Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Alois Kubík (* 1925)

• narozen 14. února 1925 ve Služovicích na Hlučínsku

• otec pocházel z Hané a byl učitelem, matka byla také učitelka narozená v Opavě

• v dětství byl Alois Kubík svědkem života na venkově v poměrech první republiky

• kolem roku 1935 se rodina odstěhovala do Loděnice nedaleko Opavy

• po Mnichovu 1938 a nacistickém záboru Opavska odešli Kubíkovi do vnitrozemí

• usadili se v Lipníku nad Bečvou, kde prožili okupaci, konec války a vyhnání Němců

• během studií medicíny se Alois Kubík nakazil tuberkulózou a málem zemřel

• od roku 1952 byl lékařem v lázních v Jeseníku, kam byl úředně přidělen

• překládal, zkoumal a popularizoval léčebné metody Vincenze Priessnitze

• v době natáčení v roce 2024 žil v Jeseníku

Sedm hodin němčiny za týden bylo opravdu hodně. Žádný jiný předmět na gymnáziu tolik hodin neměl, tak se do němčiny zakousl. Nacisté vyhnali Aloise z rodného kraje, ovšem jejich jazyk se mu líbil. Nacistům se Alois nelíbil. Komise zjišťovala, zda je germánský typ. Zapsali do tabulky, jakou barvu mají oči, jakou barvu mají vlasy, zkoumali tvar týlu. Matka Amálie byla Němka, otec Alois byl Čech. Jejich manželství takzvaně smíšené, takže Alois mohl být germánský typ. Také spolužák Miloš přišel na svět z manželství, kterému se říkalo smíšené. Komise rozhodla, že ani jeden, ani druhý germánský typ nejsou. Proč se jim nelíbil Miloš, to už Alois zapomněl. Svůj posudek si ale pamatuje dobře: „Měl jsem prý ruský ksicht.“

Po vpádu do Čech a na Moravu začali nacisté řešit asimilaci „rasově žádoucího“ podílu obyvatel v české populaci. Historik René Novotný uvádí, že v září 1940 se do toho vložil šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a pozdější protektor Reinhard Heydrich. Zásadním hlediskem germanizace měla být rasová příslušnost. Obrátil se na ústředí Hlavního rasového a osídlovacího úřadu SS, aby vyhotovilo stanovisko k rasové situaci v českých zemích. Mezitím už začínaly přípravy rasového průzkumu, jenž měl být maskován zdravotní preventivní akcí. 

Když Alois Kubík odešel od komise s „ruským ksichtem“, byl už Heydrich mrtvý. Rodák ze Služovic přežil válku i těžkou nemoc a stal se lékařem. Celý život potom rozvíjel odkaz jednoho z nejpozoruhodnějších Němců, který v Čechách, na Moravě a ve Slezsku kdy žil. Vincenze Priessnitze z Jeseníku. „Stal jsem se lékařem, abych byl otrokem lidí,“ poznamenal Alois Kubík ve svých vzpomínkách.

Máš děcko, tak se starej

Běhat na jaře v botách bylo něco podřadného. Hrdinou byl ten, kdo po zimě první vyběhl ven bosky. V rodných Služovicích na Hlučínsku vyrůstal Alois Kubík ve škole. Otec Alois přišel z Hané a stal se řídícím učitelem. Matka Amálie Šnajdrová pocházela z Opavy a byla po svém otci Němka. Také Amálie učila ve škole, ale když se v roce 1925 narodil Kubíkům syn, zůstala v domácnosti. „Máš děcko, tak se o ně starej,“ zapsal Alois Kubík do svých pamětí otcovu větu, o které mu matka vyprávěla. „A díky tomu jsem prožil krásné dětství,“ poznamenal si také. Přestože od jara běhával bos a měl krásné dětství, býval často nemocný. Kuchyní ve škole prorůstala plíseň, věčně trpěl angínou a ještě jako batole se jednou téměř udusil.

