Lubomír Kubík

* 1945

  • "Povídám: 'Nic, zkusím ještě jet ven.' A tak mi to tam potvrdili, na tom taky nebyly problémy, tak jsem jel do toho Německa znovu. Příští rok, 1969, to už byl relativní klid. Jel jsem tam ještě s jedním známým, který mě celou zimu otravoval, abych ho vzal s sebou. Nějak se domákl, že jsem tam byl, že jsem byl na Západě a že by jel taky. Já jsem měl podezření, že tam chce zůstat, ale nakonec tam nezůstal, i když měl cuky. Věděl jsem, že už tam ty státy v západní Evropě tehdy měly bezproblémový styk. Byli jsme blízko holandských hranic, v Kolíně nad Rýnem. Tak povídám: 'Jsme u Holandska, podíváme se do Belgie, objedeme to, uděláme si pár dní volna. Protože nikdo už neví, co bude dál, až se vrátíme.' Tady bylo všechno v luftě. A tak jsme to taky udělali. Koupili jsme si lístek. Jeli jsme do Amsterodamu, Bruselu, Haagu, Rotterdamu a pak jsme se zase vrátili. Nějaký čas jsme tam ještě dělali, asi týden, a jeli jsme domů. A udělali jsme dobře, protože pak už spadla klec a byl konec. V sedmdesátém roce jsem ještě chtěl jet do Norska, poněvadž tam byl taky tábor. Šel jsem na pasové oddělení, tam jsem to podal. Povídám: 'Zkusím to.' Ale už jsem věděl, co bude. On tam tím listoval a najednou tam přišel na Holandsko, Belgii... 'Jak je možné, že jste tam byl? Dali jsme vám k tomu svolení?!' Já povídám: 'Oni tam žádné svolení nepotřebují. Chtěli zaplatit poplatek, asi 20 marek, dali známku a už jsem jel.' Dával mi tam kapky. Pak to sbalil, zavřel do zásuvky. 'Dejte si odchod.' Já povídám: 'Tak to je hotové, tak je konec.' Ještě jsem čekal, jestli s tím nebudou nějaké rozruchy, ale nebylo už nic."

  • "[V roce] 1974 jsem byl na dovolené v Jugoslávii a získal jsem od bratra nějaké libry. On dělal u fotbalu a byli tady tenkrát nějací Angličani, tak si je vyměnil. Já jsem mu řekl, že potřebuju něco do Jugoslávie. Nebudu tam žít za těch pár šupů, co tady mám – to tam člověk nemůže pořádně existovat. Tak mi nechal nějaké libry a ty jsem si tam měnil. A patrně mě tam někdo z toho zájezdu viděl ve směnárně. Pak to udal a za několik měsíců mě volali na policii, kolem nějakého pasu a tak dále. Tehdy jsem ho zase měl. No a zjistilo se, že skutečně došlo k nějakému udání a měl jsem vysvětlit, jak jsem k těm penězům přišel. Tak jsem věděl, kolik uhodilo – že mě někdo zkrátka udal. Byla tam spousta takových nějakých lidí, které jsem už znal od vidění třeba z Jihlavy. A řekl jsem: 'No jistě, byl jsem tam,' a hned jsem se hájil. Že jsem tam nemohl být bez halíře. Jak tam člověk potom vypadá, když si ani pomalu nemůže koupit zmrzlinu ani pivo. A už mě tam začal pérovat. Nic z toho potom nebylo. Pas mi pak sebrali a tím to skončilo."

  • "A ještě jedna otázka na rok 1968 a srpnovou okupaci – vy jste byl v té době v Jihlavě?" – "[Rok] 1968 jsem v Jihlavě nebyl. V roce 1968 byla konečně možnost se taky někam dostat. Měl jsem jednoho spolužáka, který takhle šmejdil ve Francii a v Norsku a tak dále. A já povídám: 'Jak to děláš?' Tak mi dal nějakou adresu nějaké mládežnické organizace, že by se tam dala dělat nějaká práce. Že by tam člověk za tu cenu mohl zůstat měsíc i déle. Tak jsem tam odjel. To byly akorát poslední červencové dny. Jel jsem do takzvaného západního Německa. Tam jsem byl na jednom táboře u Kasselu – to je známé, Volkswagen a výroba lokomotiv. Stavěla se tam takzvaná SOS vesnice – ono se to pak přeneslo i k nám. To bylo pro vietnamské sirotky – z té války, co tam tenkrát probíhala. Oni je Němci brali a potřebovali je někam umístit. Buď pěstounská péče, anebo nějaký takový tábor, tak se tam stavěly chatky pro celoroční obývání. Byly montované. Stavěl se na to nějaký maket, dělal se betonový fundament, pobilo se to dřevem a bylo hotovo, zabydlelo se to. Tam jsem byl a tam mě zastihl 21. srpen. To mám všechno v živé paměti, jak mě tam jedna Slovenka ráno budila, ještě byla tma, někdy ve čtyři ráno. Povídá: 'Luboško, vstávaj, Rusi sú u nás.' Já jsem furt koukal, co se děje. Povídám, že to snad není možné. Tak jsem tam rychle sháněl rozhlas, televize tam tehdy žádná nebyla. Poslouchali jsme, co se děje. Vstávaly mi vlasy na hlavě. V Praze se hekticky komentovalo, co se tam děje. Že tam jsou tanky, střílí se tam – bylo to slyšet. A já říkám: 'Panebože, to je nadělení. Co teď?' Člověk myslí vždycky na rodinu, jak to tam je. Tak jsem tam ještě nějaký čas byl a vrátil jsem se až 5. září. To už tady ta hlavní vlna byla pryč."

