„Když Vokrouhlickýho vyrazili, tak tam přišel mladej Jakeš. A ten jako to tam začal všechno dávat dohromady. A já jsem říkala: ‚Jo tak ale to se mnou nepočítejte, jako.‘ A tam jsem říkala: ‚Můj otec by si to nepřál určitě.‘ Hotovo. No tak mě vylili, samozřejmě, že jo.“
„On se vracel z Prahy a někdo mu volal: ‚Hele, zmizni. Ví se o tobě, že máte jako, že je to nebezpečný tědkom.‘ A táta se sebral a jel do Pelhřimova. Prostě utíkal tady, no, jak se to jmenuje… Přes Sezimovo Ústí, že, a tam v lese. A mamka poslala za ním, aby měl ňáký jídlo s sebou, tu dívku naši z Pavlova, co se zaučovala u nás, aby uměla vařit atd. No a ona tam vystoupila v Planý, myslím, z vlaku. A táta vystoupil, byl večer, že jo, zpoza stromu a převzal to od ní. ‚Neviděl jsem tě, nic nevíš, nic.‘ A jel do toho Pelhřimova, kde mu kamarád, byl jako primář, Piťha, tak ho odoperovali. Druhej den přijeli, ještě ležel, teda. Ještě budu mít fotku, jak leží na nemocniční posteli. A že se neví, jak dlouho. A oni si večer přijeli pro něj znovu, odvezli ho do Tábora.“
„‚Milá Emi, snad je to poslední vzkaz, který píšu. Pozdravuj ode mne obě děti ve vzpomínce na tátu, který vás měl vždycky rád. Ať jsou hodné a dělají svému jménu radost. A i když bych končil, budu dál žít ve vás. Líbá vás všechny, Sašinku, Janinu i Tebe, táta.‘ To je poslední, co jim dali. Takovejhle papírek prostě vyškubnutej z něčeho.“
Jana Kučerová se narodila 28. června 1940 v Táboře jako druhá dcera Ladislava a Emílie Poláčkových. Matka byla v domácnosti, otec pracoval jako tajemník krajského výboru Národního souručenství. Během Protektorátu Čechy a Morava se aktivně účastnil odbojové činnosti, za což byl dne 29. června 1942 popraven na táborském popravišti. Po válce se s matkou a sestrou přestěhovala do Prahy, kde vystudovala vyšší hospodářskou školu a později při zaměstnání Filozofickou fakultu UK. Pracovala v Mezinárodním svazu studentstva, na světové výstavě EXPO v Japonsku, v hotelu Intercontinental či ve Správě Pražského hradu. Nikdy nevstoupila do KSČ. S manželem Milanem Kučerou měla syna a dceru. Před pár lety ovdověla. Stále hodně cestuje a má bohatý společenský život. Pravidelně jezdí do Tábora připomínat si osudy své rodiny.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