Před vznikem Československa v roce 1918 patřilo Hlučínsko Prusku. Proto se mu říká Prajzká a žijí tam Prajzáci. Původní Prajzáci uměli dobře německy, ale hlásili se k moravské národnosti a jejich „rodným“ jazykem bylo nářečí zvané „ponašimu“. Za první republiky posílaly úřady na Prajzkou učitele z vnitrozemí, aby učili česky. Přesto i syn řídícího mluvil ponašimu. „Krasna, krasna, kaj ši huši pasla? Na zelene luce, v červenem klobuče. Přišla do dom s plačem, dostala karbačem. Od matičky prutem. Od tatinka butem,“ recituje Alois Kubík velikonoční říkačku, kterou si z dětství zapamatoval. „Děvčata chodila po vesnici s nazdobenými tyčkami, kterým se říkalo krasna, a bylo to něco jako májka,“ vzpomíná.

Škola ve Služovicích, kterou otec řídil, měla dvě třídy. Jedna se nacházela v přízemí společně s kuchyní a komorou. Druhá třída byla v patře, stejně jako ložnice a obývací pokoj. Kromě řídícího a jeho rodiny bydlela ve škole také služebná. Měla tam svou komůrku, uklízela třídy a v zimě roztápěla kamna uhlím, aby děcka ve třídách nemrzla. Na chodbě v přízemí stála pec na chleba, ale Kubíkovi v ní nepekli. Jednou týdně zadělala matka na dva pecny, které odnesli k pekaři Sonkovi. Alois se rád díval, jak Sonek roztopil pec, vymetl popel a nasázel do pece bochníky z kmínového těsta. Bylo tam teplo, oheň voněl kmínem, bochníky se nafukovaly a hnědly a chlapci se to líbilo.

Ke škole patřila zahrada a kus pole, takže rodina pana řídícího měla vlastní mouku. Školní pole orali a sklízeli sedláci z okolí, kterým otec pomáhal s úředními papíry. Když chtěli sousedé zabíjet prase, vyřizoval jim povolení. Mastné prdelačky měli potom tolik, že už ji Alois nemohl ani cítit. Nejraději měl „rajskou mačku“, která byla v létě. V zimě vařila matka křenovou. Chutnala taky sladce, ale ten křen tam byl cítit a Lojzovi moc nejela.

Starostou byl ve Služovicích sedlák František Rotter. Vlastnil pole, koně a hospodu. V historických záznamech se píše, že roku 1820 navštívil hospodu ve Služovicích ruský car Alexander I., když tudy projížděl na „Opavský kongres“ svolaný knížetem Metternichem. Alois Kubík si pamatuje, že se o tom psalo na pamětní desce. Hospoda měla sál na tancovačky a hrálo se tam divadlo. Na prázdné sudy se naskládaly fošny jako pódium, natáhla se jakási záclona, tak vzniklo jeviště. Soubor dával dohromady Aloisův otec. „Přivážel z Opavy různé knížky a podle nich se hrálo,“ vypráví Alois Kubík. „Ovšem někdy to byl problém. Obsadit roli nějaké staré ženské žádná děvucha nechtěla. Takže podřadné postavy musela hrát maminka.“

V tercii přišel Hitler

Cecílie Hartošová, která se ve Služovicích narodila v roce 1929, pro Paměť národa vyprávěla, že za války, kdy bylo Hlučínsko připojeno k nacistickému Německu, bydlela v hospodě Františka Rottera skupina francouzských zajatců. Byli to kněží nebo řádoví bratři. Měli s sebou kuchařku, uměli německy a v sále hospody sloužili mše. Jak se dostali do zajetí, o tom Cecílie nic nevěděla. Ovšem pamatovala si, že váleční zajatci bydleli také v jiných chalupách a chodili po vsi, jako by tam byli doma. Lidé je měli rádi, protože potřebovali na poli pomocníky. Zajatci kosili louky, sklízeli obilí, pracovali všude, kde bylo třeba. Ženy jim vařily obědy a nosily na pole pivo. „Michale, Michale, ty jsi glupy, bo jsi se oženil bez chalupy,“ dobírala si matka Cecílie Hartošové muže, který jí pomáhal vyvážet na pole hnůj a byl to Rus.

