Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žofie Kubíčková (* 1931  †︎ 2018)

• narozena 20. listopadu 1931 v Písařově

• rodina vlastnila hostinec Kocanda

• otec Osvald Neugebauer se jako voják wehrmachtu nevrátil z války

• nevlastní otec Emanuel Krobot se přidal k partyzánům a několik měsíců se ukrýval před gestapem

• matku Cecilii dva roky věznili v terezínské Malé pevnosti

• bratrance Aloise Černíčka a Jiřího Smrčku za války věznili na Mírově

• rodině znárodnili hostinec Kocanda

• rodině znárodnili továrnu na výrobu kartáčnického zboží

• strýc Dominik Vicenec uvězněn za přečtení pastýřského listu

• strýc Dominik Vicenec internován v želivském klášteře

• synové Josef a Jiří emigrovali do USA

• v roce 2016 žila Žofie Kubíčková v Písařově +zemřela v březnu 2018

Rodinu Žofie Kubíčkové těžce postihl jak nacismus, tak komunismus. Jen zkrácený výčet zabere několik řádků. Otec pamětnice Osvald Neugebauer se jako voják wehrmachtu nevrátil z války domů a rodina dodnes netuší, kde byl pohřben. Nevlastní otec Emanuel Krobot se přidal k partyzánům a několik měsíců se ukrýval před gestapem. Matka za napojení na odboj strávila dva roky ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti, bratrance Aloise Černíčka a Jiřího Smrčku za totéž věznili na Mírově. Krátce po roce 1948 Alois Černíček utekl před zatčením z vysoké školy a následně se mu podařilo dostat přes hranice na Západ. V roce 1950 manželově rodině v Písařově znárodnili továrnu na výrobu kartáčnického zboží a matce později hostinec na Kocandě a hospodářství. Strýce Dominika Vicence, který byl kněz, komunisté za přečtení pastýřského listu uvěznili na Mírově a pak několik měsíců drželi v internaci na želivském klášteře. Rodina byla desítky let různým způsobem perzekvovaná, a tak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do USA emigroval nejstarší syn pamětnice Josef. O deset let později ho následoval jeho mladší bratr Jiří.

Na Kocandě

Žofie Kubíčková, rodným příjmením Neugebauerová, se narodila 20. listopadu 1931 v rodinném hostinci na Kocandě stojícím sice v katastru Bukové, ale hned na kraji obce Písařov. Na svět přišla jako jediné dítě rodičům Cecilii (za svobodna Vicencové) a Osvaldu Neugebauerovým. Zatímco maminka pocházela ze starého českého rodu z Písařova, otec se narodil v národnostně smíšeném manželství Němce a Češky. Mimo hostince rodina vlastnila ještě přidruženou kovárnu a také malé hospodářství s 4 hektary zemědělské půdy.

Rodiče se po čase rozvedli. Matka s dcerou ale nezůstaly samy, protože do domu přibyli čtyři bratranci pamětnice. Dvě matčiny sestry totiž krátce po vzniku Československa odešly do USA. Během velké hospodářské krize ale měly potíže s uživením rodiny, a tak své syny poslaly za sestrou na Kocandu.

Když ještě pamětnici nebylo sedm let, podepsali 30. září 1938 zástupci čtyř velmocí mnichovskou dohodu o obsazení českomoravského pohraničí nacistickým Německem. Do takzvaného pátého okupačního pásma spadaly i české obce Zábřežska a s nimi i čistě český Písařov. O necelý rok později napadlo Německo Polsko a vypukla druhá světová válka. Do řad wehrmachtu povolali otce pamětnice Osvalda Neugebauera. Žofie Kubíčková ho pak už nikdy neviděla. Po válce ho evidovali jako nezvěstného a rodina se ani nikdy nedozvěděla, kde leží jeho hrob.

