poustevníkova kamene, kde viděla několik pohádek. Tam se dokonce odehrála i opera Čarostřelec Carla Maria von Webera, který pobýval v sousedních Lázních Libverda a inspiraci prý čerpal z jizerskohorské přírody. Po roce 1945 lesní divadlo zarostlo, spolek „Ferdinandov sobě“ ho vyčistil v roce 2017 u příležitosti 100. výročí povýšení Hejnic na město.

Po záboru pohraničí z Hejnic utekli, ale nikde je nechtěli

Idyla pro její rodinu skončila, když se na začátku října 1938 staly Hejnice v důsledku podpisu mnichovské dohody součástí Německé říše. Řada místních to vítala, jiní, jako rodiče Margity Kučerové, v nich už žít nechtěli. „Z Hejnic odjel transport antifašistů do vnitrozemí. Pamatuji si, že první noc jsme spali v Hlinsku,“ vypráví. S rodiči se dostala přes Prahu až do Plas na Plzeňsku, odkud je poslali zpět. „Beneš nám sliboval, a pak nás nechtěl,“ říká s povzdechem.

Jejího tatínka pak v pohraničí čekaly krušné časy, jako antifašista chodil k výslechům na gestapo. Před koncentračním táborem ho zachránil jen jeho zaměstnavatel z Liberce, člen Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), který nechtěl přijít o spolehlivého řidiče. Ochrannou ruku nad ním držel také starosta Hejnic a ředitel obecné školy Eduard Hornischer.

„My jsme dlouho nevěděli, že byl u SS [Schutzstaffel], až jsme ho jednou ve škole viděli v uniformě. Byl moc fajn a kamarádil se s mým tátou. To byla dvojka. Můj táta komouš a on u SS. Společně poslouchali rádio, Londýn a Moskvu. Jednu noc byl táta u nich a druhý den byl Hornischer u nás,“ vypráví pamětnice.

Za války zmizeli všichni bojeschopní muži

Začátek války vnímala i jako osmileté dítě. „Kluci zmizeli a sedláci šli na frontu, zůstali jen děti, ženy a starší muži. Kluci museli nejdříve nastoupit na Arbeitdienst [Reicharbaitdienst, česky Říšská pracovní služba] a pak na práci využili i nás děti. O prázdninách jsme museli pracovat na statcích, protože nikde nebyl práceschopný chlap. Po prázdninách jsme pak museli ukázat ve škole lísteček, na který psala selka, kolik hodin jsme odpracovali,“ popisuje.

Její otec narukovat nemusel kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Starší bratr nastoupil jako osmnáctiletý nejdříve na Arbeitsdienst na letiště v Berlíně. Za rok vstoupil do německého letectva a bojoval na východní frontě. „Padl v Bělorusku na podzim 1943. Oznámení o jeho úmrtí jsme dostali na tatínkovy narozeniny. Maminka se kvůli tomu málem utrápila, vážila třicet osm kilo,“ říká.

Za války o život přišel také strýc pamětnice Franz Schober, manžel sestry jejího tatínka. „Byl to švec, který se o politiku vůbec nezajímal. Staral se jen o to, aby uživil rodinu. Jednou se zastavil u výlohy, ve které byl velký žlutý plakát s černými tečkami, zřejmě protižidovský, jen řekl: ‚Zas taková žlutá hrůza.‘ Nic víc. A slyšel ho desetiletý kluk, syn největšího nacistického kápa v Hejnicích, který utíkal domů a řekl to tátovi. Ten ho nechal hned zatknout, odvezli ho do Drážďan a tam ho popravili.“

Konce války se dožila jen pamětnice s maminkou, její tatínek v prosinci 1944 podlehl rakovině plic. „Ve frýdlantské nemocnici byl jako zajatec ukrajinský lékař, který jeho smrt předpověděl na den přesně.“

Po válce v Hejnicích řádila Bojová skupina Skuteč

Bylo jí čtrnáct let, ale příchod sovětských vojáků si dobře pamatuje, prý se chovali slušně. „Přišli k nám, a když jejich důstojník uviděl zarámovanou fotografii bratra v uniformě s černou páskou, ptal se, kdo to je. Maminka říkala, že syn, který padl. A ten sovětský důstojník se postavil a před obrázkem zasalutoval,“ popisuje paní Margita. S vojáky prý tehdy chodily Ukrajinky, které během války pracovaly jako nuceně nasazené v hejnických továrnách. Po osvobození oplatily hezké zacházení mnoha německým ženám. „Maminka i její kolegyně jim nosily svačiny a každou neděli je zvaly na oběd. To bylo úplně normální jim pomáhat.“