Válku už Alois Kubík ve Služovicích nezažil. Nepamatuje si to sice přesně, ale když mu bylo deset nebo jedenáct let, odstěhovali se Kubíkovi do Loděnice u Holasovic asi pět kilometrů západně od Opavy. Otec tam dostal místo ve škole, Alois začal studovat opavské gymnázium a měl z Holasovic dobré spojení, protože tam vede železnice. V okolí Loděnice pozoroval Alois s odporem sběrače žab. Chodili po loukách, chytali skokany a odřezávali jim nohy. Uřezaným nohám se říkalo žabí stehýnka a sběrači je prodávali do restaurace. Alois žabí stehýnka nikdy nejedl a nikdy by ho to ani nenapadlo. Nemohl se na to týrání dívat.

Babička a děda měli v Opavě živnost. Alois Kubík tomu říká „boudy“, ale byly to dva stánky, ve kterých prodávali cukrovinky a párky, a dnes by se tomu říkalo „občerstvení“.  Jednu „boudu“ měla babička s dědou u západního nádraží, druhou před nemocnicí.

Na snímku z rodinného alba jede otec Alois na motorce. Brýle jako svářeč, na hlavě má rádiovku. Učitelské dlaně na řídítkách stroje, jako by je hladily. Vidíme ještě kus espézetky, robustní reflektor a gumový balonek od klaksonu. Všechno pěkně zaostřeno. Otec jede kolem činžovního domu, ale ten je rozmazaný. Objektiv musel být v pohybu stejně jako motorka. Na dalším snímku vidíme, že k motorce patří přívěsný vozík. Syn sedí na sedátku za tátou, máma Alma v sajdkáře, kožené kukly na hlavách. V Opavě koupil otec motocykl Triumf. „Obsah pět set kubíků a přívěsný vozík, jako dárek pro maminku.“

Když byl Alois v tercii, přišel Hitler. V sobotu 8. října 1938 zabrali Opavsko nacisté a Opava se stala centrem jednoho ze tří obvodů Říšské župy Sudety. V obvodu žilo téměř sto sedmdesát tisíc Čechů tvořících největší českou enklávu v celém zabraném pohraničí. V samotné Opavě ovšem dominovali Němci. Ve městě vzniklo ústředí gestapa a začalo pronásledování Židů. Během Křišťálové noci vypálili nacisté opavskou synagogu. České spolky včetně Sokola zanikly nebo přešly do ilegality. České školství okupanti zachovali jen v omezené podobě a otec přišel o místo. „Kubík musí pryč!“ prohlásil matčin bratranec, který se dal k nacistům. Alois si to pamatuje. Nábytek složili u sedláka do stodoly, sedli na motorku a vyjeli z Opavy.

Ich heiße Alois Vagrčka!

V roce 2024 natáčeli dokumentaristé Paměti národa vzpomínky Alexandry Šmiřákové, rozené Píkové, z Krnova. Otec Matěj byl mladším bratrem generála Heliodora Píky, po únoru čtyřicet osm popraveného komunisty. Alexandra se narodila v Suchých Lazcích u Opavy a také její rodina musela po Mnichovu z rodného kraje zmizet. Heliodor Píka byl vysoce postaveným důstojníkem Československé armády a po jeho bratrovi šlo gestapo.

„Pršelo. Tatínek odjel na kole a já brečela, že nemám tatínka.“ Někdy kolem dušiček naložila matka nejnutnější věci na náklaďák, děcka zahrabala do peřin a vydala se za svým mužem. Pryč z říše. Pryč ze Slezska. Díky otcovým přátelům odjeli na jižní Moravu, kde Matěj Píka dostal práci, a podařilo se nějak zařídit, že po celou dobu války unikal německým úřadům. „Jak to udělal, to já nevím, ale jisté je, že nás zachránilo dobré srdce Moravy,“ vyprávěla Alexandra Šmiřáková.

Kubíkovi se také vydali na Moravu. Bankovky z rodinných úspor omotal otec drátem a nastrkal je do nádrže motocyklu, aby je financové na hranici neobjevili. Usadili se v Lipníku nad Bečvou. Otec tam dostal místo ve škole, Alois pokračoval na gymnáziu a byl dobrý v němčině. Němčinu měli každý den, tak se do ní zakousl a složil z německého jazyka odbornou zkoušku.