Maminku uvěznili v Terezíně a bratrance na Mírově

Část obyvatel Písařova se ale s okupací nemínila smířit. Přes zastrašování a výhrůžky jako jedni z mála v doplňovacích volbách do říšského sněmu ve většině hlasovali proti Hitlerovi. V Písařově také vznikla odbojová organizace, která se později stala součástí Národního sdružení československých vlastenců. Místní odbojáři například pořádali sbírky na pomoc rodinám, jejíž členy zatklo gestapo, nebo rozšiřovali ilegální tiskoviny. Jejím členem se stal také Emanuel Krobot. Na Kocandě provozoval kovárnu a sblížil se s maminkou pamětnice. Právě jeho jednoho dne přijelo na Kocandu zatknout gestapo. Podařilo se mu uprchnout a přidat se k partyzánům. Až do konce války pak žil v úkrytu. Za podporu odboje ovšem z Kocandy odvezli maminku pamětnice Cecílii Neugebauerovou. Za totéž následně zatkli také bratrance pamětnice Josefa Smrčka a Aloise Černíčka. Oba zavřeli do věznice na Mírově. Zatímco Josefa jako nezletilého po nějakém čase propustili, Alois ve vězení zůstal dva roky. Žofie Kubíčková vzpomíná, že bratrance jela na kole do věznice několikrát navštívit, což pro ni byl vždy značně traumatizující zážitek.

Matku po zatčení nejprve zavřeli do obecní věznice v Písařově. Pamětnice vypráví, že již poněkolikáté jí tehdy pomohl místní německý četník Schuster. „Večer ho prosila, aby ji na chvíli pustil domů a on říkal, ať jde a zařídí si, co potřebuje, ale do hodiny musí být zpátky,“ vypráví Žofie Kubíčková. Po letech se během návštěvy tety v Německu dozvěděla, že četníka Schustera krátce po válce Češi tak zbili, že kvůli tomu o několik měsíců později v Německu na následky zranění zemřel.

Matku z Písařova převezli do věznice gestapa v Šumperku a poté do věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti. Tam strávila následující dva roky, než se vrátila domů. Vyprávěla prý mnoho hrůzných zážitků, ale často také vzpomínala na nějakého dozorce Kolínského. Cecilie Neugebauerová ve věznici totiž uklízela kanceláře a on jí v nich vždy tajně nechával nějaké potraviny. S velkou pravděpodobností se jednalo o Adolfa Kolínského. Podrobně o něm píše Jaroslav Nečas ve své magisterské diplomové práci – Osobnost Adolfa Kolínského v letech 1905–1973.

Adolf Kolínský byl rodák z Frankštátu (dnes Nový Malín) na Šumpersku a pocházel z českoněmecké rodiny. Již od roku 1929 sloužil jako dozorce v různých věznicích a zůstal jím i v období druhé světové války. V roce 1941 se dokonce stal vrchním dozorcem gestapa ve věznici v Hradci Králové. Od srpna 1941 do července 1943 sloužil v pankrácké věznici pražského gestapa. Různými způsoby tam pomáhal politickým vězňům, mimo jiné i popravenému ministerskému předsedovi Aloisi Eliášovi nebo Juliovi Fučíkovi (který se proslavil Reportáží, psanou na oprátce).

Kolínského pak za trest přeložili do věznice okresního soudu v Kolíně, odkud ho opět za pomoc vězňům v srpnu 1944 přeložili do Malé pevnosti v Terezíně, kde ho zároveň před soudem také internovali. Sloužili tam totiž také členové gestapa, proti nimž se vedlo trestní řízení. Adolf Kolínský tam pracoval v různých pozicích. Například v přijímací kanceláři nebo jako dozor na dvoře. V říjnu 1944 se mu z Malé pevnosti podařilo uprchnout a pak se až do konce války ukrýval před gestapem. V listopadu 1946 ho mimořádný lidový soud v Hradci Králové dle retribučních zákonů uznal vinným, že od 1. září 1940 do 4. srpna 1941 podporoval nacistické hnutí. Díky polehčujícím okolnostem byl ale zproštěn. Žil pak v Kutné Hoře, kde až do penze pracoval v tabákovém průmyslu. Asi dvacet let po válce se kvůli pracovním povinnostem jednoho dne ocitl v hostinci Kocanda. „Máma ho poznala. Utíkala za ním a objali se,“ vzpomíná Žofie Kubíčková.

Po matčině zatčení zůstala dvanáctiletá Žofie na Kocandě jen s prarodiči a služebnou. „Neměli jsme ani nic na jídlo. Všechno nám sebrali a neměli jsme z čeho žít.“ Někdy v té době při cestě do školy viděla pamětnice procházet obcí gestapo. Rychle je předběhla, aby varovala místního učitele Jana Háječka, který se angažoval v odboji. Jan Háječek stačil utéct a později se přidal k partyzánům, ale 23. září 1944 byl během největší protipartyzánské akce v kraji zastřelen u Drozdovské Pily.