  • "Pak jste zmínil, že jste se tedy znal se spisovatelem Trefulkou." – "Trefulkou – u toho jsem byl. Já jsem tam za ním šel. To jsem ještě nebydlel v Brně, dojížděl jsem z Jihlavy za svojí ženou. To bylo, myslím, v roce 1982. Měl jsem nějaký rukopis a chtěl jsem, aby mi k tomu něco řekl, aby to nějak posoudil. Nebylo to vůbec politické. Byl to nějaký společenský román a chtěl jsem od něj, aby něco řekl jako fundovaný autor. Ale on mi Kříž říkal: 'Já jsem u něj jednou byl...' Toho Kříže tenkrát vyhodili z kulturního střediska a on dělal průvodčího u vlaku, tam se chytil. To byl zrovna v Brně na jízdě a že tam za ním zajde. Tak tam za ním zašel, debatovali tam spolu. Pak šel a tady ve službě, ještě než ta souprava jela do Jihlavy, tak už ho tady chytli fízlové a už ho drátovali, už měl problémy – co tam dělal a co tam hledal. A on mně potom říkal: 'No, jestli k němu půjdete, dejte si bacha, on je asi hlídaný.' On tam měl barák, to byl dvojdům. Bydlel na Barvičově, v jedné půlce. V druhé půlce bydlel jeho švagr Uhde. Tak jsem tam dole zazvonil, on mě pozval dovnitř a ještě se rozhlížel, jestli tam někdo nekouká, než zavřel dveře. S nedůvěrou na mě pohlížel. A já povídám: 'Znám se s panem Křížem a nechci od vás nic jiného, než abyste se na tohle podíval a řekl mi, co je na tom politické,' a tak dále. Vytáhl jsem to a nechal jsem to tam. On si to vzal, že si to přečte. A pak se zase napřed rozhlédl, než zavřel dveře. A já jsem si říkal taky: 'Je to nepříjemné, jestli mě někdo uvidí.' Ale mě tady nějak nikdo neznal. Já jsem nebyl jako Kříž. Oni ho znali – věděli, co je zač. Ale nestalo se nic, nevšiml jsem si. Asi to jaksi uniklo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 17.05.2019

    (audio)
    délka: 44:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Před pádem komunismu nemohl psát romány s politickými náměty

Na výletě do západní Evropy, Amsterdam, 1969
Na výletě do západní Evropy, Amsterdam, 1969
zdroj: Rodinný archiv

Lubomír Kubík, autor populárních románů s politicko-historickými náměty, se narodil 4. března 1945. Dětství prožil v poválečné Jihlavě, osídlené po vyhnání většiny obyvatel německé národnosti novými dosídlenci. Pocházel z dobře zavedené úřednické rodiny. Po studiích se taktéž profesně orientoval na úřednickou práci, vedle toho však byl od mládí literárně činný. Psal dobrodružné příběhy pro mládež, i v podobě textů ke komiksům; jeho velkou inspirací se stal Jaroslav Foglar. V roce 1983 se přiženil do Brna, svou ženu poznal v Moskvě. Svůj upřímný zájem o politicko-historická témata mohl otevřeně projevit až po pádu komunismu po roce 1989. Od té doby má na kontě řadu děl s těmito náměty. Komunistický režim omezoval jeho cestovatelské aktivity, především na začátku 70. let, kdy mu byl odebrán pas. V roce 1974 absolvoval výslech na StB. Po listopadu 1989 se zapojil do aktivit za obnovu autonomie Moravy.