Po Rudé armádě dorazil na konci května do Hejnic oddíl Revoluční gardy z východních Čech, který si říkal Bojová skupina Skuteč. Její velitel Ludvík Špirk postupoval podle směrnic pro velitele při poválečné obsazování pohraničí. „Máme-li zvládnout úkoly, musíme postupovat bezohledně. Jakékoliv ohledy musí ustoupiti, každá nerozhodnost, shovívavost nebo slabost budiž potrestána zbavením velení.“ A jeho podřízení se chovali podle desatera pro vojáky v pohraničí: „Nepřestaň nenávidět Němce... i německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců.“

Příslušníci bojové skupiny Skuteč popravili v Hejnicích a sousedních obcích Bílém Potoce a Raspenavě přes dvě stě mužů a žen – většinou za nedovolené držení zbraně, vzpurné chování či pokus o útěk. Deset Němců spáchalo sebevraždu, mezi nimi i ředitel školy Eduard Hornischer. „Ve Fritschovce [Fritschova továrna u hejnického kostela] ho tak zrychtovali, že radši vyskočil z okna,“ říká pamětnice a dodává, že ji s maminkou před řáděním „Skutečáků“ uchránila antifašistická pověst jejího tatínka. Příslušníci bojové skupiny Skuteč zničili v Hejnicích pomník obětem 1. světové války, o kterém pamětnice tvrdí, že to byl nejkrásnější pomník v severních Čechách. Náhrobky se jmény padlých skončily jako dlažební kostky před hejnickou měšťanskou školou, socha plačící matky neznámo kde.

Strýc se zastal Auerspergů a zavřeli ho do vězení

Během června a července vyhnali „Skutečáci“ z Hejnic ve třech transportech 823 Němců, mezi nimi rodinu Clothildy von Aeursperg, kterou se sourozenci a rodiči věznili ve Fritschově továrně, kde si Bojová skupina Skuteč ujala velení.

„Auespergů se zastal mladší bratr tatínka, který byl také antifašista, a pěkně si to odskákal, zavřeli ho do vězení v Liberci a jeho manželka, která sama byla dva roky v koncentračním táboře, se vzdala domu a dobrovolně se přihlásila do odsunu, aby ho z vězení dostala. Vystěhovali se do Žitavy, kde strýc o dva roky později zemřel,“ říká pamětnice.

Drsné praktiky bojové skupiny Skuteč vedly v srpnu 1945 k jejímu zrušení a následnému vyšetřování. Poválečné vedení Hejnic v čele s předsedou národního výboru Miroslavem Krabcem ovšem činy skupiny 4. srpna 1945 ocenilo předáním čestných diplomů za zásluhy, obávaný velitel Špirk dostal od hejnických zlaté hodinky.

Podezření, že si Bojová skupina Skuteč počínala nezákonně, vedlo v roce 1946 k povolení exhumace hromadných hrobů v okolí Hejnic a Bílého Potoka. Podařilo se exhumovat 52 těl, ovšem nezvěstných Němců bylo minimálně o 150 více. Celkový počet obětí se proto odhaduje přes dvě stě. Vyšetřování poválečného vraždění se zastavilo kvůli komunistickému puči v roce 1948.

Když slyším tvoje jméno, tak bych vraždil

Hejnické továrny a podniky převzali po válce od německých majitelů českoslovenští národní správci, kteří se v nich snažili udržet výrobu bez německých zaměstnanců. Zůstat mohli jen nepostradatelní specialisté, mezi něž patřila maminka pamětnice a její kolegyně z malírny. Osmašedesátiletá babička Paulina se musela vysídlit, na transport čekala se synem Ernestem ve sběrném táboře ve Frýdlantu, stejně jako její druhá dcera, která žila v Předláncích u Višňové.

Pamětnice se musela s maminkou vystěhovat z bytu v Luhové ulici. Nový domov našly ve Ferdinandově v budově obchodu pod národní zprávou. Čtrnáctiletá Margita do obchodu nastoupila jako prodavačka, protože kvůli své národnosti nemohla dál studovat. Měla za sebou jen čtyři třídy obecné školy a čtyři roky měšťanské školy. Navíc potřebovaly peníze na živobytí, protože maminka dostávala jako Němka jen osmdesát procent výplaty – zbytek šel až do roku 1948 na válečné reparace. Němci také neměli nárok na dovolenou.