Dvanáctiletá Žofie pak vlakem odjela za svou tetou Jaroslavou Reichlovou do Brna. Vypráví, že až do České Třebové ji sledoval místní velitel četnické stanice Robert Knol, jestli se cestou nekontaktuje s odbojáři. Ani v Brně se Žofie nedočkala klidu. Bydlela přímo naproti gestapu v Příční ulici a na očích tak měla vývěsky s portréty hledaných odbojářů. V Brně také zažila masivní nálety na město. „Bylo to hrozný. Byli jsme schovaní ve sklepě a všude to hučelo,“ vzpomíná pamětnice, kterou krátce poté teta poslala zpět na Kocandu.

Někdy v té době se domů vrátila také maminka a bratranec Alois. I poté potravinami podporovali partyzány. Hostinec Kocanda byl již déle než rok uzavřen a rodině prý hrozilo vystěhování, ale zastal se jich německý starosta Hubert Knápek. Na Kocandě se také ubytovalo čtrnáct vlasovců a partyzáni se na ně chystali zaútočit, což jim rodina ze strachu z následků rozmluvila. Dne 8. května 1945 konečně Písařov osvobodila sovětská armáda.

Všechno jim sebrali

Po válce se na Kocandu vrátil také Emanuel Krobot, za kterého se maminka následně provdala a měli pak spolu syna Vratislava. V roce 1951 ale Emanuel Krobot zemřel na nádor. Bratranci se vrátili do USA. Zůstal jen Alois Černíček, který studoval vysokou školu v Brně. Jenže v únoru 1948 moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana, což se projevovalo ve všech sférách společnosti. Alois Černíček se tehdy zapojil do protirežimního odboje. „Šli ho zatknout přímo na koleje, utekl a přešel přes hranice do Rakouska. Tři roky pak žil v Itálii, než se vrátil do USA,“ vypráví pamětnice.

Pamětnice byla věřící, stejně jako její rodiny a její myšlení se neslučovalo s komunistickými idejemi. Zpočátku ale měla úplně jiné starosti, protože v září 1948 se provdala za Josefa Kubíčka. Jeho rodina od roku 1927 vlastnila v centru Písařova továrnu na výrobu kartáčnického zboží. Už v dubnu 1948 Ústavodárné národní shromáždění schválilo zákon o znárodnění všech podniků nad 50 zaměstnanců. Kubíčkových se to netýkalo, protože v továrně pracovalo čtyřicet pět lidí. Zasáhli prý tehdy místní komunisté, když v továrně fiktivně zaměstnali dalších šest osob, aby podléhala znárodnění, a tak 1. ledna 1950 Kubíčkovi o továrnu přišli.

Nejaktivněji se prý v tomto podvodu angažoval Robert L., který byl zároveň zeť majitele továrny Josefa Kubíčka. O jeho povaze také svědčí udání, které po válce poslal na svou matku a bratra. Tvrdil, že během válečného konfliktu terorizovali spoluobčany. Na jejich obranu ale svědčilo několik Písařovanů a stíhání bylo zastaveno. Ze spisů vyplývá, že Robert L. svou matku a bratra psychicky a fyzicky týral a šlo mu hlavně o majetek. Když se mu v roce 1948 na motorce zabila manželka, Žofie Kubíčková se tři roky starala o jeho děti. Později se Robert L. znovu oženil a dětem zakázal Kubíčkovy navštěvovat. Znárodněnou rodinnou továrnu převzali Orlické kartáčovny, n. p. Červená Voda, jejichž ředitelem se později stal právě Robert L.

Manželům Kubíčkovým se postupně narodilo pět synů. Mezi nejstarším a nejmladším byl věkový rozdíl pouhých pět let. Spolu s manželovými rodiči bydleli všichni v jedné malé místnosti s kuchyní. Přestože byt patřil k bývalé rodinné továrně, museli platit nájem. „Kluci spali napříč na rozloženém gauči,“ dodává pamětnice. Až po třinácti letech se rodina přestěhovala do vlastního domu.