V roce 1944 maturoval na reálce v Přerově a chtěl učit jako otec. „Pokud tě nechám učit, do měsíce budeš v reichu. Bude lépe, když zůstaneš tady,“ rozhodl úředník na úřadu práce. Alois se s ním znal, jmenoval se Kaňka. Celý ročník mladých lidí narozených v roce 1924 musel během války na nucené práce do Německa. Mladý Kubík byl dvacet pětka, ale úředník Kaňka ho zachránil. A tak měl krátce po sobě dvakrát velké štěstí. Kdyby prošel u komise jako germánských typ, udělali by z něj Němce a odvedli do wehrmachtu. Jenže díky tomu, že ovládal němčinu, se stal písařem. Němci měli pro všechno přesné pojmenování, tak se mladý muž s „ruským ksichtem“ stal Kanzlei Hilfskraft, neboli kancelářská pomocná síla.

Všichni zaměstnanci ve státní službě museli mít zkoušku z němčiny. „Tatínek byl tenkrát v Lipníku řídícím učitelem a měl ve škole školníka, kterého se to také týkalo. Maminka vystudovala německé školy a dávala lekce lidem, když měli ty zkoušky dělat,“ vypráví Alois Kubík. „Školník byl Lojza jako já a jmenoval se Vrgačka. Takový prostý moc hodný člověk. Bylo pro něj těžké naučit se německy, alespoň něco však umět musel. Chodil tam po dvoře a hlasitě volal: ,Ich heiße Alois Vagrčka! Jmenuji se Alois Vagrčka! Ich heiße Alois Vagrčka!‘ jak ho to maminka naučila.“

Byla to vražda, řekla žena

Vracel se z návštěvy u kamaráda v Dolním Újezdu a od Přerova slyšel střelbu. Bylo 1. května, blížil se konec války, ale Antonín nevěděl, co se v Přerově děje. Zatímco jeho rodné Služovice už měly válku za sebou, část vesnice byla v troskách a lidé se vzpamatovávali z přechodu Rudé armády, v Přerově vypuklo povstání. Také Brno i Ostrava už byly dobyty a obyvatelé Přerova dostali mylnou informaci o tom, že válka skončila. S podporou partyzánů z okolí a uprchlých sovětských zajatců začali místní odzbrojovat německé vojáky a organizovat revoluční výbory.

Nadšení občané se shromáždili na Dolním náměstí a před budovou okresního úřadu ve Smetanově ulici. Vyvěšovali československé vlajky a zpívali hymnu. Jakmile se však okupanti v situaci zorientovali, povolali do Přerova posily a povstání rozprášili. Bojovalo se především u železničního nádraží, kde padly desítky povstalců. Dvacet jedna zajatců nacisté následně popravili na vojenské střelnici v Lazcích u Olomouce. Mezi nimi také profesora gymnázia Jana Machovce, který Aloise Kubíka učil matematiku.

„Byla to vražda,“ řekla žena, když vstoupila do kanceláře a rozplakala se. Alois Kubík pracoval na městském úřadu a jako písař pomáhal s evidencí mrtvých. Manžela té ženy zastřelili Rusové. V květnu 1945 stačilo, aby někdo vojákům poradil, že „tam živjot German“ a vyslovil tím nad kýmkoli rozsudek smrti. Sověti šli a toho člověka zabili. Stávalo se, že si Češi takhle vyřizovali své sousedské spory či osobní nenávist. Německé obyvatele Lipníku nahnali příslušníci revolučních gard do ústavu pro hluchoněmé, kde je věznili a odváděli je odtud na práci. „Ženám namalovali na záda hákový kříž a bylo to trapné,“ vzpomíná Alois Kubík.

