„Když přišlo zatýkat gestapo, tak jsem šla pěšky do školy. A když jsem přecházela tady vedle samoobsluhy k Šofrové, tak tam byla učitelka Tomečková, která se chtěla vdávat s Háječkem. Řekla jsem jí, že gestapo jde zatýkat. Háječek u ní byl a stačil utéct a přešel do Jedlí.“
„Nad cestou nad Kocandou jsme už viděli, jak postupují a střílejí. Utíkali jsme domů a tam přijela motorka s německými vojáky a říkali, že za pět minut přijede ruská armáda. Přijeli šikmoocí vojáci na koních. Bylo to strašný. Byla u nás služebná Květa a jeden Rus tam popíjel. My jsme utekli a šli jsme se schovat k Valentům. Jenomže oni hledali děvušky, tak jsme utekli ke svaté trojici. Toho pána hodili do sklepa do studny, ale my jsme utekli ven a schovali jsme se na vrchu jedné chaloupky.“
„Na Mírově byl za komunismu zavřen strýček Dominik. Byl to kněz z Veselí nad Moravou. Zavřeli ho na anonymní udání, že přečetl pastýřský list. Dali ho do Uherského Hradiště a pak na Mírov. Takže jsem za komunismu zase jezdila na Mírov. Pak ho internovali v želivském klášteře. V jedenapadesátým roce zemřel druhý táta a maminka byla zoufalá a nevěděla, co dělat, tak jsme jely (s matkou – pozn. ed.) do Želivi. Přijely jsme tam a dozorci byli jako vrazi. Setkali jsme se v kostele a měli tam pěticípou hvězdu. Když ho vedli, tak dal takhle prst, abychom nic neříkali. Byla to bývalá kaple a posadili ho tam na tři takový schodky. Jeden si sedl z jedné strany, druhý z druhé strany a třetí stál za námi. Jenomže my jsme plakali, nemohli jsme promluvit. Deset minut uplynulo a řekli, že musíme odejít. Strýc je poprosil, že mamince zemřel manžel a neví si rady. Nechali nás si alespoň chvilku promluvit.“
Žofie Kubíčková, rodným příjmením Neugebauerová, se narodila 20. listopadu 1931 v rodinném hostinci na Kocandě stojícím na kraji obce Písařov. Její rodinu těžce postihl jak nacismus, tak komunismus. Otec pamětnice Osvald se jako voják wehrmachtu nevrátil z války domů a rodina dodnes netuší, kde byl pohřben. Nevlastní otec Emanuel Krobot se přidal k partyzánům a několik měsíců se ukrýval před gestapem. Matka za napojení na odboj strávila dva roky ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti, bratrance Aloise Černíčka a Jiřího Smrčku za totéž věznili na Mírově. Krátce po roce 1948 pak Alois Černíček utekl před zatčením z vysoké školy a následně se mu podařilo dostat přes hranice na Západ. V roce 1950 manželově rodině v Písařově znárodnili kartáčovnu a matce později hostinec na Kocandě. Strýce Dominika Vicence, který byl kněz, komunisté za přečtení pastýřského listu uvěznili na Mírově a poté několik měsíců drželi v internaci na želivském klášteře. Rodina byla desítky let různým způsobem perzekvovaná, a tak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do USA emigroval nejstarší syn pamětnice Josef. O deset let později ho následoval jeho mladší bratr Jiří. Po pádu komunismu rodině v roce 1992 vrátili hostinec Kocanda, ale již bez zbořených přilehlých budov. Nespočet soudních sporů a dlouhých dvacet let ale trvalo, než jim vrátili jejich továrnu na kartáčnické výrobky. To už se však nacházela v dezolátním stavu a bez příslušenství. V roce 2016 Žofie Kubíčková žila v domě hned vedle této továrny. Zemřela v březnu 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