Jediný bratr maminky pamětnice Dominik Vicenec sloužil jako kněz ve Veselí nad Moravou. V kostele při mši přečetl pastýřský list, který upozorňoval na postupnou likvidaci církve komunistickým režimem. Na anonymní udání ho zatkla StB a věznili ho v Uherském Hradišti a na Mírově, kde ho několikrát navštívila Žofie Kubíčková. V roce 1950 ho převezli do želivského kláštera, kde komunistický režim internoval na čtyři stovky politicky nepohodlných kněží a řeholníků. Žofie Kubíčková vzpomíná, jak tam za ním s maminkou přijely krátce po smrti Emanuela Krobota: 

„Maminka byla zoufalá a nevěděla, co dělat, tak jsme jely do Želivi. Přijely jsme tam a dozorce byli jako vrazi. Setkali jsme se v kostele a měli tam pěticípou hvězdu. Když ho vedli, tak dal takhle prst, abychom nic neříkaly. Byla to bývalá kaple a posadili ho tam na tři takový schodky. Jeden si sedl z jedné strany, druhý z druhé strany a třetí stál za námi. Jenomže my jsme plakali, nemohli jsme promluvit. Deset minut uplynulo a řekli, že musíme odejít. Strýc je poprosil, že mamince zemřel manžel a neví si rady. Nechali nás si alespoň chvilku promluvit.“

Po propuštění až do své smrti v roce 1968 žil Dominik Vicenec na Kocandě. Nikdy již nedostal státní souhlas k výkonu kněžské služby, ale celebroval tajně mše pro rodinu v domě a také občas v brzkých ranních hodinách pro několik málo věřících v místním kostele.

V roce 1960 i Kocandu zestátnili a zabrala ji LSD Jednota Zábřeh. Rodina v ní mohla zůstat pracovat.

Emigrace synů a pád komunismu

Žofie Kubíčková v Písařově nejprve pracovala v kartáčovně, v bývalé továrně manželových rodičů, patřící tehdy již pod Kartáčovny, n. p. Pelhřimov a následně pod výrobní družstvo Dřevotvar Šumperk. Poté pracovala jako kuchařka v bývalém rodinném hostinci Kocanda. Vzpomíná, že její synové měli potíže s přijetím na studia. „Říkali nám klerikáni a továrníci,“ dodává. A tak krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 emigroval na Západ se svou přítelkyní nejstarší syn pamětnice Josef. Usadili se pak u příbuzných v USA. O deset let později tam za ním přes Jugoslávii odjel další syn Jiří. Oba v USA zůstali. Žofii Kubíčkovou kvůli emigraci Jiřího dvakrát předvolali k výslechu na StB, ale vážnější dopady to pro ni nemělo. Musela však ještě k soudu, kde Jiřího v nepřítomnosti odsoudili za svévolné opuštění republiky.

Brutální zásah proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 vyvolal v hlavním městě další manifestace proti komunistickému režimu. V neděli 25. listopadu se u dřívějšího pomníku T. G. Masaryka v Písařově sešla skupinka asi dvaceti místních lidí, aby podpořili protestující studenty. Přišla také skoro celá rodina Kubíčkova. „Šli jsme k pomníku, zapálili svíčky a zazpívali českou hymnu.“ Následující den v Písařově vzniklo Občanské fórum, jehož členem se stal také syn pamětnice František. Po dlouhých letech totality se právě on stal prvním starostou zvoleným ve svobodných volbách a ve funkci zůstal šestnáct let.

V následných restitucích rodině v roce 1992 vrátili hostinec Kocanda, ale již bez zbořených přilehlých budov. Nespočet soudních sporů a dlouhých dvacet let ale trvalo, než rodině vrátili jejich továrnu na kartáčnické výrobky. To se už však nacházela v dezolátním stavu a bez příslušenství. V roce 2016 Žofie Kubíčková žila v domě hned vedle této továrny a na závěr vyprávění vzkázala své poselství budoucím generacím: „Aby nezapomněli, odkud vychází, a byli čestní a poctiví.“ Žofie Kubíčková zemřela v březnu 2018.

JURENKA, J., Písařov – minulost obce. Obec Písařov, 2003.

NEČAS, J., Osobnost Adolfa Kolínského v letech 1905–1973. Masarykova univerzita Brno, magisterská diplomová práce, 2013.

LUKÁŠ, J., Trestní nalézací komise v Zábřehu v letech 1945–1948. Univerzita Hradec Králové, diplomová práce, 2014.