Špatně se modlíte

„Paně doktoře, chočte na balkon, tam je taky fajny luft,“ radila sestřička v nemocnici, jenže Alois Kubík se sotva vlekl. Ráno byl rád, že se nad umývadlem trochu opláchl a praštil sebou zpátky na lůžko. Kaverna znamená „dutina“ a nejčastěji se tento termín využívá k popisu dutin vzniklých chronickým zánětem, jako je například plicní kaverna u tuberkulózy. „Přesným mechanizmem vzniku kaverny je zkapalnění ložiska tkáně zánětem a její následné vyprázdnění za vzniku dutého místa,“ píše se v odborné literatuře. Na pitevně patologie v opavské nemocnici viděl takových „dutin“ mraky. Zapisoval pitevní nálezy mrtvých pacientů a nechybělo mnoho, aby ve stejné nemocnici také sám zemřel.

Ačkoli měl být učitelem jako táta, rozhodl se náhle, že se stane lékařem. Krátce po válce vystoupil Alois Kubík z katolické církve a konvertoval k Církvi adventistů sedmého dne. „Chtěl jsem se stát otrokem lidí,“ vzpomíná na rok 1946, kdy nastoupil na studium medicíny a byl mezi prvními studenty znovu otevřené Palackého univerzity v Olomouci. Otec už byl v penzi s důchodem devět set korun, takže doma moc peněz neměli. Alois v Olomouci přespával ve vlhkém kumbálu za pár korun měsíčně a vzpomněl si na plesnivou kuchyň ve Služovicích, kterou znal z dětství. Dvakrát prodělal zánět pohrudnice, a když jako medik praktikoval na patologii v Opavě, nakazil se tuberkulózou.

V roce 1951 napumpovaný léky v Olomouci promoval. Bylo to 5. července a ve stejný den se také oženil. Snoubenka Věra Kovářová věděla, jak těžce je nemocný. Proto spěchali. Když přijel domů do Opavy, úplně se složil. Lékaři mu předpovídali dva týdny života. „Špatně se za Aloise modlíte,“ pošeptala při návštěvě v nemocnici řádová sestra Theopista mamince i Věrce, když si je na chodbě vzala stranou. Lékaři naordinovali obrovské dávky salicylu, pak nasadili streptomycin, provedli pneumotorax a pacient za dva týdny nezemřel. Naopak. Alois Kubík se uzdravil a za půl roku začal pracovat.

Ve stopách slavného Němce

Do rodiny chalupníka Priessnitze v osadě Gräfenberk nedaleko Frývaldova ve slezské části Jeseníků se 4. října 1799 narodil chlapec Vincenz. Frývaldov se dnes jmenuje Jeseník a ve stráni nad městem, v místě někdejšího Gräfenberku, stojí slavné lázně. Léčebné metody, které Vincez Priessnitz během svého života objevil a vypracoval, se staly světově uznávané v lázeňství i medicíně, byť sám Priessnitz lékařské vzdělání neměl. Jeho jméno je zapsáno na seznamu osobností UNESCO a přinejmenším v Evropě a západním světě není lékař ani pacient, který by snad Priessnitze neznal. V polštině se dokonce sprcha řekne „prysnitz“, je to klasické polské slovo.

Od poloviny 19. století do druhé světové války přijížděly do Jeseníku tisíce pacientů z celé Evropy. Fenoménem okolní krajiny pod jesenickými hřebeny se staly pomníčky Vincenze Priessnitze, které tady nechali stavět movití hosté, někdy také umělci či politici, z mnoha zemí. Pak přišla nacistická katastrofa, vyhnání Němců a osídlování bývalých Sudet. Přistěhovalci vykořeněné krajině nerozuměli, ničili pomníčky, rabovali dědictví Němců a mnozí zase brzy odešli. Mezi těmi, kteří sem přišli a neměli to v Jeseníku rádi, byl i mladý lékař Alois Kubík. Začátkem roku 1952 nastoupil z úředního příkazu do lázní na takzvanou „umístěnku“ a jeho žena Věra s ním. A když se o víkendech vracívali z návštěvy u rodičů v Opavě, bývalo Aloisi Kubíkovi na zvracení, jen co z vlaku ten Frývaldov spatřil.