„Správce obchodu byl Slovák a byl věčně namazanej. Ve výloze měl nápis ‚UNRA dodává, Pejša prodává‘ a já jsem zákaznicím překládala z angličtiny, co to bylo za zboží. Anglicky jsem uměla dobře ze školy, ale češtinu jsem se musela doučit, ve škole jsme ji nikdy neměli. Naučila jsem se ji přes potravinové lístky a díky kamarádce Editě, která byla ze smíšeného manželství a prodávala se mnou v obchodě. Jenže Pejša nám vůbec neplatil, jen nám vždycky ráno namazal rohlík máslem, to bylo všechno. Maminka proto řekla, že půjdu pracovat do porcelánky do výroby,“ popisuje a dodává historku s předsedou národního výboru Krabcem. „Když jsem nesla na výbor nalepené potravinové lístky, tak se mě zeptal, jak se jmenuji. Řekla jsem Margita Hammerová – a on řekl: Když slyším tvoje jméno, tak bych vraždil.“

Znala Ilse, kterou zavraždili o Velikonocích 1946

Snadno dostupné zbraně, které v lesích odhazovali němečtí vojáci i civilisté, a všudypřítomné beztrestné násilí vůči Němcům podporovaly zejména mezi mládeží násilné chování. Jeden z otřesných případů se stal i u Hejnic. Pamětnice s jednou z obětí chodila do školy. Poznamenává, že se ve stejné situaci mohla ocitnout i ona, kdyby v té době měla chlapce.

O Velikonocích roku 1946 sledovala pětice českých mladíků ve věku 13, 15 a 18 let dva německé páry při vycházce nad Libverdou. V lese je obstoupili a po výzvě ruce vzhůru zahájili vražednou palbu. Těžce postřelení průvodci dívek se dali na útěk a doběhli do Libverdy, kde případ ohlásili. Obě dívky zůstaly stát na místě se zdviženými rukama, střelba však neustala. Osmnáctiletá Doris padla mrtvá s hlavou prostřelenou pěti ranami, její sestřenice, šestnáctiletá Ilse, se zhroutila těžce raněná. Jeden z pachatelů se k ní vrátil a na místě ji ubil. Jeden z pětice českých útočníků se při zatýkání zastřelil, tři třináctiletí putovali do polepšovny, osmnáctiletý k soudu.

Manželova rodina ji přijala výborně

Pamětnice pracovala v provozu porcelánky čtyři roky, kdy se v ní ještě vyráběl zavedený sortiment pod ochrannou známkou KRATZER, ale již pod hlavičkou národního podniku Jizerské porcelánky Desná. Kromě porcelánu se v něm tvořily i jiné produkty, Margita Kučerová pracovala u stroje na výrobu kovových zátek. Když chtěla z továrny odejít, dostala nabídku pracovat v administrativě, kterou přijala.

Po roce 1954 se v někdejší Kratzerově porcelánce vypalovaly jen uhlíkové elektrody pro baterie. V 60. letech byla zbořena, zachovala se jen budova malírny. Pamětnice přešla do administrativy podniku Tesla Raspenava, ve které se vyráběla elektro keramika, takzvané rezonátory.

V roce 1954 se provdala za Josefa Kučeru, jehož rodina přišla do Ferdinandova z Pardubicka. Pamětnice zdůrazňuje, že Kučerovi přišli s vlastním nábytkem, na rozdíl od mnoha poválečných chamtivců, kteří v pohraničí nábytek z německých domů kradli. „Přijali mě výborně, nikdy neměli narážky na to, že jsem Němka, byli zlatí,“ říká. V roce 1957 se manželům Kučerovým narodil syn Petr a o dva roky později dcera Soňa. Pamětnice na ně doma mluvila německy, aby uměli oba jazyky.

V Praze vyběhala přesídlení babičky do Hejnic

Na začátku šedesátých let se mohla setkat se svou babičkou, která žila v Kamenci (Kamenz) u Budyšína (Bautzen) v tehdejší Německé demokratické republice necelých 90 kilometrů od Hejnic. „Bydlela ve čtvrtém patře domu, který postavili nouzově po válce, takže záchod byl v přízemí. Začala jsem si babičku brát k sobě na návštěvy a vždycky jsem v Praze na ministerstvu vnitra, zahraničí a německé ambasádě vyběhala delší pobyt. Nakonec se mi podařilo, že jsem získala povolení pro její přesídlení do Československa. V Hejnicích prožila posledních pět let života, zemřela v 92 letech v roce 1969,“ říká a dodává, že úředníci na ministerstvech byli slušní a vstřícní.

V roce 1972 se zapojila do činnosti Svazu Němců, který vznikl díky uvolnění v roce 1968. „Nebylo to vůbec nic politického, prostě jsme se scházeli, měli jsme promítání filmů, besedy nebo jsme jezdili na výlety. Bylo nás asi tři sta, dnes už jen šedesát,“ vysvětluje Margita Kučerová, která ve spolku působila jako zapisovatelka a stále dochází na pravidelná setkání.

Když se ohlíží za svým životem, tak za největší bolest považuje předčasnou smrt dcery Soni. A dodnes nerozumí nenávisti, které byla svědkem ze strany Němců i ze strany Čechů. „To dělají politici, že lidi stavějí proti sobě,“ domnívá se Margita Kučerová, která byla v téměř 92 letech stále soběstačná.

Zemřela po delší nemoci 21. září 2023.