Dr. Jan Kubka

„Otočil jsem ji, druhá strana byla prázdná, tak jsem si na ni dělal poznámky, počítání a tak dále, pak jsem to hodil do koše. Druhý den na mě chtěli tu přihlášku. Já jsem říkal: 'Já nemám zájem vstoupit.' - 'To nevadí, ta přihláška musí přijít i prázdná, je to evidované.' Tak jsem ji musel zmačkanou vyhrabat v koši a dát jim to. To bylo naposledy, co mě nutili do partaje. Pak už mi říkali: 'Už jsi na to moc starý. Kdybys chtěl, tak už to nejde.'“

„Bylo zatemnění, takže se nikde nesvítilo. Přestřihnout drát nebyl problém. Zaměřili jsme se vždycky na jedno místo u nás u malých závor. To byla veliká taktická chyba, protože oni [Němci] tam potom postavili hlídku do zahrady. Až téměř k trati sahala zahrada, tyčkový plot, za ním živý plot z keřů a pak zahrada. Bylo tam spojení všech kabelů do jednoho silného, který vedl do vlaku. S jedním mým kamarádem, co jsme spolu šli, jsme se to pokoušeli říznout. Byla to nádeničina, bylo to tlusté, všechno možné, až se to podařilo. Jak se to rozpojilo, tak kabely začaly padat svou tíhou dolů ze stromů. A teď posloucháme: 'Hergot! Za námi něco šustí!' Pro jistotu jsme se dali přes trať, tam byla protitanková zábrana, a pryč. Když jsem byl asi na úrovni našeho domu, padly dva výstřely. Kamarád měl u nás kolo, popadl kolo a jel. Myslel si, že stříleli po mně. Já jsem si myslel, že stříleli po něm, ale oni stříleli po úplně nevinných lidech. Naštěstí netrefili, jinak by to byla tragédie, o které bych nemluvil.“

„S tím studiem jsem nespěchal, to je pravda. Ta mlékárna, kde jsem dělal, se ukázali – to vedení zemědělců a sedláků – jako féroví. Dali mně jakoby stipendium. Bylo to 1500 korun měsíčně. Po měnové reformě tedy 300 korun, no, ale bylo to dobrých 300 korun. Přišel Únor slavnej. Na vysoké škole akční výbor, který prověřoval. No, já jsem povídal: 'Ne, to neuznávám, to nikde není. To vzniklo samo od sebe, to neuznávám.' No, tak mě vyloučili ze studia. Dostal jsem cyklostylovaný papír – to vám potom můžu ukázat –, že ke zkouškám nebudu připuštěn, poněvadž není záruka atd. atd. a pracující lid si nepřeje. No, tak jsem byl vyloučený.“

„Ke konci války byla Jaroměř důležitým místem. Sem přesídlil štáb velitele německé armády Mitte neboli Střed - Schörner, Ferdinand Schörner. Kolem mlékárny vedla vlečka do jednoho skladu. Tam k té vlečce měl přistavený ten svůj štábní vlak. Vystěhovali ze dvou objektů lidi, tam sídlil a v mlékárně jsme museli vyhradit kus dvora jako parkoviště a ještě jednu místnost pro doktora. Měl dva doktory. Jeden pro důstojníky a jeden pro vojáky, kteří to hlídali a dělali nevím co ještě. Tak u nás místnost jsme nějakou našli, ale všechno jsme měli společné. Čili my jsme byli ve styku s těmi vojáky kolem Schörnera. To už Hitler dodělával. Kdo byl schopen bojovat, tak byl na frontě. Tohle byli staří strejci, kteří věděli, jak to dopadne, a celkem bych řekl, že se ani s tím netajili před námi.“

„No, to už jsme byli v těch vyšších třídách a začalo nebezpečí války. Tak první, co jsme měli – předvojenskou výchovu na gymnáziu. Chodili jsme se učit střílet na vojenskou střelnici. Já jsem se učil řídit auto. První tedy zkušenosti. Kolik mně bylo? Sedmnáct osmnáct v téhle době. A ti kluci, kteří byli nejšikovnější a zdravotně tedy způsobilí, přestali chodit do školy, chodili na letiště a byla akce Tisíc nových pilotů. Pak přišel ten rok osmatřicet, mobilizace, škola byla na týden obsazená vojáky.“