Na dvě stě padesát pacientů v lázních byl Alois Kubík sám. Všichni kolegové, se kterými tam nastoupil, se do půl roku vypařili, jenom on tam zůstal. Z ordinace odcházel po desáté večer, nastupoval brzy ráno. Když ministerstvo zdravotnictví Československé socialistické republiky žádal o posily, poslali mu úředníci z Prahy starého utrmáceného doktora ve výslužbě, který při vyšetřování pacientů usínal. Chtěl být otrokem lidí, takhle si ale medicínu nepředstavoval. Budovatelé socialismu přitom potřebovali, aby se masy měly kde zotavit. Do lázní ve vybrakovaném kraji, ze kterého se mladému lékaři zprvu dělalo špatně, přijížděli pracující z celého Československa, vždy na tři nebo na pět týdnů, aby se dali dohromady a mohli zase do práce.

Součástí léčebného pobytu byla základní Priessnitzova kůra, při které bylo třeba tělo pacienta nejprve rozehřát a poté vystavit studenému zábalu. Alois Kubík si nevzpomíná, že by o Priessnitzových metodách na lékařské fakultě někdy něco slyšel. Najednou měl ale neodbytnou potřebu zjistit o Priessnitzovi všechno, co se zjistit dalo. Kurent, německy Kurrentschrift, je německá obdoba novogotického kurzívního písma používaná v Německu od 16. do poloviny 20. století. A právě kurentem byl vysázen rozsáhlý spis „Priessnitz, jeho život a působení“, který Alois Kubík z němčiny přeložil. „Tím to začalo, to byl pro mě hlavní zdroj,“ říká.

Díky původní německé „priessnitzovské“ literatuře Alois Kubík pochopil, jak se jeho předchůdce a nový vzor v medicíně ke svým metodám dopracoval, jak je objevil a proč je začal prosazovat. V lázních je pak začal uplatňovat v celé jejich škále, včetně denního režimu a Priessnitzova jídelníčku. Postupně začal analyzovat a zkoumat krevní obraz pacientů a podařilo se mu prokázat, že lázeňské postupy dávného domorodce z Gräfenberku skutečně posilují imunitu lidského organismu. V roce 2014 byly tradiční vodoléčebné procedury a odkaz Vincenze Priessnitze zapsány do národního seznamu lidové kultury České republiky, na čemž má Alois Kubík zásadní podíl.

Já to prostě nedokážu

Během svého působení byl Alois Kubík několik let v lázních Jeseník primářem. Přestože by to pro jeho kariéru v komunistickém Československu bylo důležité, nikdy do komunistické strany nevstoupil. Téměř na všech pracovištích bylo samozřejmostí, že kdo chce zastávat nějakou vedoucí funkci, musí absolvovat alespoň večerní kurzy zvané VUML neboli Večerní univerzita marxismu-leninismu. Ani VUML Alois Kubík nepodstoupil, svědomí hluboce věřícího člověka mu to nedovolilo. A zřejmě proto nebyl primářem dlouho. „Plat mi sice nechali, ale primářem udělali komunistu,“ vzpomíná Alois Kubík.

O svědomí, jak si je snažil uchovat čisté, o barvě očí, jak si ji zapisovaly posudkové komise nacistického Německa, je také příběh, který Alois Kubík zažil ještě na vysoké škole. Výrazným rysem adventistů je uctívání soboty, jako dne, který dal Bůh člověku, aby odpočíval. Adventisté proto usilují o to, aby v sobotu nepracovali a věnovali se odpočinku a modlitbě.

V lázních se mu nakonec vždy podařilo tohle pravidlo dodržet, ale během studia se pro ně dostal před soud. „Nebudu sloužit v sobotu,“ upozornil důstojníky lidové armády při výcviku vysokoškoláků u vojenského útvaru v Košicích. A opravdu se toho držel. „Proč to děláte?“ ptal se soudce. „Protože to prostě nedokážu,“ odpověděl Alois Kubík. „Jak nedokážete?“ nechápal soudce. „Když má někdo modré oči a vy byste mu přikázal, aby byly hnědé, taky by to nedokázal,“ odpověděl student a dostal dva měsíce s podmínkou na dva roky.